VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S oceněnou PETROU JANEČKOVOU
S herečkou PETROU JANEČKOVOU jsem se seznámila na konci minulého tisíciletí! Ano, zní to strašně… Je to prostě už hodně let. Zkoušely jsme spolu, kamarádily se, povídaly si, posléze i spolu bydlely na ubytovně. Vařily jsme, pořádaly nezapomenutelné mejdany na zahradě, během zimních večerů jsme hrály karty, Člověče a Carcasonne a popíjely portské. V létě jsme spolu s dalšími herci, především z Městského divadla Brno, jezdily na dovolenou k moři. Někdy mám pocit, že o ní vím všechno, myslím lidsky. Byla jsem u vzniku i konce jedné lásky, zúčastnila se svatby se současným partnerem Láďou Špinerem, navštívila ji těsně po návratu z porodnice… Pamatuji si ji jako mladičkou holku, která se do všeho pouštěla odvážně a srdnatě. A také jsem s ní několikrát zkoušela velké role a pozorovala ji, jak se vyvíjí jako umělkyně. Léta a divadelní úkoly ji obrousily, uhladily, Petra vyzrála. Dnes patří mezi nejvšestrannější herečky, co znám. Nebojí se výzev, velkých složitých rolí, ale i ty maličké roličky, které dostane, považuje za důležité.
Prvomájové odpoledne jsme spolu strávily u mě na balkoně, koukaly do rozkvetlých kaštanů a povídaly si. A vzpomínaly. A možná se neubránily jistému sentimentu…
Petro, pamatuji si, že na podzim roku 1997 jsi v komedii Pozvání na zámek zaskakovala za jinou herečku. Ale to nebyla tvoje první role v Pardubicích, že ne?
První byla role Felicie v Zavraždění svaté Celestýny, režíroval to Jirka Seydler, hlavní roli hrála Dáša Novotná. Ale vlastně to byl záskok, protože do souboru měla nastoupit mladá herečka, která upřednostnila Prahu, takže hledali někoho do obsazení. A díky tomu jsem přišla k této roli.
To jsi ještě studovala…
Byla jsem ve čtvrťáku. Po premiéře jsem nastoupila do školy a najednou se stalo, že se zhroutila herečka týden před premiérou Pozvání na zámek. Volal mi tehdejší ředitel Gustav Skála a zeptal se mě, co budu dělat zítra. To byla sobota. Jeho prosba byla, abych se sebrala, přijela do Pardubic a nastoupila do generálek. A to jsem měla první herecké sny. Otevřela se opona Národního divadla… Mám na sobě mužský kostým a začíná nějaká stará česká zpěvohra. A já se ptám: „Co se děje?“ „Neboj je to záskok, jenom hlavní role. Mužská…“ (smích) Jak jsem se roli v Pozvání učila, tak se mysl zklidňovala a sny se udobřily.
A pak si nastoupila do angažmá.
Toto byl podzim 1997, od 1. ledna 1998 jsem byla členkou souboru. A hned následovala Lakomá Barka a Perníková chaloupka. A pak titulní role v muzikálu Mam’zelle Nitouche, premiéra byla 2. května.
Když jsi dělala záskoky, stihla jsi vidět nějaké pardubické představení jako divák? Co se ti vybavuje jako první setkání se souborem?
Určitě Nebezpečné vztahy, dokonce jsem viděla tu reprízu, kdy došlo málem k vypíchnutí oka, byl to souboj Michala Slaného a Martina Mejzlíka. To se tak někdy stane, naštěstí to byly kordy s kuličkou na konci, takže zbraň nezajela Martinovi do oka. Pamatuji si Divotvorný hrnec, ale úplně první premiérou byl Dům se sedmi balkóny, ten večer byl poprvé otevřený divadelní klub dole, tam, kde je teď.
Byla jsi čerstvou absolventkou muzikálu, tedy divadla, které mluví, tančí a zpívá. Co byla tvoje největší přednost?
Nevím, mám pocit, že když jsem studovala, tak jsem měla všechno vyrovnané, bylo mi to dokonce i vytýkáno, že v ničem moc nevynikám. Spolužáci byli třeba lepší pěvecky, ale v tom ostatním slabší… někdo byl výborný tanečník… Já měla ve všech oborech hodnocení lepší dvojku…
Ale já myslím, že zrovna u tohoto žánru je lepší, když jsou všechny disciplíny vyrovnané.
Já také. Ta výjimečnost je samozřejmě dobrá. Ale jak to bylo na začátku kariéry, tak si myslím, že lepší béčka jsou v pořádku, člověk se má kam posouvat a pracovat na sobě. Já jsem se spíš bála toho, že když jsem šla do činoherního divadla, abych obstála, jestli jsem tam správně, jestli se nezmýlili. Takže jsem šla do všeho úplně naplno. Měla jsem hodně práce, a to jsem byla ještě na škole, ve čtvrtém ročníku jsem měla individuální plán a za sebou pět premiér.
Ta četnost je dobrá i proto, že si vyzkoušíš různé žánry, ne?
Určitě. Jak to byly i záskoky, tak jednu inscenaci jsem zkoušela celou, další jenom týden… O to je to dobrodružnější, normálně se inscenace zkouší 6-7 týdnů, tady do ní pronikneš za pár dní.
Záskoky děláš i teď, nedávno jsi hrála za nemocnou Jindru Janouškovu v Juanovi a v Panu Kaplanovi. Jaké to je vejít do jiné komedie, kterou jsi nezkoušela?
Je to super, taková dobrá ochutnávka, zvlášť když ta představení znáš. Viděla jsem obě inscenace a líbily se mi, tak jsem byla šťastná, že jsem, byť jen na čas, byla toho taky součástí.
Hraješ hodně velkých rolí všech žánrů. Pamatuješ si nějakou, která ti vůbec nešla, tedy alespoň ty sis to myslela, protože někdy to herec a režisér vnímají úplně jinak. Nebo ke které sis těžko hledala cestu?
S Januszem Klimszou jsme zkoušeli Zojčin byt. A on pořád nebyl spokojený. Něco jsem nabídla na čtené a on to chtěl jinak. Tak jsem zkoušela různé způsoby. A nakonec jsem se obloukem dostala k tomu, co jsem zkusila na začátku. On nemá rád hotové věci. A to, co jsem zkoušela na začátku v civilu, bez kostýmu, působilo nachystaně, netvůrčím způsobem, chápu to. Ale tehdy jsem tomu nerozuměla. Pak, když už jsem byla hodně nervózní, nastaly generálky, kdy dostaneš kostýmy a všechno to kolem. Když jsem se ho zeptala, jestli je to ono, odpověděl: „Teď už je to vaše.“ Takže byl asi spokojený. (smích)
Ale pak jste spolu přece pracovali.
No a pak nastala pecka! Po prázdninách jsme zkoušeli Venkov, a bylo to jedno z mých nejhezčích zkoušení v celé kariéře. Pět dialogů ve třech lidech, strašně moc textu. Byla to „makačka“, ale byli jsme na sebe navlnění, cítila jsem velké souznění. Bylo to skvěle napsané, takové texty miluji. Ono vám to napoví, když jsou někde tři tečky, tak to prostě něco znamená, když je pomlčka nebo jinde čárka, má to svůj význam. To všechno tam autor píše, protože ví proč. Nebo když se opakuje slovo, není to náhoda. Byla to krásná práce. Ale předtím mě dost potrápil.
V jakém žánru ses na začátku kariéry cítila nejistá?
No samozřejmě v komedii. Protože tam hned víš, že se ti to nepovedlo. Lidi se ti prostě nezasmějou. Je to nekompromisní, když se nesmějou fóru, tak víš, že máš průšvih.
A co tedy pak děláš? Přidáš?
Netlačit! Nevím, co jsem si myslela dřív, než jsem k tomuto „moudru“ došla. (smích) Musíš to lépe natajmovat. To se stane, že máš třeba větu a lidi se zasmějou. Tak si říkáš: „Teď jsem to řekla správně!“ A příště se nezasmějou. Protože tam sedí jiní diváci. Někdy se usmívají, baví se, ale ne nahlas, takže nevíš přesně. Komedie byla pro mě na začátku těžká. Pak jsem zase nedostávala dramatické role, tak jsem si říkala, že jsem zavedená komediálně a kdoví jak by mi to šlo… Ale v souboru jsem byla vedle Kristinky Jelínkové a Lucky Štěpánkové, které byly perfektní herečky, tak jsem se k těm rolím dostala později.
Ale pak přicházely. Já musím vypíchnout Audienci u královny, protože mně přijde obdivuhodné, jak může herečka zahrát věkové rozpětí postavy od 25 do 94 let. A pokaždé jsi byla velmi autentická a přesvědčivá.
Miluji výzvy, které mě někam posunou, které chtějí něco víc. Tohle byla jedna z nich. Pohybová stránka velmi přesně určuje věk – v mládí se pohybuješ rychleji, jak stárneš, jdeš hlasem do hloubky, jsi celkově pomalejší. To byla technická stránka role. Nakoukávala jsem si, jak královna chodí, jak se chová, a když to chytíš a uvědomíš si, co člověka v jistém věku omezuje, tak si to do role promítneš. Do té role jsem se „převlékla“. Chtěla jsem udělat „službu královně Alžbětě II.“ Viděla jsem inscenaci s Ivou Janžurovou, která je perfektní, září v ní se svým humorem. Já nejsem ani taková osobnost, ani nejsem tak daleko, musela jsem na to jít jinak.
Když mluvíš o pohybové stránce role, tak jsi mi nahrála na další otázku – po mnoho let sis platila taneční kurzy, které jsi absolvovala během divadelních prázdnin. Vím, že to byla hlavně moderna a jazz…
…a moderna se ještě dělí na mnohé techniky, například Graham, Limón… contemporary…
Myslíš, že jsi to v divadle dostatečně zužitkovala? Kromě toho, že sis huntovala tělo…
Ano, cítím zhuntované tělo, ale doteď z těch kurzů čerpám, nedám na ně dopustit. Otevřelo mi to vnímání těla. Když hraješ na klavír, tak nejdřív pravou rukou zvlášť, levou zvlášť, a pak se ti musí propojit hemisféry v mozku a zahraješ obouruč. A když to máš zautomatizované, tak se v mozku něco spíná. A velmi podobně je to s tancováním. Tancovali jsme třeba, že nohy dělaly nějaký rytmus, ale ruce jiný, jinak hýbeš pánví a úplně jinak hlavou. Propojování více rytmů je to samé a krásně se tím prokrví mozek. Je to taková gymnastika mozku, někam se posuneš, veškeré věci lépe vstřebáváš. Ovládáš své tělo, víš, co který sval dělá. Takže jsem se rychle učila choreografie. A vůbec – snažím se ty dovednosti do svých rolí promítnout.
Ještě se udržuješ ve zpěvu? Chodíš na hodiny? To asi musíš, že?
No hlavně chci! A musím. I tam se stále otevírají nové cesty, nejen že se udržuješ na nějaké úrovni. A tímto posílám velké díky Galle Macků. (operetní herečka a pedagožka zpěvu, která s VČD dlouhodobě spolupracuje – pozn. red.)
Za posledních deset let dostáváš stále víc dramatických rolí. Které v tobě nejvíc rezonují?
Vlastně v podstatě všechny. Jsem plná všech krásných příležitostí. Ale kdybych vyjmenovala alespoň ty, za které jsem byla nominována, ať už v širší, či užší Thálii, tak je to Šira z Mikve, královna Alžběta II. z Audience u královny, Alice v Pořád jsem to já a Emilia Marty v Makropulos musical. Ale je toho mnohem víc. Třeba Venkov, o kterém jsem před chvílí mluvila. Měla jsem moc ráda Spříznění volbou, to jsem udělala takovou lehkou nožkou. Na něčem se nadřeš a někdy to jde samo. Zdeněk Dušek je ten druh režiséra, který tě hezky vede. Někdy se to tak potká, že to nestojí ani moc sil a výsledek je pěkný. Herec nemusí dřít pusou v zemi, nemusí dřít do krve, ale stačí pochopit žánr, text, a pak to dobře, poctivě nazkoušet. Když máme všichni jasno od režiséra, tak je to krásně strávený čas. Na zkouškách se nemusí křičet a výsledek je fajn s dobrou energií, a ta se přenese do atmosféry představení.
Poslední naše společné zkoušení byla hra Pořád jsem to já. Od začátku jsem byla přesvědčená, že ten autorčin vzkaz lidem je pozitivní, že hra má přes všechnu svou závažnost pěknou energii. Myslíš, že se to přenáší na diváky?
Ano, vím to. A někteří diváci to i sdělují. Když jsme inscenaci zkoušeli, bála jsem se, abychom nepřenesli na lidi depku, abychom je jenom nerozplakali. Já vím, nerozchechtáme je, ale potlesk je důstojný a vždy hezký. Na ulici potkávám lidi, kteří mi mají potřebu říct, jak to pro ně byl silný zážitek. V Mladé Boleslavi si mě nechal zavolat pán, plakal a říkal: „Hrajte to takhle, to je úplně přesné. Potřebuji vám to říct.“
Na co se ráda díváš jako divák? Chceš si odpočinout, nebo máš ráda velké příběhy, velké emoce?
Cokoliv, co je dobře udělané, dobře zahrané, co není laciné. Baví mě kvalita. A proměnlivost herců.
Petro, letos jsi už asi podvacáté obhájila prvenství v popularitě u diváků…
Teď jsem to dopočítávala s Radkem Smetanou, naším PR manažerem, a bylo to posedmnácté. Manžel Láďa počtrnácté.
Takže oblíbenost u diváků, širší i užší nominace na Thálii, nedávno jsi byla odměněná při příležitosti 115. výročí VČD jako jeden z pilířů hereckého souboru… Kam se může herečka tvého věku ještě dostat? Ano, nabízí se – dostat tu Thálii. Máš ještě představu kam jít dál?
Vůbec nejde o ceny, opravdu ne. Samozřejmě, Thálie… Ten den tě to hodně mrzí, že to takzvaně necinklo. Ale mně jde jenom o tu práci. Moc se těším na každou další příležitost. Dozvěděla jsem se, že budu obsazená v muzikálu u Petra Gazdíka, je to můj starší spolužák a mám radost, že po mně bude chtít něco jiného, budu muset makat. Teď v Cizincovi jsem obsazená do role Matky, která je mrtvá a je to němá role. V každém rozhovoru se vždy bavíme o velkých rolích, ale důležité jsou i ty malé.
Pamatuji si, jak jsi říkala, že máš ráda Ona není vadná!, kde jsi měla opravdu pidiroli…
Ano, a člověk stihl tolik věcí. Když máš malou roli, tak ten zbylý čas zužitkuješ. Jdu si zazpívat na zkušebnu, učím se nějaký text. Nebo se podívám na kolegy, jak hrají. To je taky důležité, mentálně si odpočinout.
Jak odpočíváš? Máš dceru, kočku a psa, věnuješ se zahradě, ráda vaříš klasickou českou kuchyni. Dočetla jsem se, že tvým odpočinkem je svíčková, rajská a mariáš…
Když mám na vaření čas, je to až taková meditace. Fulghum v jedné knize napsal, že když se naučil žehlit, stalo se to jakousi jeho meditací. Takže ano, ráda vařím, když mám na to čas, jsem sama se sebou… No, mariáš… u toho se dokážu i rozčílit. (smích) To je relax, je to činnost spojená s dovolenou. Hráváme to na závěr sezóny.
Jaká je tvoje dovolená snů. Asi ne lyže, co?
Pro mě ne! S třikrát operovaným kolenem… Raději léto. A určitě moře. Jsem válecí typ. Láďu teď chytla jachta. Ale mě baví, když se zakotví a jdeme se slunit a poplavat. Když napneš plachty a křižuješ zprava doleva a pod tebou kilometr vody, to nemusím.
Co si přeješ pro svou rodinu? Klid, bezpečí, zdraví?
To je těžké, v dnešní době. Někdy se raději nezamýšlím moc hluboko, protože to bych se musela bát mnoha věcí. Abychom nepřišli o vodu, aby se nepřiblížila válka… Myslím především na svoji dceru Káju, aby našla dobré povolání, aby měla hezký vstup do života, aby se našla. Táhne ji i umělecká práce, ale od toho je, hlavně od tatínka, trochu zrazovaná. Ale má i jiný obor, co ji zajímá, není jenom jednostranně zaměřená. Chci, abychom ji vyvedli do života, aby nesešla z cesty. Pro nás si přeji zdraví. Možná to zní jako klišé, ale zdraví je nejdůležitější. Protože jestli bude, nebo nebude vztah dobrý… to je práce. Pokud je tam láska a tolerance, tak je dobrý základ. Jasně, že něco není růžové, občas se doma i pohádáme, ale není to nic fatálního. Užíváme si krásné dny a je jich moc a moc.
Prvomájové odpoledne jsme spolu strávily u mě na balkoně, koukaly do rozkvetlých kaštanů a povídaly si. A vzpomínaly. A možná se neubránily jistému sentimentu…
Petro, pamatuji si, že na podzim roku 1997 jsi v komedii Pozvání na zámek zaskakovala za jinou herečku. Ale to nebyla tvoje první role v Pardubicích, že ne?
První byla role Felicie v Zavraždění svaté Celestýny, režíroval to Jirka Seydler, hlavní roli hrála Dáša Novotná. Ale vlastně to byl záskok, protože do souboru měla nastoupit mladá herečka, která upřednostnila Prahu, takže hledali někoho do obsazení. A díky tomu jsem přišla k této roli.
To jsi ještě studovala…
Byla jsem ve čtvrťáku. Po premiéře jsem nastoupila do školy a najednou se stalo, že se zhroutila herečka týden před premiérou Pozvání na zámek. Volal mi tehdejší ředitel Gustav Skála a zeptal se mě, co budu dělat zítra. To byla sobota. Jeho prosba byla, abych se sebrala, přijela do Pardubic a nastoupila do generálek. A to jsem měla první herecké sny. Otevřela se opona Národního divadla… Mám na sobě mužský kostým a začíná nějaká stará česká zpěvohra. A já se ptám: „Co se děje?“ „Neboj je to záskok, jenom hlavní role. Mužská…“ (smích) Jak jsem se roli v Pozvání učila, tak se mysl zklidňovala a sny se udobřily.
A pak si nastoupila do angažmá.
Toto byl podzim 1997, od 1. ledna 1998 jsem byla členkou souboru. A hned následovala Lakomá Barka a Perníková chaloupka. A pak titulní role v muzikálu Mam’zelle Nitouche, premiéra byla 2. května.
Když jsi dělala záskoky, stihla jsi vidět nějaké pardubické představení jako divák? Co se ti vybavuje jako první setkání se souborem?
Určitě Nebezpečné vztahy, dokonce jsem viděla tu reprízu, kdy došlo málem k vypíchnutí oka, byl to souboj Michala Slaného a Martina Mejzlíka. To se tak někdy stane, naštěstí to byly kordy s kuličkou na konci, takže zbraň nezajela Martinovi do oka. Pamatuji si Divotvorný hrnec, ale úplně první premiérou byl Dům se sedmi balkóny, ten večer byl poprvé otevřený divadelní klub dole, tam, kde je teď.
Byla jsi čerstvou absolventkou muzikálu, tedy divadla, které mluví, tančí a zpívá. Co byla tvoje největší přednost?
Nevím, mám pocit, že když jsem studovala, tak jsem měla všechno vyrovnané, bylo mi to dokonce i vytýkáno, že v ničem moc nevynikám. Spolužáci byli třeba lepší pěvecky, ale v tom ostatním slabší… někdo byl výborný tanečník… Já měla ve všech oborech hodnocení lepší dvojku…
Ale já myslím, že zrovna u tohoto žánru je lepší, když jsou všechny disciplíny vyrovnané.
Já také. Ta výjimečnost je samozřejmě dobrá. Ale jak to bylo na začátku kariéry, tak si myslím, že lepší béčka jsou v pořádku, člověk se má kam posouvat a pracovat na sobě. Já jsem se spíš bála toho, že když jsem šla do činoherního divadla, abych obstála, jestli jsem tam správně, jestli se nezmýlili. Takže jsem šla do všeho úplně naplno. Měla jsem hodně práce, a to jsem byla ještě na škole, ve čtvrtém ročníku jsem měla individuální plán a za sebou pět premiér.
Ta četnost je dobrá i proto, že si vyzkoušíš různé žánry, ne?
Určitě. Jak to byly i záskoky, tak jednu inscenaci jsem zkoušela celou, další jenom týden… O to je to dobrodružnější, normálně se inscenace zkouší 6-7 týdnů, tady do ní pronikneš za pár dní.
Záskoky děláš i teď, nedávno jsi hrála za nemocnou Jindru Janouškovu v Juanovi a v Panu Kaplanovi. Jaké to je vejít do jiné komedie, kterou jsi nezkoušela?
Je to super, taková dobrá ochutnávka, zvlášť když ta představení znáš. Viděla jsem obě inscenace a líbily se mi, tak jsem byla šťastná, že jsem, byť jen na čas, byla toho taky součástí.
Hraješ hodně velkých rolí všech žánrů. Pamatuješ si nějakou, která ti vůbec nešla, tedy alespoň ty sis to myslela, protože někdy to herec a režisér vnímají úplně jinak. Nebo ke které sis těžko hledala cestu?
S Januszem Klimszou jsme zkoušeli Zojčin byt. A on pořád nebyl spokojený. Něco jsem nabídla na čtené a on to chtěl jinak. Tak jsem zkoušela různé způsoby. A nakonec jsem se obloukem dostala k tomu, co jsem zkusila na začátku. On nemá rád hotové věci. A to, co jsem zkoušela na začátku v civilu, bez kostýmu, působilo nachystaně, netvůrčím způsobem, chápu to. Ale tehdy jsem tomu nerozuměla. Pak, když už jsem byla hodně nervózní, nastaly generálky, kdy dostaneš kostýmy a všechno to kolem. Když jsem se ho zeptala, jestli je to ono, odpověděl: „Teď už je to vaše.“ Takže byl asi spokojený. (smích)
Ale pak jste spolu přece pracovali.
No a pak nastala pecka! Po prázdninách jsme zkoušeli Venkov, a bylo to jedno z mých nejhezčích zkoušení v celé kariéře. Pět dialogů ve třech lidech, strašně moc textu. Byla to „makačka“, ale byli jsme na sebe navlnění, cítila jsem velké souznění. Bylo to skvěle napsané, takové texty miluji. Ono vám to napoví, když jsou někde tři tečky, tak to prostě něco znamená, když je pomlčka nebo jinde čárka, má to svůj význam. To všechno tam autor píše, protože ví proč. Nebo když se opakuje slovo, není to náhoda. Byla to krásná práce. Ale předtím mě dost potrápil.
V jakém žánru ses na začátku kariéry cítila nejistá?
No samozřejmě v komedii. Protože tam hned víš, že se ti to nepovedlo. Lidi se ti prostě nezasmějou. Je to nekompromisní, když se nesmějou fóru, tak víš, že máš průšvih.
A co tedy pak děláš? Přidáš?
Netlačit! Nevím, co jsem si myslela dřív, než jsem k tomuto „moudru“ došla. (smích) Musíš to lépe natajmovat. To se stane, že máš třeba větu a lidi se zasmějou. Tak si říkáš: „Teď jsem to řekla správně!“ A příště se nezasmějou. Protože tam sedí jiní diváci. Někdy se usmívají, baví se, ale ne nahlas, takže nevíš přesně. Komedie byla pro mě na začátku těžká. Pak jsem zase nedostávala dramatické role, tak jsem si říkala, že jsem zavedená komediálně a kdoví jak by mi to šlo… Ale v souboru jsem byla vedle Kristinky Jelínkové a Lucky Štěpánkové, které byly perfektní herečky, tak jsem se k těm rolím dostala později.
Ale pak přicházely. Já musím vypíchnout Audienci u královny, protože mně přijde obdivuhodné, jak může herečka zahrát věkové rozpětí postavy od 25 do 94 let. A pokaždé jsi byla velmi autentická a přesvědčivá.
Miluji výzvy, které mě někam posunou, které chtějí něco víc. Tohle byla jedna z nich. Pohybová stránka velmi přesně určuje věk – v mládí se pohybuješ rychleji, jak stárneš, jdeš hlasem do hloubky, jsi celkově pomalejší. To byla technická stránka role. Nakoukávala jsem si, jak královna chodí, jak se chová, a když to chytíš a uvědomíš si, co člověka v jistém věku omezuje, tak si to do role promítneš. Do té role jsem se „převlékla“. Chtěla jsem udělat „službu královně Alžbětě II.“ Viděla jsem inscenaci s Ivou Janžurovou, která je perfektní, září v ní se svým humorem. Já nejsem ani taková osobnost, ani nejsem tak daleko, musela jsem na to jít jinak.
Když mluvíš o pohybové stránce role, tak jsi mi nahrála na další otázku – po mnoho let sis platila taneční kurzy, které jsi absolvovala během divadelních prázdnin. Vím, že to byla hlavně moderna a jazz…
…a moderna se ještě dělí na mnohé techniky, například Graham, Limón… contemporary…
Myslíš, že jsi to v divadle dostatečně zužitkovala? Kromě toho, že sis huntovala tělo…
Ano, cítím zhuntované tělo, ale doteď z těch kurzů čerpám, nedám na ně dopustit. Otevřelo mi to vnímání těla. Když hraješ na klavír, tak nejdřív pravou rukou zvlášť, levou zvlášť, a pak se ti musí propojit hemisféry v mozku a zahraješ obouruč. A když to máš zautomatizované, tak se v mozku něco spíná. A velmi podobně je to s tancováním. Tancovali jsme třeba, že nohy dělaly nějaký rytmus, ale ruce jiný, jinak hýbeš pánví a úplně jinak hlavou. Propojování více rytmů je to samé a krásně se tím prokrví mozek. Je to taková gymnastika mozku, někam se posuneš, veškeré věci lépe vstřebáváš. Ovládáš své tělo, víš, co který sval dělá. Takže jsem se rychle učila choreografie. A vůbec – snažím se ty dovednosti do svých rolí promítnout.
Ještě se udržuješ ve zpěvu? Chodíš na hodiny? To asi musíš, že?
No hlavně chci! A musím. I tam se stále otevírají nové cesty, nejen že se udržuješ na nějaké úrovni. A tímto posílám velké díky Galle Macků. (operetní herečka a pedagožka zpěvu, která s VČD dlouhodobě spolupracuje – pozn. red.)
Za posledních deset let dostáváš stále víc dramatických rolí. Které v tobě nejvíc rezonují?
Vlastně v podstatě všechny. Jsem plná všech krásných příležitostí. Ale kdybych vyjmenovala alespoň ty, za které jsem byla nominována, ať už v širší, či užší Thálii, tak je to Šira z Mikve, královna Alžběta II. z Audience u královny, Alice v Pořád jsem to já a Emilia Marty v Makropulos musical. Ale je toho mnohem víc. Třeba Venkov, o kterém jsem před chvílí mluvila. Měla jsem moc ráda Spříznění volbou, to jsem udělala takovou lehkou nožkou. Na něčem se nadřeš a někdy to jde samo. Zdeněk Dušek je ten druh režiséra, který tě hezky vede. Někdy se to tak potká, že to nestojí ani moc sil a výsledek je pěkný. Herec nemusí dřít pusou v zemi, nemusí dřít do krve, ale stačí pochopit žánr, text, a pak to dobře, poctivě nazkoušet. Když máme všichni jasno od režiséra, tak je to krásně strávený čas. Na zkouškách se nemusí křičet a výsledek je fajn s dobrou energií, a ta se přenese do atmosféry představení.
Poslední naše společné zkoušení byla hra Pořád jsem to já. Od začátku jsem byla přesvědčená, že ten autorčin vzkaz lidem je pozitivní, že hra má přes všechnu svou závažnost pěknou energii. Myslíš, že se to přenáší na diváky?
Ano, vím to. A někteří diváci to i sdělují. Když jsme inscenaci zkoušeli, bála jsem se, abychom nepřenesli na lidi depku, abychom je jenom nerozplakali. Já vím, nerozchechtáme je, ale potlesk je důstojný a vždy hezký. Na ulici potkávám lidi, kteří mi mají potřebu říct, jak to pro ně byl silný zážitek. V Mladé Boleslavi si mě nechal zavolat pán, plakal a říkal: „Hrajte to takhle, to je úplně přesné. Potřebuji vám to říct.“
Na co se ráda díváš jako divák? Chceš si odpočinout, nebo máš ráda velké příběhy, velké emoce?
Cokoliv, co je dobře udělané, dobře zahrané, co není laciné. Baví mě kvalita. A proměnlivost herců.
Petro, letos jsi už asi podvacáté obhájila prvenství v popularitě u diváků…
Teď jsem to dopočítávala s Radkem Smetanou, naším PR manažerem, a bylo to posedmnácté. Manžel Láďa počtrnácté.
Takže oblíbenost u diváků, širší i užší nominace na Thálii, nedávno jsi byla odměněná při příležitosti 115. výročí VČD jako jeden z pilířů hereckého souboru… Kam se může herečka tvého věku ještě dostat? Ano, nabízí se – dostat tu Thálii. Máš ještě představu kam jít dál?
Vůbec nejde o ceny, opravdu ne. Samozřejmě, Thálie… Ten den tě to hodně mrzí, že to takzvaně necinklo. Ale mně jde jenom o tu práci. Moc se těším na každou další příležitost. Dozvěděla jsem se, že budu obsazená v muzikálu u Petra Gazdíka, je to můj starší spolužák a mám radost, že po mně bude chtít něco jiného, budu muset makat. Teď v Cizincovi jsem obsazená do role Matky, která je mrtvá a je to němá role. V každém rozhovoru se vždy bavíme o velkých rolích, ale důležité jsou i ty malé.
Pamatuji si, jak jsi říkala, že máš ráda Ona není vadná!, kde jsi měla opravdu pidiroli…
Ano, a člověk stihl tolik věcí. Když máš malou roli, tak ten zbylý čas zužitkuješ. Jdu si zazpívat na zkušebnu, učím se nějaký text. Nebo se podívám na kolegy, jak hrají. To je taky důležité, mentálně si odpočinout.
Jak odpočíváš? Máš dceru, kočku a psa, věnuješ se zahradě, ráda vaříš klasickou českou kuchyni. Dočetla jsem se, že tvým odpočinkem je svíčková, rajská a mariáš…
Když mám na vaření čas, je to až taková meditace. Fulghum v jedné knize napsal, že když se naučil žehlit, stalo se to jakousi jeho meditací. Takže ano, ráda vařím, když mám na to čas, jsem sama se sebou… No, mariáš… u toho se dokážu i rozčílit. (smích) To je relax, je to činnost spojená s dovolenou. Hráváme to na závěr sezóny.
Jaká je tvoje dovolená snů. Asi ne lyže, co?
Pro mě ne! S třikrát operovaným kolenem… Raději léto. A určitě moře. Jsem válecí typ. Láďu teď chytla jachta. Ale mě baví, když se zakotví a jdeme se slunit a poplavat. Když napneš plachty a křižuješ zprava doleva a pod tebou kilometr vody, to nemusím.
Co si přeješ pro svou rodinu? Klid, bezpečí, zdraví?
To je těžké, v dnešní době. Někdy se raději nezamýšlím moc hluboko, protože to bych se musela bát mnoha věcí. Abychom nepřišli o vodu, aby se nepřiblížila válka… Myslím především na svoji dceru Káju, aby našla dobré povolání, aby měla hezký vstup do života, aby se našla. Táhne ji i umělecká práce, ale od toho je, hlavně od tatínka, trochu zrazovaná. Ale má i jiný obor, co ji zajímá, není jenom jednostranně zaměřená. Chci, abychom ji vyvedli do života, aby nesešla z cesty. Pro nás si přeji zdraví. Možná to zní jako klišé, ale zdraví je nejdůležitější. Protože jestli bude, nebo nebude vztah dobrý… to je práce. Pokud je tam láska a tolerance, tak je dobrý základ. Jasně, že něco není růžové, občas se doma i pohádáme, ale není to nic fatálního. Užíváme si krásné dny a je jich moc a moc.
Jana Uherová
