VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Filipem Nuckollsem o Mostě a KURÝROVI
Režisér FILIP NUCKOLLS je v našem divadle hostem nad jiné vítaným. Každého herce potěší, když je obsazen do jeho inscenace. V Pardubicích se roku 2017 představil inscenací hry německého dramatika Martina Sperra Lovecké scény z Dolního Bavorska. Dva roky nato zde uvedl českou premiéru dramatu Až ustane déšť australského autora Andrewa Bovella. Pro další českou premiéru sáhl do díla slovenského dramatika Viliama Klimáčka, byla to komedie Kdo se bojí Beatles v roce 2023. Než se dostaneme k inscenaci KURÝR MÁ ZPOŽDĚNÍ, kterou u nás právě chystá, zeptám se, co se za poslední tři roky stalo.
Filipe, býval jsi režisér na volné noze. Teď jsi umělecký ředitel Městského divadla v Mostě. Jak se to stalo?
V Mostě jsem v minulosti pravidelně hostoval, a když odcházel do důchodu pan ředitel Václav Hofmann, tak ho v součinnosti s městem napadlo mě oslovit. Já sice nepocházím z toho kraje, ale mám dojem, že si zaslouží, abychom se o něj starali. Dostal v minulosti tolik ran, a přesto by to mohlo být pro lidi krásné místo. Pokud je to jen trochu v mých silách, tak bych chtěl na základě svých zkušeností pomoct s tamním divadlem a něco udělat s kulturním životem.
Když jde zanícený divadelník dělat divadlo zrovna do Mostu, tak to trochu překvapí. Představuju si průmyslové město, historicky poznamenané odsunem původních německých obyvatel a demolicí památek, aktuálně sužované vysokou nezaměstnaností. Vyvedeš mě z omylu?
Ano i ne. Kraj pod Krušnými horami byl od středověku až do půlky 20. století velmi bohatý. Sociální napětí tam bylo vždycky, jako všude, kde je hodně dělníků. Ale průmyslníci tam byli velmi bohatí, kraj prosperoval. 20. století se na něm hodně vyřádilo, jak za komunistů, tak v 90. letech. Samotný Most je nově postavené město z přelomu 70. a 80. let, má obyvatelstvo bez kořenů. Vlastně až teď tam lidé začínají pochovávat své prarodiče, to je ten moment, kdy člověk v tom místě začíná mít své kořeny. V zimě je tam těžká deprese, protože podkrušnohorský přivaděč je mezi dvěma horami, a kde byly dřív doly, jsou nově napuštěná jezera, všude okolo mokřady. Tam v listopadu padne mlha a odejde někdy před Velikonocemi, slunce člověk nevidí strašně dlouho. Ale město se začíná snažit tam vylepšit podmínky k životu. Rozhodl jsem se tam jít, protože jsem cítil od mostecké radnice obrovskou energii a vůli s tím krajem něco udělat. Především zastavit velikou fluktuaci obyvatelstva. Doposud tam všichni studují a pracují především proto, aby tam nemuseli žít. Současní radní chytře vsadili na to, že budou podporovat občanskou vybavenost, takže se investuje do sportu i do kultury, skvěle tam funguje MHD, všude je spousta zelených ploch. Přijeďte se tam podívat. Můžete obdivovat moderní město s rozvinutou občanskou infrastrukturou, ale uvidíte i ghetta, která znáte ze seriálu Most.
Jakou máte v divadle návštěvnost a skladbu publika? A mimochodem – chodí k vám ještě pamětníci historické divadelní budovy?
Zjistili jsme, že chodí. Loni měla nová divadelní budova čtyřicátiny a na oslavu někteří starousedlíci přišli. Což i napovídá, jaká je skladba publika. Řekl bych, že více než polovina bude ve věku padesát plus. Začíná se doplňovat kategorie čtyřicet plus. Máme málo diváků mezi pětadvaceti a čtyřiceti. Ale hodně hrajeme pro vyloženě mladé publikum a snažíme se oslovovat novou generaci.
Vaší alternativní scénou je takzvané Rozmáňo, tedy Divadlo rozmanitostí, které má zajímavý repertoár pro diváky od batolat až po náctileté, což je jeho hlavní programová náplň. Ale všimla jsem si, že jste v něm začali hrát i večerní repertoár.
Ano. Divadlo rozmanitostí má mnohem menší sál a samozřejmě i mnohem menší náklady. Tak jsme tam začali hrát činohru pro náročnější diváky, kteří by náš velký sál s kapacitou kolem pěti set míst nezaplnili. Hned první inscenace, Audience Václava Havla v režii Václava Větrovce, dopadla velmi dobře a přinesla Marcelu Rošetzkému nominaci na Thálii. Teď tam zkoušíme absurdní drama Eugèna Ionesca Král umírá. Tuším, že to zrovna divácké terno nebude, ale hledáme cesty dál. Od 1. ledna tohoto roku máme dramacentrum. Působí v něm lektoři, kteří vystudovali DAMU, většinou obor výchovná dramatika. Vytvářejí moderní systém workshopů a imerzivní výuky, která vede školní a studentskou mládež k divadelnímu vnímání. Nejprve k pochopení, co to divadelní vnímání vůbec je, že předpokládá empatii a chuť do dialogu. Schopnost dialogu a kritického uvažování v dnešní době dost upadá, a přitom je strašně důležitá. Chybí kánon literatury, vzdělání pokulhává, jeho místo vyplňují algoritmy a sociální sítě. Proto se snažíme vzdělávat. Divadlo bude vždycky tak dobré, jak nároční budou jeho tvůrci. Zároveň potřebuje samozřejmě i náročného diváka, který vyžaduje kvalitu. Ve chvíli, kdy náš většinový divák chce kvalitu průměrné produkce TV Nova, je těžké to táhnout lepším směrem. Důkazem toho, jak se „výchova diváka“ vyplácí, je pro mě třeba brněnské divadlo Polárka, které svou prací s mládeží plní v Brně nezastupitelnou roli, ze které těží HaDivadlo, Husa na provázku a všechna divadla, kam chodí mladí lidé díky tomu, že je na to někdo připravil.
Původní divadlo v Mostě bylo německé a ty jsi uvažoval o jakémsi navázání na dávnou tradici, že?
Ta tradice se v Mostě nabízí, ale nejde jen o ni. V evropských divadlech je běžné hostování zahraničních režisérů i jiná mezinárodní spolupráce, která dává divadlům daleko širší rozhled. Zatímco české divadlo je strašně uzavřené v sobě. Tak se snažím navazovat zahraniční kontakty. Zatím nejsilnější spolupráci máme s divadlem v Annabergu, to je zeměpisně nejbližší souborové divadlo v německých Krušných horách, kousek od Vejprt. Vyměňujeme si představení a rádi bychom v blízké budoucnosti udělali společný projekt. Ale slibně se rozvíjí také spolupráce se švédským divadlem v Nyköpingu a v Maďarsku ve Veszprému. Teď u nás zkouší finská režisérka Kaisa El Ramly, takže doufáme, že další lano povede do Finska.
Když jsi tu režíroval „Beatles“, tak jsi byl právě čerstvě angažován jako stálý hostující režisér v divadle Menagerie v Cambridge. Trvá to a dá se to dohromady zvládnout?
Zvládat se to nedá, strašně dlouho jsem v Cambridge nebyl. Ale spolupráce trvá, zatím jsem ji nastavil opačně. Paul Bourne, umělecký šéf Menagerie, u nás loni režíroval svoji hru Drž se!, v Mostě měla kontinentální premiéru. Takže teď spíš Cambridge jezdí do Sudet než naopak.
To je skvělá mezinárodní spolupráce! Progresivní divadla v Evropě i v zámoří také podporují vznik nové dramatiky. Jak jste na tom v Mostě?
Teď zrovna pro nás dopsal hru Adam Ernest. A Adam Steinbauer taky připravuje vlastní text adresovaný nám. Takže autorské tvorbě prošlapáváme cestu. Prostor jí dáváme právě v menším sále Divadla rozmanitostí.
Po oslím můstku přejdu do Pardubic. Pro nás napsal novou hru Viliam Klimáček. Jmenuje se Kurýr má zpoždění a už pár týdnů ji u nás zkoušíš. Když jsme si ji u autora objednávali, tak jsi řekl heslo „konec starých časů“. Vysvětli ho divákům, aby nečekali nový přepis Vladislava Vančury.
To bylo opravdu jen heslo, takové „kudy“, protože jsem nechtěl Viliamovi říkat, o čem má psát. Postavy jeho her, těch čechovovských, jako je třeba Kdo se bojí Beatles, vyjadřují, jak je pro starší generaci, ale už i pro tu střední stále těžší pochopit dnešní svět. Dostáváme se do obrovského přerodu civilizace, jako byl konec helénského a nástup římského světa, kdy se zásadně mění nazírání na svět. Domnívám se, že v téhle změně už jsme, ta se děje a bude to trvat mnoho let. A tak jsem si představoval hru, kde budou příběhy lidí, kteří prožívají konec svých starých časů. Zoufale se snaží tu dobu nějak zachytit a ona je jako centrifuga vymrští někam na okraj společnosti, ale oni pořád bojují o místo na slunci, o svoje štěstí. Čert vem úspěch neúspěch, důležité je udržet si optimismus, štěstí a věřit, že život je krásný. Postavy hry Kurýr má zpoždění se o to snaží, z pohledu většinové společnosti ovšem bizarními způsoby.
Takže autor splnil tvá očekávání?
No jasně. Časem bych rád „přivezl“ Viliama Klimáčka i do Mostu.
Nějaký čas svého principálování na severu jsi neměl šanci kdekoli hostovat. Jak to vypadá do budoucna?
Rok a čtvrt jsem se musel soustředit jenom na manažerské úkoly a vůbec jsem nerežíroval. Pak jsem udělal dvě inscenace v Mostě. A tohle je moje první režie v jiném kraji. Mou podmínkou při nástupu do funkce v mosteckém divadle byla možnost režírovat v Pardubicích, protože jste tady ke mně vstřícní a velkorysí, moc mám tohle divadlo rád a dojezd autem je dvě a čtvrt hodiny. Takže mi tu možnost slíbili a teď se poprvé realizuje. Zkouším tu už pár týdnů a Mostečtí mou nepřítomnost zvládají, tak věřím, že to půjde i do budoucna.
Držím palce a díky!
Filipe, býval jsi režisér na volné noze. Teď jsi umělecký ředitel Městského divadla v Mostě. Jak se to stalo?
V Mostě jsem v minulosti pravidelně hostoval, a když odcházel do důchodu pan ředitel Václav Hofmann, tak ho v součinnosti s městem napadlo mě oslovit. Já sice nepocházím z toho kraje, ale mám dojem, že si zaslouží, abychom se o něj starali. Dostal v minulosti tolik ran, a přesto by to mohlo být pro lidi krásné místo. Pokud je to jen trochu v mých silách, tak bych chtěl na základě svých zkušeností pomoct s tamním divadlem a něco udělat s kulturním životem.
Když jde zanícený divadelník dělat divadlo zrovna do Mostu, tak to trochu překvapí. Představuju si průmyslové město, historicky poznamenané odsunem původních německých obyvatel a demolicí památek, aktuálně sužované vysokou nezaměstnaností. Vyvedeš mě z omylu?
Ano i ne. Kraj pod Krušnými horami byl od středověku až do půlky 20. století velmi bohatý. Sociální napětí tam bylo vždycky, jako všude, kde je hodně dělníků. Ale průmyslníci tam byli velmi bohatí, kraj prosperoval. 20. století se na něm hodně vyřádilo, jak za komunistů, tak v 90. letech. Samotný Most je nově postavené město z přelomu 70. a 80. let, má obyvatelstvo bez kořenů. Vlastně až teď tam lidé začínají pochovávat své prarodiče, to je ten moment, kdy člověk v tom místě začíná mít své kořeny. V zimě je tam těžká deprese, protože podkrušnohorský přivaděč je mezi dvěma horami, a kde byly dřív doly, jsou nově napuštěná jezera, všude okolo mokřady. Tam v listopadu padne mlha a odejde někdy před Velikonocemi, slunce člověk nevidí strašně dlouho. Ale město se začíná snažit tam vylepšit podmínky k životu. Rozhodl jsem se tam jít, protože jsem cítil od mostecké radnice obrovskou energii a vůli s tím krajem něco udělat. Především zastavit velikou fluktuaci obyvatelstva. Doposud tam všichni studují a pracují především proto, aby tam nemuseli žít. Současní radní chytře vsadili na to, že budou podporovat občanskou vybavenost, takže se investuje do sportu i do kultury, skvěle tam funguje MHD, všude je spousta zelených ploch. Přijeďte se tam podívat. Můžete obdivovat moderní město s rozvinutou občanskou infrastrukturou, ale uvidíte i ghetta, která znáte ze seriálu Most.
Jakou máte v divadle návštěvnost a skladbu publika? A mimochodem – chodí k vám ještě pamětníci historické divadelní budovy?
Zjistili jsme, že chodí. Loni měla nová divadelní budova čtyřicátiny a na oslavu někteří starousedlíci přišli. Což i napovídá, jaká je skladba publika. Řekl bych, že více než polovina bude ve věku padesát plus. Začíná se doplňovat kategorie čtyřicet plus. Máme málo diváků mezi pětadvaceti a čtyřiceti. Ale hodně hrajeme pro vyloženě mladé publikum a snažíme se oslovovat novou generaci.
Vaší alternativní scénou je takzvané Rozmáňo, tedy Divadlo rozmanitostí, které má zajímavý repertoár pro diváky od batolat až po náctileté, což je jeho hlavní programová náplň. Ale všimla jsem si, že jste v něm začali hrát i večerní repertoár.
Ano. Divadlo rozmanitostí má mnohem menší sál a samozřejmě i mnohem menší náklady. Tak jsme tam začali hrát činohru pro náročnější diváky, kteří by náš velký sál s kapacitou kolem pěti set míst nezaplnili. Hned první inscenace, Audience Václava Havla v režii Václava Větrovce, dopadla velmi dobře a přinesla Marcelu Rošetzkému nominaci na Thálii. Teď tam zkoušíme absurdní drama Eugèna Ionesca Král umírá. Tuším, že to zrovna divácké terno nebude, ale hledáme cesty dál. Od 1. ledna tohoto roku máme dramacentrum. Působí v něm lektoři, kteří vystudovali DAMU, většinou obor výchovná dramatika. Vytvářejí moderní systém workshopů a imerzivní výuky, která vede školní a studentskou mládež k divadelnímu vnímání. Nejprve k pochopení, co to divadelní vnímání vůbec je, že předpokládá empatii a chuť do dialogu. Schopnost dialogu a kritického uvažování v dnešní době dost upadá, a přitom je strašně důležitá. Chybí kánon literatury, vzdělání pokulhává, jeho místo vyplňují algoritmy a sociální sítě. Proto se snažíme vzdělávat. Divadlo bude vždycky tak dobré, jak nároční budou jeho tvůrci. Zároveň potřebuje samozřejmě i náročného diváka, který vyžaduje kvalitu. Ve chvíli, kdy náš většinový divák chce kvalitu průměrné produkce TV Nova, je těžké to táhnout lepším směrem. Důkazem toho, jak se „výchova diváka“ vyplácí, je pro mě třeba brněnské divadlo Polárka, které svou prací s mládeží plní v Brně nezastupitelnou roli, ze které těží HaDivadlo, Husa na provázku a všechna divadla, kam chodí mladí lidé díky tomu, že je na to někdo připravil.
Původní divadlo v Mostě bylo německé a ty jsi uvažoval o jakémsi navázání na dávnou tradici, že?
Ta tradice se v Mostě nabízí, ale nejde jen o ni. V evropských divadlech je běžné hostování zahraničních režisérů i jiná mezinárodní spolupráce, která dává divadlům daleko širší rozhled. Zatímco české divadlo je strašně uzavřené v sobě. Tak se snažím navazovat zahraniční kontakty. Zatím nejsilnější spolupráci máme s divadlem v Annabergu, to je zeměpisně nejbližší souborové divadlo v německých Krušných horách, kousek od Vejprt. Vyměňujeme si představení a rádi bychom v blízké budoucnosti udělali společný projekt. Ale slibně se rozvíjí také spolupráce se švédským divadlem v Nyköpingu a v Maďarsku ve Veszprému. Teď u nás zkouší finská režisérka Kaisa El Ramly, takže doufáme, že další lano povede do Finska.
Když jsi tu režíroval „Beatles“, tak jsi byl právě čerstvě angažován jako stálý hostující režisér v divadle Menagerie v Cambridge. Trvá to a dá se to dohromady zvládnout?
Zvládat se to nedá, strašně dlouho jsem v Cambridge nebyl. Ale spolupráce trvá, zatím jsem ji nastavil opačně. Paul Bourne, umělecký šéf Menagerie, u nás loni režíroval svoji hru Drž se!, v Mostě měla kontinentální premiéru. Takže teď spíš Cambridge jezdí do Sudet než naopak.
To je skvělá mezinárodní spolupráce! Progresivní divadla v Evropě i v zámoří také podporují vznik nové dramatiky. Jak jste na tom v Mostě?
Teď zrovna pro nás dopsal hru Adam Ernest. A Adam Steinbauer taky připravuje vlastní text adresovaný nám. Takže autorské tvorbě prošlapáváme cestu. Prostor jí dáváme právě v menším sále Divadla rozmanitostí.
Po oslím můstku přejdu do Pardubic. Pro nás napsal novou hru Viliam Klimáček. Jmenuje se Kurýr má zpoždění a už pár týdnů ji u nás zkoušíš. Když jsme si ji u autora objednávali, tak jsi řekl heslo „konec starých časů“. Vysvětli ho divákům, aby nečekali nový přepis Vladislava Vančury.
To bylo opravdu jen heslo, takové „kudy“, protože jsem nechtěl Viliamovi říkat, o čem má psát. Postavy jeho her, těch čechovovských, jako je třeba Kdo se bojí Beatles, vyjadřují, jak je pro starší generaci, ale už i pro tu střední stále těžší pochopit dnešní svět. Dostáváme se do obrovského přerodu civilizace, jako byl konec helénského a nástup římského světa, kdy se zásadně mění nazírání na svět. Domnívám se, že v téhle změně už jsme, ta se děje a bude to trvat mnoho let. A tak jsem si představoval hru, kde budou příběhy lidí, kteří prožívají konec svých starých časů. Zoufale se snaží tu dobu nějak zachytit a ona je jako centrifuga vymrští někam na okraj společnosti, ale oni pořád bojují o místo na slunci, o svoje štěstí. Čert vem úspěch neúspěch, důležité je udržet si optimismus, štěstí a věřit, že život je krásný. Postavy hry Kurýr má zpoždění se o to snaží, z pohledu většinové společnosti ovšem bizarními způsoby.
Takže autor splnil tvá očekávání?
No jasně. Časem bych rád „přivezl“ Viliama Klimáčka i do Mostu.
Nějaký čas svého principálování na severu jsi neměl šanci kdekoli hostovat. Jak to vypadá do budoucna?
Rok a čtvrt jsem se musel soustředit jenom na manažerské úkoly a vůbec jsem nerežíroval. Pak jsem udělal dvě inscenace v Mostě. A tohle je moje první režie v jiném kraji. Mou podmínkou při nástupu do funkce v mosteckém divadle byla možnost režírovat v Pardubicích, protože jste tady ke mně vstřícní a velkorysí, moc mám tohle divadlo rád a dojezd autem je dvě a čtvrt hodiny. Takže mi tu možnost slíbili a teď se poprvé realizuje. Zkouším tu už pár týdnů a Mostečtí mou nepřítomnost zvládají, tak věřím, že to půjde i do budoucna.
Držím palce a díky!
Jana Pithartová
