VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V měsíci květnu nás v divadle čekají celkem tři derniéry, konkrétně inscenací Cizinec, Váňa a Volání rodu. Systém předplatitelských skupin je v tomto směru neúprosný, a tak protože neustále „vyrábíme“ nové inscenace, musíme se také průběžně loučit s již nastudovanými. Zkrátka repertoár, divadlo, jeho skladovací prostory a konec konců ani mozky našich herců nejsou nafukovací. Některé herečky a herci hrají ve dvou ze tří zmíněných inscenací, rozhodla jsem se toho využít a vyptat se těch, kteří navíc hrají velmi výrazné či hlavní role.


PETR BOROVEC alias Váňa a Meursault
Co pro tebe znamenalo setkání s těmito velkými – titulními rolemi v hrách, řekněme, dramatičtějšího charakteru?
Jsem za to samozřejmě rád. Obě dvě jsou to velmi zajímavé, silné role. Výjimečná byla každá svým způsobem a ke každé jsem přistupoval trošku jinak. Mám na mysli přípravu. Každopádně Camus mi dal zabrat určitě více než Čechov. Bylo to dané i detailní přípravou před začátkem samotného zkoušení, kterou jsme společně s Davidem (režisérem Davidem Šiktancem – pozn. red.) Meursaultovi věnovali.

Jak bylo řečeno, Čechovův Váňa i Camusův Cizinec jsou většinou vnímány jako dramatičtější kusy, v našich inscenacích však nechybí humor. Je pro tebe v divadle tenhle princip důležitý?
Není. Ba naopak, někdy je ten humor i na škodu. Konkrétně v obou těchto případech se s ním pracovalo poměrně umírněně. Zvlášť u Cizince jsem měl pár ohlasů, že diváky překvapilo, jak jsme to místy odlehčili. Určitě bych ale neřekl, že jsme se na to nějak výrazně jak s Davidem, tak s Kashou (režisérkou Kashou Jandáčkovou – pozn. red.) zaměřovali. Spíš to automaticky „vylezlo“. Ale jak jsem řekl, nemusím se na divadle pokaždé jen příjemně bavit.

Filozofie které hry je ti bližší a vypovídá podle tebe víc o dnešním světě?
To ti asi neřeknu, která je mi bližší. Ale ne, že bych nechtěl, jenom to asi nevím. Obě jsou to každopádně nadčasová díla a v obou je určitě dost prvků, kde se jisté paralely se současným stavem ve světě dají najít.

Mají Váňa a Meursault něco společného? Kdo je ti sympatičtější – pro koho máš větší pochopení?
Jsou to veselí lidé. (smích) Nevím, u mnoha postav se vždycky najdou nějaké společné vlastnosti, ale nikdy nad tím takhle nepřemýšlím. V okamžiku, kdy jsem na každé roli pracoval, tak mi ty postavy sympatické byly. Snažil jsem se jim porozumět, pochopit jejich jednání. Takže to pochopení jsem měl nakonec pro oba úplně stejné. Určitě jsem se víc ponořil do Meursaulta. S odstupem času bych ale na kafčo ani s jedním z nich nejspíš nešel.

Dalo by se říct, že tě tyto role profesionálně posunuly? Pokud ano, jak konkrétně?
Každá role tě někam posouvá. Nebo by respektive měla. Ono dost záleží na tobě, kolik toho do ní investuješ, jak moc si ji necháš připustit k sobě, jak moc se jí necháš v dané chvíli ovlivnit. Nikdy jsem žádné roli úplně nepropadl, nedokázal bych to. Musím od toho mít odstup. Ale to je dost individuální věc. Někdo potřebuje pravý opak. A ten posun? Vědomosti, informace, rozhled. To jsou věci, které mě v poslední době baví si užívat. Myslím při práci na roli.


KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ alias Soňa a Manželka
V tomto měsíci se loučíš se dvěma výraznými rolemi – Soňou ve Váňovi a Manželkou ve Volání rodu na naší Malé scéně. Vždy záleží hlavně na konkrétní látce i režisérce/režisérovi, ale můžeš obecně říct, který způsob tvorby máš radši? Inscenace na Malé scéně blížící se autorskému divadlu, kde je možné se více zapojit do tvorby výsledného tvaru, nebo klasičtější režijní vedení ve větším prostoru Městského divadla?
Každé zkoušení má své, nemůžu říct, co je mi bližší. U autorských věcí se mi líbí výsledek z překročení nějakých komfortních zón, společné hledání a poznávání se navzájem. Je to mnohem osobnější proces zkoušení. Klasičtější vedení režiséra mi ale dává určitý vnitřní klid, že je tu někdo, kdo má jasnou vizi, kterou mi může předat a já se jí můžu nechat vést.

Filozofie které hry je ti bližší a vypovídá podle tebe víc o dnešním světě?
Rozhodně mi je bližší Váňa. Vyrůstala jsem na takové malé vesničce a hrozně mi to všechno Váňa připomněl. Vytvořila jsem si k němu neskutečně pevné pouto. Tedy k Soně. Je mi líto, že se s ní musím rozloučit, ale určitě na ni budu celý život vzpomínat.

Jak hledáš cestu k postavám typu Manželka z Volání rodu, které ti nejsou blízké a není snadné se s nimi ztotožnit?
S Manželkou diktátora jsem to hledání měla trochu jednodušší (pokud jsem ji našla). Je to tím, že jsem měla před očima dost jasný obraz ženy, se kterou jsem se v životě vídala. Takže zkoušet ji bylo psychicky náročné, ale byla jsem ráda, že jí můžu na chvíli porozumět.

A jaká byla tvoje herecká cesta k postavě Soni – milující, upřímné, soucitné, neuvěřitelně vnitřně silné mladé ženě?
Hledání milující, soucitné a vnitřně silné Soni mi upřímně trvalo déle. (smích) Ale neskutečná podpora byla v kolezích Petrovi Borovcovi a Pepovi Láskovi.

Hra Strýček Váňa je často vnímána a inscenována jako drama. V naší inscenaci nechybí humor (tak jak by si to ostatně i A. P. Čechov přál). Je pro tebe v divadle tenhle princip důležitý?
Je mi to rozhodně příjemnější, ale osobně se to pořád učím aplikovat.

Dalo by se říct, že tě tyto role profesionálně posunuly? Pokud ano, jak konkrétně?
To nedokážu posoudit, ale určitě ve mně obě inscenace zanechají velkou emoční stopu.


JOSEF LÁSKA alias Astrov a Prezident
Tebe, Pepo, také čeká loučení se dvěma výraznými rolemi – doktorem Astrovem ve Váňovi a Prezidentem ve Volání rodu. Podobně už jsem se ptala Káji – jaký způsob divadelní tvorby je pro tebe zajímavější?
Způsob, jakým vznikalo Volání rodu, byl pro mě takovým hereckým, možná uměleckým, osvěžením. Bavilo mě být více zapojen do vzniku hry jako takové. Neměl jsem přehnaný respekt k textu, a tak jsem se nebál do něj více či méně zasahovat. Na druhou stranu mě ale bavila i práce na Váňovi, i když je to klasičtější práce, na kterou jsem zvyklý, tak to byla spolupráce s Kashou, a to je vždycky svátek. Abych to popsal gastronomickým příměrem, tak Volání rodu je chutný a zajímavý dezert, ale Váňa je vynikající hlavní chod.

Filozofie které hry je ti bližší a vypovídá podle tebe víc o dnešním světě?
Obě hry jsou podle mého názoru až mrazivě aktuální. Zatímco ve Váňovi řeší Astrov reálné následky chování lidstva, ať už k sobě samým, nebo k naší planetě, ve Volání rodu se zase můžeme abstraktně podívat do mysli člověka, který je pro svoji osobní potěchu či chtíč schopen udělat cokoliv. A tyto dvě hry se protínají v jedné zemi nedaleko od nás.

Je vůbec možné mít pochopení pro tak zápornou postavu, jakou je Prezident – diktátor z Volání rodu?
Když dostanu zápornou roli, nesmím k ní přistupovat jako k záporné už od začátku. To, že nechápu, proč dělá věci, jaké dělá, nebo říká slova, která mi nejsou blízká, je můj osobní problém, za nějž jsem ale rád. Jakmile se dokážeme ztotožnit s někým takovým, nebo snad dokonce pochopit jeho myšlení, máme problém. Musím si tedy najít ve změti odporností cestu k člověku, který je za tím vším. Hraju tedy člověka, ne monstrum, které je okolo něj. Putin je koneckonců také jen člověk, který když sní něco špatného, bolí ho břicho a tráví čas na záchodě. Je to těžké, ale nedehumanizujme, nevytvářejme mytické démony z normálních lidí.

A jaká byla tvoje herecká cesta k Astrovovi – jednomu z nejsložitějších a nejzajímavějších charakterů celé hry?
Astrov je skvělý člověk, který má velké srdce, bohužel má ale také mozek. Nad věcmi přemýšlí jinak než všichni ostatní. Viděl, čeho všeho jsou lidé schopni, co dokážou dělat jeden druhému a přírodě. Utápí své starosti v alkoholu, aby aspoň na chvíli vypnul hlavu, což moc dobře nejde. Bude to znít hloupě, ale dokážu se s ním ztotožnit. Jedna z prvních replik jako by mi mluvila z duše: „Tak to vidíte, deset let ze mě udělalo tohle. Práce mě vysává…“ Také mám pocit, že si musím odpočinout.

Hra Strýček Váňa je často vnímána a inscenována jako drama. V naší inscenaci nechybí humor. Je pro tebe v divadle tenhle princip důležitý?
Humor tam je, ale je těžké na něj přistoupit. Právě kvůli tomu, že se k jeho hrám často přistupuje jako k dramatům bez humoru. Což je chyba. Ale je to úžasný a lidský přístup. I ta nejvážnější témata se dají odlehčit.

Dalo by se říct, že tě tyto role profesionálně posunuly?
Určitě mě posunuly. S režisérkou Eliškou Říhovou (dnes Eliškou Balog – pozn. red.) jsem si vyzkoušel jiný styl a tvorbu, vyprovokovalo mě to k větší kreativitě. S Kashou jsem zase prozkoumal duši Astrova. Nesmírně zajímavá cesta. A Jaro Viňarský mě zase naučil milovat židle, což se do života také hodí.