VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Kostiantyn Zhyrov o INFLUENCERKÁCH
V pondělí 10. listopadu nás čeká na Malé scéně první scénické čtení z cyklu INprojekty. V české premiéře uvedeme hru INFLUENCERKY úspěšného slovenského dramatika Viliama Klimáčka, kterého pravidelní diváci jistě budou znát. V režii Filipa Nuckollse jsme před časem inscenovali jeho hru Kdo se bojí Beatles. A jednou z jarních premiér v roce 2026 bude komedie Kurýr má zpoždění, kterou Viliam Klimáček napsal přímo pro naše divadlo. Režie se i tentokrát ujme Filip Nuckolls.
Do jara je ale spousta času, tak se pojďte zatím blíže seznámit s listopadovou novinkou. Klimáčkovy Influencerky jsou komedií ze sociálních sítí, ve které se tři dámy nebojí jít s „kůží na trh“, protože každý nový follower se přeci počítá! S nekorektním humorem odhalují sledujícím své tipy a triky, ale hlavně samy sebe. Do jejich stand-upů se prolínají bohaté životní zkušenosti, společenské problémy i nešvary dnešní doby.
Režisérem scénického čtení je KOSTIANTYN ZHYROV, čerstvý absolvent pražské DAMU, jenž nejprve vystudoval obor Činoherní a filmové herectví na Divadelní fakultě Charkovské národní univerzity umění I. P. Kotljarevského. Po absolvování univerzity na Ukrajině se přestěhoval do Prahy, kde byl přijat na obor Režie a dramaturgie činoherního divadla.
Kostiantyn mě poprvé zaujal svojí autorskou inscenací How to be HAPPY, ve které hledá odpověď na otázku, co znamená být šťastný. Mimo jiné je autorem a režisérem inscenace NEZLOMNÍ/Deník z Ukrajiny, která vznikla v rámci programu „Imagine UA“ v Městských divadlech pražských. V nich také režíroval scénické čtení hry dramatika Andrije Bondarenka Můj přítel černý elf, post-dokumentární příběh o válce, přátelství a paměti.
Kosťo, formát scénického čtení sis již několikrát vyzkoušel. Je to pro tebe ještě výzva?
Ano, určitě. Scénické čtení vnímám jako laboratorní formu: vyžaduje přesný, minimalistický přístup, jasně vystavěný rytmus, akcenty a preciznost každé situace, aby se klíčová témata autora skutečně dostala k divákům.
Když jsme přišli s tímto textem, co tě na Influencerkách zaujalo natolik, že jsi s naším výběrem souhlasil?
Ta hra s jemnou ironií a humorem otevírá témata – jako je osamění, sociální křehkost a společenský tlak – bez křiku, avšak s empatií. Věřím, že dobře nastavené komické prvky mohou často zasáhnout hlouběji než patos tragédie. Láká mě také paradox „digitálního mládí“ ve světě seniorek a polyfonie tří hlasů třech postav.
Je pro tebe ve hře nějaké téma stěžejní?
Bilance a důstojnost. Hra mluví o stárnutí, chudobě, ženské odvaze, o dceři, která odešla do zahraničí, i o tom, jak se společnost dokáže – nebo nedokáže – postarat o své lidi. Mám rád, když divadlo s odvahou a přesným jevištním jazykem otevírá aktuální společenská témata.
Influencerky jsou komedií ze sociálních sítí, nacházíš v ní společenský přesah?
Určitě. Humor je tu klíčem k těžkým tématům: normalizovaná chudoba, odliv mladých lidí za hranice, queer tabu na venkově, agresivní jazyk veřejného prostoru, unavený stát versus soběstačnost komunity. V konkrétních obrazech se ukazuje, že smích není únikem, ale formou odporu – vysmíváme se tomu, co už se nebojíme pojmenovat.
Která postava je pro tebe ve hře nejzajímavější?
Nejzajímavější postavou pro mě je Marie, které se stýská po dceři. Její dcera Martina byla nucena se přestěhovat do jiné země proto, aby mohla zůstat sama sebou.
Autorem je slovenský dramatik. Máš blíže k české, nebo slovenské kultuře?
Narodil jsem se a vyrůstal na jihu Ukrajiny, ve městě, ve kterém žila spousta menšin – Řekové, Bulhaři, Rumuni, Tataři, Židé… Rodina mě vedla k tomu, abych od každé kultury bral to nejlepší. V lecčems rozumím víc Slovákům, v něčem jiném Čechům. V obou tradicích se cítím doma a snažím se učit od obou národů to nejlepší.
Kosťo, pocházíš z divadelní rodiny. Nejprve jsi vystudoval herectví v Charkově, čím tě lákala režie, že ses rozhodl pokračovat v jejím studiu na pražské DAMU?
Od dětství jsem herectví a režii nevnímal jako protiklady, ale jako dvě strany téhož řemesla. Rodiče mají zkušenost s obojím, takže pro mě bylo divadlo vždy celek. Po absolvování herectví na Ukrajině – i přes stálé herecké angažmá a několik úspěšných projektů – jsem cítil touhu pokračovat ve studiu, tak jsem se přihlásil a následně dostal na DAMU. A té možnosti si nesmírně vážím.
Mluvíš velmi dobře česky. Když jsi v roce 2019 přicestoval do Prahy, měl jsi už nějaké základy?
Trochu jsem už česky mluvil. Před nástupem na DAMU jsem rok žil v Praze, chodil na jazykové kurzy, do divadel a připravoval se na přijímačky. Upřímně řečeno, nepovažuji svoji češtinu za dobrou, stále ji piluji a mám kamarády, kteří jsou mnohem dále – ale toho jazyka si velmi vážím, považuji ho za krásný a pracuji na něm každý den.
Na DAMU jsi režíroval například Goldoniho Poprask na laguně, Preissové Její pastorkyni, Williamsův Dům na zbourání. Čím jsou pro tebe zajímavé „klasické“ hry?
Klasika je stres-test dovedností na počátku studia. Prověřuje, zda rozumíte konfliktu, rytmu a herecké akci bez berliček „přepisování“. Student se ocitá tváří v tvář vážným a hlubokým tématům, s nimiž se musí naučit pracovat a vyrovnat, přestože ještě nemá dostatek zkušeností ani potřebných nástrojů – proto stres-test.
Postupem času se však pro mě klasické drama stalo jakýmsi „měřítkem“ a „pevným bodem“. Klasika nabízí nadčasové archetypy moci, touhy, viny a svobody. Pokud totiž nadčasová témata, která tato dramata nesou, přestávají zajímat jak diváky, tak i samotné tvůrce, považuji to za znepokojivý symptom společnosti – indikátor, jenž často signalizuje úpadek jejích hodnot a institucí.
Nedá mi se nezeptat. Všichni sledujeme s napětím současnou situaci na Ukrajině. Pro tebe, který tam máš rodinu, to celé je ještě mnohem silnější a osobnější. Promítá se tato hrozná zkušenost i do tvé umělecké tvorby?
Ano. Válka je katalyzátor – „chirurgický nůž“, kterým se pitvá společnost, lidi, hodnoty, zásady a jakákoliv instituce společnosti. O tom nelze nemluvit, na to nemůžu nemyslet a určitě to ovlivňuje moji tvorbu.
Tvojí absolventskou inscenací v DISKU byla velmi zdařilá a silná autorská tragikomedie How to be HAPPY. Mohl bys nám o ní říct něco víc?
Je to tragikomedie s prvky fantastického realismu. Hlavní hrdina Martin – čerstvý absolvent katedry psychologie – našel recept na štěstí a napsal o svém objevu knihu, pomocí které se chystá změnit svět. Spolu s iluzemi však ztratí úplně všechno – lásku, střechu nad hlavou, a dokonce i rozum. Hra klade otázku, co to znamená být šťastný. Ve výsledku každá z postav nachází svůj vlastní „recept“ na štěstí.
Co dalšího tě v této sezóně čeká?
Čeká mě několik projektů. Nyní dokončujeme v Činoherním klubu interaktivní site-specific o ulici Ve Smečkách. Je to netradiční projekt, který propojuje divadlo, ulici a příběhy. Dále se těším například na režii monodramatu Soukromé konce světa, které bude mít premiéru v listopadu v Kavárně Dejvického divadla, nebo na zkoušení Nany a Zabijáka v Městských divadlech pražských, na kterém se budu podílet jako asistent režie. Inscenaci režíruje Michal Dočekal. V Městských divadlech pražských jsem také koordinátorem festivalu Měsíc Ukrajiny.
Do jara je ale spousta času, tak se pojďte zatím blíže seznámit s listopadovou novinkou. Klimáčkovy Influencerky jsou komedií ze sociálních sítí, ve které se tři dámy nebojí jít s „kůží na trh“, protože každý nový follower se přeci počítá! S nekorektním humorem odhalují sledujícím své tipy a triky, ale hlavně samy sebe. Do jejich stand-upů se prolínají bohaté životní zkušenosti, společenské problémy i nešvary dnešní doby.
Režisérem scénického čtení je KOSTIANTYN ZHYROV, čerstvý absolvent pražské DAMU, jenž nejprve vystudoval obor Činoherní a filmové herectví na Divadelní fakultě Charkovské národní univerzity umění I. P. Kotljarevského. Po absolvování univerzity na Ukrajině se přestěhoval do Prahy, kde byl přijat na obor Režie a dramaturgie činoherního divadla.
Kostiantyn mě poprvé zaujal svojí autorskou inscenací How to be HAPPY, ve které hledá odpověď na otázku, co znamená být šťastný. Mimo jiné je autorem a režisérem inscenace NEZLOMNÍ/Deník z Ukrajiny, která vznikla v rámci programu „Imagine UA“ v Městských divadlech pražských. V nich také režíroval scénické čtení hry dramatika Andrije Bondarenka Můj přítel černý elf, post-dokumentární příběh o válce, přátelství a paměti.
Kosťo, formát scénického čtení sis již několikrát vyzkoušel. Je to pro tebe ještě výzva?
Ano, určitě. Scénické čtení vnímám jako laboratorní formu: vyžaduje přesný, minimalistický přístup, jasně vystavěný rytmus, akcenty a preciznost každé situace, aby se klíčová témata autora skutečně dostala k divákům.
Když jsme přišli s tímto textem, co tě na Influencerkách zaujalo natolik, že jsi s naším výběrem souhlasil?
Ta hra s jemnou ironií a humorem otevírá témata – jako je osamění, sociální křehkost a společenský tlak – bez křiku, avšak s empatií. Věřím, že dobře nastavené komické prvky mohou často zasáhnout hlouběji než patos tragédie. Láká mě také paradox „digitálního mládí“ ve světě seniorek a polyfonie tří hlasů třech postav.
Je pro tebe ve hře nějaké téma stěžejní?
Bilance a důstojnost. Hra mluví o stárnutí, chudobě, ženské odvaze, o dceři, která odešla do zahraničí, i o tom, jak se společnost dokáže – nebo nedokáže – postarat o své lidi. Mám rád, když divadlo s odvahou a přesným jevištním jazykem otevírá aktuální společenská témata.
Influencerky jsou komedií ze sociálních sítí, nacházíš v ní společenský přesah?
Určitě. Humor je tu klíčem k těžkým tématům: normalizovaná chudoba, odliv mladých lidí za hranice, queer tabu na venkově, agresivní jazyk veřejného prostoru, unavený stát versus soběstačnost komunity. V konkrétních obrazech se ukazuje, že smích není únikem, ale formou odporu – vysmíváme se tomu, co už se nebojíme pojmenovat.
Která postava je pro tebe ve hře nejzajímavější?
Nejzajímavější postavou pro mě je Marie, které se stýská po dceři. Její dcera Martina byla nucena se přestěhovat do jiné země proto, aby mohla zůstat sama sebou.
Autorem je slovenský dramatik. Máš blíže k české, nebo slovenské kultuře?
Narodil jsem se a vyrůstal na jihu Ukrajiny, ve městě, ve kterém žila spousta menšin – Řekové, Bulhaři, Rumuni, Tataři, Židé… Rodina mě vedla k tomu, abych od každé kultury bral to nejlepší. V lecčems rozumím víc Slovákům, v něčem jiném Čechům. V obou tradicích se cítím doma a snažím se učit od obou národů to nejlepší.
Kosťo, pocházíš z divadelní rodiny. Nejprve jsi vystudoval herectví v Charkově, čím tě lákala režie, že ses rozhodl pokračovat v jejím studiu na pražské DAMU?
Od dětství jsem herectví a režii nevnímal jako protiklady, ale jako dvě strany téhož řemesla. Rodiče mají zkušenost s obojím, takže pro mě bylo divadlo vždy celek. Po absolvování herectví na Ukrajině – i přes stálé herecké angažmá a několik úspěšných projektů – jsem cítil touhu pokračovat ve studiu, tak jsem se přihlásil a následně dostal na DAMU. A té možnosti si nesmírně vážím.
Mluvíš velmi dobře česky. Když jsi v roce 2019 přicestoval do Prahy, měl jsi už nějaké základy?
Trochu jsem už česky mluvil. Před nástupem na DAMU jsem rok žil v Praze, chodil na jazykové kurzy, do divadel a připravoval se na přijímačky. Upřímně řečeno, nepovažuji svoji češtinu za dobrou, stále ji piluji a mám kamarády, kteří jsou mnohem dále – ale toho jazyka si velmi vážím, považuji ho za krásný a pracuji na něm každý den.
Na DAMU jsi režíroval například Goldoniho Poprask na laguně, Preissové Její pastorkyni, Williamsův Dům na zbourání. Čím jsou pro tebe zajímavé „klasické“ hry?
Klasika je stres-test dovedností na počátku studia. Prověřuje, zda rozumíte konfliktu, rytmu a herecké akci bez berliček „přepisování“. Student se ocitá tváří v tvář vážným a hlubokým tématům, s nimiž se musí naučit pracovat a vyrovnat, přestože ještě nemá dostatek zkušeností ani potřebných nástrojů – proto stres-test.
Postupem času se však pro mě klasické drama stalo jakýmsi „měřítkem“ a „pevným bodem“. Klasika nabízí nadčasové archetypy moci, touhy, viny a svobody. Pokud totiž nadčasová témata, která tato dramata nesou, přestávají zajímat jak diváky, tak i samotné tvůrce, považuji to za znepokojivý symptom společnosti – indikátor, jenž často signalizuje úpadek jejích hodnot a institucí.
Nedá mi se nezeptat. Všichni sledujeme s napětím současnou situaci na Ukrajině. Pro tebe, který tam máš rodinu, to celé je ještě mnohem silnější a osobnější. Promítá se tato hrozná zkušenost i do tvé umělecké tvorby?
Ano. Válka je katalyzátor – „chirurgický nůž“, kterým se pitvá společnost, lidi, hodnoty, zásady a jakákoliv instituce společnosti. O tom nelze nemluvit, na to nemůžu nemyslet a určitě to ovlivňuje moji tvorbu.
Tvojí absolventskou inscenací v DISKU byla velmi zdařilá a silná autorská tragikomedie How to be HAPPY. Mohl bys nám o ní říct něco víc?
Je to tragikomedie s prvky fantastického realismu. Hlavní hrdina Martin – čerstvý absolvent katedry psychologie – našel recept na štěstí a napsal o svém objevu knihu, pomocí které se chystá změnit svět. Spolu s iluzemi však ztratí úplně všechno – lásku, střechu nad hlavou, a dokonce i rozum. Hra klade otázku, co to znamená být šťastný. Ve výsledku každá z postav nachází svůj vlastní „recept“ na štěstí.
Co dalšího tě v této sezóně čeká?
Čeká mě několik projektů. Nyní dokončujeme v Činoherním klubu interaktivní site-specific o ulici Ve Smečkách. Je to netradiční projekt, který propojuje divadlo, ulici a příběhy. Dále se těším například na režii monodramatu Soukromé konce světa, které bude mít premiéru v listopadu v Kavárně Dejvického divadla, nebo na zkoušení Nany a Zabijáka v Městských divadlech pražských, na kterém se budu podílet jako asistent režie. Inscenaci režíruje Michal Dočekal. V Městských divadlech pražských jsem také koordinátorem festivalu Měsíc Ukrajiny.
Ladislav Nunvář
