VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

25. září 2017

Ladislav Špiner alias pardubický Rasputin

Amadeus, Mefisto, Rasputin – to jsou tři velké role, tři obrovské herecké příležitosti. Jsou herci, kteří čekají celý život aspoň na jednu takovou. Vedle toho Kabaretiér v muzikálu Cabaret, Don Quijote v Muži z kraje La Mancha a mnoho dalších hudebně-dramatických postav. To je jen malý výčet rolí LADISLAVA ŠPINERA. A neměla bych zapomenout na jeho velký komediální talent, schopnost získat publikum na svoji stranu. Jeho urputnost, s jakou vstupuje na jeviště jako do ringu, je výjimečná. Je to herec, který hraje aspoň na sto pět procent, nikdy méně. Do všeho se pouští po hlavě, je živelný a živočišný, dokáže si udělat ze sebe legraci a přitom má svou hrdost. To všechno a mnohem víc o něm vím už dlouho, přinejmenším od naší první spolupráce na Bláznivých nůžkách. A to bylo také první setkání Ládi s režisérem Petrem Novotným, který ho od té doby rád obsazuje.

Poslední inscenací, na které jsme se všichni tři potkali, byl Rasputin, poslední titul loňské sezóny. Ústřední roli psal režisér a autor v jedné osobě Láďovi doslova na tělo. A i když se premiéra konala na konci června a diváci by spíš očekávali nějaký odlehčený kus, odměnili inscenaci bouřlivým potleskem a mnohačetnými děkovačkami. Celkové ohlasy byly nad očekávání kladné a mnoho z těch vyslovených superlativů směrovalo právě k hlavnímu představiteli.

Láďo, co ti šlo hlavou, když sis poprvé přečetl na fermanu, že budeš hrát titulní roli Rasputina v nové hře?
Zvědavost. Vždy jsem zvědavý. A těšil jsem se. Měl jsem obrovskou radost, samozřejmě, takovou roli člověk nedostává každý den.

Věděl jsi něco o ruském mystikovi, „šíleném mnichovi“, jak se Rasputinovi také říkalo, nebo jsi začal tuto postavu studovat až pak?
Něco málo jsem samozřejmě věděl, ale nebyl jsem v této oblasti tak kovaný, takže jsem okamžitě začal „googlit“, vytáhl jsem encyklopedie a snažil se dovědět o něm co nejvíc. Jeho příběh je poměrně známý, i když málo lidí ví, jak to bylo doopravdy, a už vůbec třeba netuší, jak skončil. Ani já jsem nevěděl, že jeho smrt byla tak brutální.

Jak na tebe zapůsobila hra, když sis ji poprvé přečetl?
Přečetl jsem ji jedním dechem a moc se mi líbilo, jak to Petr napsal. Má to správný dramatický oblouk, má to vrcholy a dobrý konec. A moc mu děkuji i za to, že Rasputin mluvil v holých větách, a tedy nebylo těžké se text naučit. (smích)

Asi není lehké zkoušet takto složitou postavu, jakou podle všeho Rasputin byl. Čím ti je sympatický a co naopak na něm nesnášíš? Jsou ti nějaké scény, které hraješ, až nepříjemné?
Na to je těžké odpovědět. Rasputin byl zajímavý tím, jaký byl, jak se díval na svět, jak vnímal svoje okolí, jakým způsobem prožíval situace. Byl mimořádně senzitivní, empatický, vnímavý, a to mám rád. V tom je mi sympatický. Já osobně taky rád sleduji lidi a přemýšlím, co si myslí, jak se dívají na svět, odhaduji, co právě prožívají. A že bych na něm něco nesnášel? Ne. (smích) Já nemám problém s ničím, jak on žil. I když možná – ke konci života už pokoušel Boha, provokoval ho, což je hřích, a to není v pořádku. Myslím, že mu rozumím. On byl zvířátko, tak jako já, proto je mi blízký a sympatický. Rád jsem to zkoušel. První věc, která mě dostala, až se mi zasklily oči, byla scéna, když jsem poprvé zkoušel se svou dcerou Karolínkou, která hraje Mariu, Rasputinovu dceru. Byl jsem naměkko, bylo to moc dojemné, když jsem jako Rasputin přišel na jeviště a ona tam klečela a koukala na mě. No a co mi bylo nepříjemné? Možná trochu když mě služka, kterou hraje Martina Sikorová, myje obnaženého. Ale diváci toho moc nevidí, takže je to v pořádku…


  
Láďa s dcerou Karolínkou v Rasputinovi, foto Jan Faukner


Pro čtenáře, kteří ještě inscenaci neviděli, chci vysvětlit, že jsi otočený zády k publiku a situace se odehrává docela hluboko na jevišti, takže nahoty není moc vidět. Ale nekouká na tebe někdo z portálu?
Ne, myslím, že ne. V portále jsou jenom technikáři a ti mají v té inscenaci práce nad hlavu. A Martinka si schovává hlavu za lavór, aby na mě neviděla. (smích)

Následoval jsi režiséra Petra Novotného při práci ve všem, anebo jste měli na některé momenty inscenace rozdílné názory?
Právě že vůbec, až jsem byl překvapený. Šli jsme ruku v ruce. Jak jsem říkal, že se mi moc líbil ten text, tak jsem poslouchal, co říká jako režisér a co po mně vyžaduje, a snažil jsem se to splnit. Někdy jsem měl nápad, on si ho vyslechl a akceptoval. Myslím, že jsme se víc doplňovali, než že bychom se přeli. Vlastně jsme se nikdy nedostali do konfliktu, ani v detailech, což je možná na jednu stranu škoda… Ne, dělám si legraci… Byla to moc pěkná práce, děkuji za ni.

S Petrem Novotným jste pracovali už mnohokrát. Rozumíte si při práci? Máte k sobě blízko?
Myslím, že si rozumíme. Velmi si ho vážím nejen jako režiséra, ale i jako člověka. Obvykle vidím, co chce. On si jde za svým velmi cílevědomě. Spolupráce s ním je velmi zajímavá a já se na ni vždy moc těším. Petr přesně rozkrývá situace, já se jim snažím porozumět, a pak mám volnou ruku v jejich realizaci.

Dokážou tě role ještě překvapit?
Cabaret byl těžký, musel jsem skloubit tanec a zpěv s dost složitou postavou. V Chicagu mi role dělala problém, ale možná je to tím, že jsem byl na ni moc mladý, aspoň já si to myslím.

Máš raději role, k nimž musíš hledat cestu, nebo ti vyhovují čitelné postavy, kterým rozumíš?
Živý obraz byla velká výzva, hledal jsem k tomu cestu dlouho. Nebo Zojčin byt, v něm jsem těžko nacházel vztah k Číňanovi, což byla komediální role a ty mám rád, nevím, čím to bylo, ale tam jsem dlouho nevěděl, co s tím… Mefisto – na začátku se mi zdála postava Hendrika Höfgena čitelná, ale postupně jsme ji začali s režisérem Kracikem odkrývat a vypadalo to čím dál složitěji. Vždy se snažím hledat a mám radost, když to najdu, ale taky se může stát, že člověk „zabloudí“. Nejsme roboti.

Na začátku prázdnin jsi měl kulatiny, čtyřicátiny. Byla řádná oslava?
No samozřejmě! Že se ptáš! Nejdřív jsem slavil v divadle na konci června. Pak jsem to oslavil s Péťou a Kájou (partnerka, kolegyně Petra Janečková a jejich dcera Karolína – pozn. red.) v rodinném kruhu. No a v létě jsme na chalupě slavili sto dvacetiny – kromě mě i dva švagři měli čtyřicátiny. Dali jsme si prasátko, pivko. A „zbilancovali“ si první čtyřicítku života a připravili se na druhou. (smích)

Myslíš, že je to čas na bilancování?
Necítím se vůbec na roky, které mám. Na bilancování je čas až na smrtelné posteli… Člověk má žít a radovat se, pokud je zdravý a nemá zásadní problémy.

Máš narozeniny v červenci, podle zvěrokruhu jsi tedy Rak. Jednou z mála negativních vlastností Raka je manipulativnost, čímž se zase dostáváme zpátky k Rasputinovi, protože ten manipulativní zcela jistě byl. Jak je to s tebou?
Rasputin dokázal manipulovat, to beze sporu. A já? Ty o mně víš, že dokážu být naléhavý, někdy si na něčem hodně trvám. Takže něco s Rasputinem máme společné. A měl rád ženy jako já, ale já mám jenom jednu, tu svoji. (smích) Nemám rád úplně nové věci, mám raději ty vyzkoušené, opatrně se pouštím do neznámých věcí. Ale manipulativní nejsem, aspoň si myslím, že ne. Ale možná by ses měla zeptat Petry. Jenomže v devadesáti procentech vztahu si chlap myslí, že ovládá rodinu, a přitom zezadu to všechno řídí žena…

Je ti čtyřicet, zakotvil jsi v Pardubicích, kde žiješ s partnerkou a dcerkou, a ještě máš syna, který žije v Praze. Máš za sebou dvě divadelní režie, hraješ, moderuješ, devětkrát ses stal nejoblíbenějším pardubickým hercem. Žiješ šťastný život? Chybí ti ještě něco?
Chtělo by se mi jít dál, nechci stagnovat. Čekám, co přijde, a je to pro mě dráždivé, ale na role nečekám. Mám rád to překvapení. Čekám na nové fermany. Mám rád výzvy. Baví mě objevování postavy, zjišťování, co mě čeká. Ale mám rád i malé postavičky, takzvané „čurdičky“, když jsou pěkné. A chci ještě režírovat, mám v hlavě pár plánů, které bych rád zrealizoval. Ale netlačím na pilu. V soukromém životě? Chci zvelebit chalupu, ale to je práce na několik let.

To, co budeš hrát v dalších sezónách, je obvykle závislé na režisérech a dramaturgii, ale pravda je, že každou rolí, každým úspěchem si zaděláváš na další práci. Kdyby to tedy bylo na tobě, jaké role by sis vybral a proč?
To je těžké. Nemám vyloženě roli, kterou bych si přál. Ale třeba když vidím nějakou dobře udělanou inscenaci, tak je mi líto, že v ní nehraju, že nejsem v tu chvíli na jevišti. Třeba když u nás hrálo Divadlo v Dlouhé Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách – to by se mi líbilo, vyřádit se, tři chlapi na jevišti, paráda. Nebo si vzpomínám na inscenaci Městského divadla Brno Jméno, tam by mi bylo příjemné hrát, a je jedno v jaké roli. Jsem rád za to, co mi život přinese. Teď se strašně těším na spolupráci s Břetislavem Rychlíkem, vím, že budu v Kalibově zločinu, ale vůbec netuším, o čem to je a co jsem za postavu. Bude to velká výzva, s Břéťou se dělá nádherně, on hledá a je to úplně jiné než obvykle.

Jak odpočíváš?
Odpočívám prací. Myslím, že se začínám stávat workoholikem, zdá se, že to je trochu nemoc tohoto divadla. Fyzická práce mě naprosto nabíjí. Když pracuju třeba s krumpáčem, je to prostě změna proti tomu, co dělám v divadle. Nejlépe si odpočinu doma, mám takový zvyk po tátovi – čas v neděli po obědě je svátost. Máme po jídle, malá se kouká na pohádku a tatínek se natáhne. A vysněná dovolená? No, Petra by mě zabila, ale já toužím jet do Norska, do hotýlku – sauna, večer na ryby… to by se mi líbilo. A v poslední době si i s Petrou užíváme golfu. U toho dokážu skvěle zrelaxovat.

Láďo, přeju ti ještě mnoho krásných rolí, které budou pro tebe výzvou, a taky hodně odpočinku s rodinou na golfu.
Jana Uherová

S Tomášem Lněničkou a Petrou Janečkovou v Rasputinovi, foto Jan Faukner