VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herečka VERONIKA MALÁ je v pardubickém angažmá od podzimu 2017 a za tu dobu ztvárnila na všech scénách VČD přes čtyřicet různorodých postav (počítám zde i literární a scénická čtení, kterých se pravidelně účastní). Diváci ji mohli vidět v komediálních i dramatických rolích a často je obsazována také do rolí záporaček a rázných žen. V minulé sezóně si zahrála Vicky, cool matku v inscenaci Bang. Herečkou Michele, která má zálusk na velké role i na hereckého kolegu, byla v inscenaci Frederick. Následovala temperamentní Milada, dědička hotelového koncernu s podmanivým hlasem v romantické komedii Hotel Modrá hvězda. A v době našeho rozhovoru Verču zrovna čekaly generálky Kytice na Kunětické hoře…

Verčo, před konzervatoří jsi nejprve studovala pedagogiku.
Ano, poprvé jsem na přijímačkách na konzervatoř skončila první pod čarou. Tak jsem šla na rok studovat předškolní a mimoškolní pedagogiku. A další rok jsem se dostala na konzervu a nastoupila tam.

Dovedeš si sama sebe představit jako učitelku?
Nevím, moje mamka je učitelka. Spíš bych si dovedla představit, že bych pracovala v nějakém kulturním centru. Kdybych teď měla změnit práci, tak bych chtěla dělat produkční nebo asistentku režie.

Bavila by tě i režie?
Ráda bych občas něco režírovala. Po konzervatoři jsem dokonce přemýšlela, že bych šla studovat režii, ale asi jsem se bála té nejistoty a uplatnění. A taky jsem si už nemohla dovolit jen studovat, tak jsem se na to vyprdla. Občas toho trochu lituju, ale čert to vem. Ale díky bohu jsem dostala šanci dělat na filmu s Víťou Mazánkem jako asistentka režie. Brala jsem jako výhodu, že mě baví produkční věci, zařizovat, řídit plac a mít pod sebou více lidí. A do toho pro mě bylo velkou výhodou i to, že jsem sama herečka. Bylo hrozně zajímavý vidět ten rozkol mezi technickou a hereckou složkou. A jak je složité se zavděčit všem. Rozumět kameře, záběrům, pochopit herce. A taky zodpovídáš za to, aby se „neteklo“ – nebyl jsi ve skluzu. Často mi přijde, že se víc nadržuje hereckým složkám než těm technickým. Důležité je umět to vše vybalancovat, a to není jednoduché.

A láká tě víc filmová režie, nebo divadelní?
Myslím, že u divadelní režie máš větší svobodu v tom, že to děláš víc podle sebe. Divadelní prvky jsou úplně jiný než filmový. U filmu musíš řešit záběry, co bude fungovat, snažit se víc technicky všemu rozumět. Proto si myslím, že musíš mít filmovou režii vystudovanou.

V inscenaci Bang hraješ liberální matku Vicky, která vyznává trend „nevýchovy“, jak se na tuto postavu díváš?
Já se svojí postavou úplně nesouhlasím. Kdybych měla mluvit sama za sebe, tak já bych byla liberální do určité míry, protože si myslím, že ta hranice liberálnosti je příliš tenká. A jsem asi ještě ta stará škola, která občas na ten zadek dostala, nebylo jí všechno koupeno a všechno dovoleno. A myslím, že díky tomu nejsem úplně zparchantělý člověk.

Je nějaké téma, které tě v této hře baví nejvíc? Nebo naopak je tam něco, co tě štve?
Hrozně mě tam irituje ta dehonestace člověka. Nejvíce se to ukazuje na postavě týrané Uschi, kterou tam veřejně svlékáme. Nebo když jsou tam hlášky typu: „Je jedno, že je těm holkám dvanáct.“ Tak tyhle věci mě dost štvou. Stejně tak jako product placement, který se nám podprahově vrývá do hlavy… myslím si, že to je téma, které jsme tam otevřeli a za ním si stojím. A doufám, že je dobře čitelné, protože těch témat je tam tolik, že si z nich každý může vytahat, co chce.

Vicky je influencerka, která propaguje dokonalý bio život…
Mně se na Vicky líbí, že je na ní ukázána moc a sláva, jak vás to může svým způsobem sežrat. Myslela si, že bude dokonalá máma, ale nakonec je z ní tahle liberální paní, která se stará více o sebe a o svoje followery, než aby se věnovala svému dítěti.

Máš blízko k sociálním sítím?
Možná bych chtěla, ale asi to pro mě není. Nebaví mě trávit tolik času na telefonu. Taky mě občas urážejí někteří influenceři, kteří si myslí, že mají radit ostatním. Nedokážu si představit, jak bych to dělala já, abych si u toho udržela nějakou důstojnost.

Byla bys taková exhibicionistka a šla do nějaké reality show?
Já bych šla do Survivoru. To je takový můj sen. (smích) Na tyhle reality show se ráda koukám, protože mi to přijde jako dobrý sociální experiment.

Bang je specifický i v tom, že se využívá live stream. Formát inscenace se snaží cílit i na mladé diváky. V čem je z tvého pohledu tematicky zajímavý pro mladé diváky?
Řekla bych, že mladí tam více vnímají právě ten product placement, určitě cítíme při představení, že starší lidi nekoukají na tu obrazovku, na kterou se natáčíme jako influenceři. Na mladé diváky toto naopak funguje dobře. Přijde mi fajn se těmto věcem nebránit a ukázat, že takový ten svět už prostě je.

Máš raději Malou scénu, nebo Městské divadlo?
Oboje má něco. Přijde mi, že na Malé scéně je ta „komořina“ strašně funkční, občas je příjemný do toho nešlapat, protože kolikrát na velkým jevišti má člověk pocit, že když to řekne z nitra, tak ho na druhém balkoně diváci neuslyší. Na Malé scéně si člověk může dovolit spoustu lidštějších maličkostí, které mohou dát častěji větší efekt, aniž by potřeboval výpravnou scénografii.

V islandské hře Tanec v rodném domě ztvárňuješ mladší dceru Magdalenu. Zde je také tématem rodina. Přeci jenom je to severská hra se specifickým smyslem pro humor. V čem je podle tebe inscenace blízká českým divákům?
V lidskosti, ve vztazích. Já si v té roli reflektovala svůj sesterský vztah. Myslím si, že každý si tam chytne něco, co zažil nebo co ho bolí. Velkým tématem je tam rozdělení majetku, kdo na něho má právo. A tohle téma se řeší v mnoha rodinách, až mě děsí, kolik rodin je schopných se kvůli majetku přestat bavit. Ano, humor je specifický a je to na tom znát. Je těžké ho hrát s lehkostí, protože ten humor se musí hrát vážně. A záleží na divákovi, jestli na to přistoupí. Někdo bude cítit ze své osobní zkušenosti křivdu, tak se nezasměje, jiný ho naopak ocení.

Často hraješ role drsňaček. Hrála jsi i dvě princezny (v pohádkách Tři veteráni a S čerty nejsou žerty), ale ani jedna z nich nebyla úplně kladná sympaťanda. Mrzí tě, že hraješ častěji mrchy a holky od rány než ty princezny a naivky?
Vlastně možná asi jo, protože by to pro mě mohl být takový větší protiúkol a já bych se mohla herecky posunout. Ale nebudu říkat, že už s tím nejsem nějakým způsobem smířená, třeba bych to ani neuměla… (smích)

Tvojí první rolí ve VČD byla Tonka v Loveckých scénách z Dolního Bavorska. Jak na tuto inscenaci, kterou režíroval Filip Nuckolls, vzpomínáš?
Celá ta hra mi přišla dokonalá. Byla to hra o jinakosti a o lidské nesnášenlivosti v době, kdy se to vůbec neslušelo.

Řekl bych, že ta inscenace musela být i divácky kontroverznější, viď?
Já myslím, že to bylo kontroverzní velice. A podle toho byla taky znát naše četnost repríz.

S Filipem Nuckollsem jsi spolupracovala i na další inscenaci – Až ustane déšť. V jednom rozhovoru říkáš, že role Gabriely Yorkové mladší patřila k tvým nejoblíbenějším. Čím ti tato postava přirostla k srdci?
V té roli jsem se cítila být sama sebou, mohla jsem tam projevit své drsňáctví. Ale hlavně nám tam k srdci přirostl ten příběh. I to, jak hra byla psaná, jak se vše retrospektivně vracelo. A postupně se to začalo člověku spojovat.

Adaptace románu Virginie Woolfové Orlando byla více autorská inscenace, která vycházela i z vás samotných. Je pro tebe takovýto režijní přístup příjemnou změnou, nebo máš raději klasičtější režii?
Bavilo mě to. Já se upřímně nebráním žádné formě, protože si myslím, že je důležité si vyzkoušet všechny možné žánry. Pokud to pro mě není alternativní divadlo, ze kterého si já jako divák ani já jako herec nemůžu nic odnést. Člověk by se měl otevřít všemu možnému a nebýt v těchto věcech krátkozraký.

Nedávno ses objevila v další divadelní adaptaci novely – Cizinec Alberta Camuse. Což je celkem náročné dílo. Jsi typ herečky, která si před zkoušením přečte knihu?
Slupla jsem ji za jeden den a strašně mě bavila. Odnesla jsem si z ní spoustu emocí. Musím říct, že pro mě tam byly jiné zásadnější momenty, které jsme na jevišti nakonec nevyužili, což mě trochu mrzí. Líbila se mi i debata s kolegy, kdy jsme řešili, jestli Meursaulta chápeme, nebo ne. Pro někoho to byl nemocný člověk bez emocí, ale mně přijde, že ho hrozně chápu. Naopak mi přijde, že díky té omáčce, kterou Camuse těch čtyřicet stran psal – a je taková dokola se točící, je člověk schopný pochopit Meursaultovo chování jako člověka. A líbí se mi ta existencionální tematika, že když neděláš, co se od tebe očekává, jsi popraven. Což je úplný extrém, protože já se v životě peru i s takovými věcmi, že když si chci lehnout na zem, tak proč bych nemohla jenom proto, že podle okolí je to divný.

V tuto chvíli tě čeká premiéra inscenace Kytice. V jaké roli se na tebe mohou diváci těšit?
Ve Vodníkovi hraju Pannu. Vlastně jsem si přála být ve Svatební košili, protože ta byla pro mě největší srdcovkou, ale nakonec jsem hrozně ráda, že jsem ve Vodníkovi. Kytici miluju odmalička. Dělali jsme ji v dramaťáku, to byla jedna z mých prvních rolí. Složila jsem i písničku na Kytici, když jsem byla ještě mladší a plodnější. Pro mě je Kytice úplně neuvěřitelný veledílo.

Budeš v Kytici také zpívat?
Budu, mám tam písničku.

Poprvé jsem tě slyšel zpívat, když jsme zkoušeli literární pořad Čas svařeného vína. Tenkrát jsi skvěle zazpívala písničku od Szidi Tobias. Je pro tebe hudba důležitá?
Hrozně moc. Vlastně mi dost chybí zpívat. Když jsem nastoupila do angažmá, tak jsem často jezdila zpívat na plesy. Jenže postupně to bylo dost nereálné přijet ve čtyři ráno z plesu, v šest vstávat a jet na zkoušku do divadla. Když je člověk unavený, tak není produktivní. Proto jsem to nakonec vzdala a dost mi to chybí. Takže když je možnost si někde zazpívat, s chutí jdu do toho.

Zahrála by sis ráda v nějakém muzikálu?
Vlastně mám jeden muzikálový sen – Moulin Rouge. Ten jsem si teď dala divácky v Londýně. A samozřejmě bych chtěla hrát Satine. (smích)

Ve filmové databázi máš uvedený film Paní z Izieu, koprodukční film z roku 2007. Koho jsi tam hrála?
No jasně. To jsem byla v komparzu jako židovské dítě. Bylo to moje první hraní před kamerou.

Baví tě filmové herectví?
Baví mě to moc, je to úplně něco jiného. Myslím si, že bych i ráda víc točila, kdyby byla příležitost.

Někde jsem si přečetl, že se věnuješ provazochodectví. To pořád trvá?
Trvá. Je to spíš slackline. Protože to je sportovnější a modernější provazochodectví, to mě baví moc. Nemám ráda fitko, nikdy jsem tam nebyla. A na slacklinu člověk zapojí všechny své svaly, zjistí těžiště a je to pro mě hezká forma cvičení. Jinak surfuju, jezdím na snowboardu, chodím si zapádlovat.