VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jubilantka LUDMILA MECERODOVÁ je výraznou osobností hereckého souboru Východočeského divadla už od roku 1979. Za tu dlouhou dobu jste ji mohli vidět v nespočtu krásných rolí – vzpomeňme mimo jiné na Winnifred v Limonádovém Joeovi, Lízu Doolittlovou v Pygmalionu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, Myšku v Kočičí hře, Natašu ve Třech sestrách, Strouhalku v Maryše nebo na ráznou Křenkovou v Atomové kočičce.
Lída je často obsazována do INprojektů (scénických čtení současných her) a poetických večerů, a když zrovna v nějakém projektu nehraje, tak je jejich pravidelnou divačkou.
Není tajemstvím, že v září oslavila kulaté narozeniny, a tak jsme náš rozhovor pojali lehce bilančně. Povídali jsme si o jejích začátcích, prvních angažmá, ale i o tom, proč ji baví práce s mladými tvůrci. Prozradila také, co by vzkázala svému mladšímu „já“, a ta rada se vám může také hodit, tak čtěte pozorně. A usmívejte se u toho.

Tohle má být částečně bilancující rozhovor. Bilancuješ ráda?
Úplně si nemyslím, že bych bilancovala ráda, ale člověk se tomu asi v určitém věku už nevyhne. Takže občas bilancuju, protože se chci ujistit, že jsem neudělala něco úplně špatně. Dobré je to i tehdy, když má člověk nějaký smutek, tak si řekne, co se mu podařilo. A tím se utěšuje.

Když bilancující, tak začnu hezky od začátku. Narodila ses v Ivančicích u Brna a dětství jsi prožila v Zastávce u Brna. Vracíš se tam s nostalgií?
Vracím se tam i proto, že tam pořád žije můj tatínek. Většinou o prázdninách nebo na návštěvu. Je to určitě nějaká nostalgie, ale už se tam toho hrozně moc změnilo, vyměnili se sousedé, postavila se tam spousta nových domů, je tam hodně aut, takže už tam není takový krásný klid, kdy bylo slyšet jen bzučení včel pod kvetoucí meruňkou, pod kterou jsem se učila. To už dávno není pravda.

Zastávka byla hornické město, kde se těžilo uhlí…
Ano, byla to hornická obec. Byl tam jeden z nejhlubších dolů na černé uhlí v Evropě. Ještě jako dítě si pamatuju, jak tam to uhlí nakládali. Dřív se to místo jmenovalo Boží požehnání, jenže za komunistů ten název neprošel, tak ho přejmenovali na Zastávku u Brna.

Jak to tam bylo s kulturou?
I když to bylo hornické město, tak kultura tam byla silná. Možná proto jsem i u divadla. Moje maminka se tam přestěhovala za tatínkem a hrála v ochotnickém divadle i zpívala v operetách, které dělali. Bylo tam i loutkové divadlo. Maminčina nejlepší kamarádka zase vedla divadelní kroužek, kde jsem začala hrát v pohádkách, později i v jedné estrádě. Napadlo mě, že bych mohla zkusit konzervatoř.

Potěšilo maminku tvoje rozhodnutí, že půjdeš studovat brněnskou konzervatoř?
Maminka byla určitě ráda. Tatínek mi to nezakazoval, ale zase tolik to neprožíval.

Měla jsi na konzervatoři štěstí na pedagogy?
Ano, učil mě Standa Zindulka s Jiřinkou Prokšovou. Oba byli moc fajn.

V divadelní databázi máš jeden z prvních „záznamů v rejstříku“ inscenaci Kdo chytá v žitě…
To bylo tak, že o ročník výš na konzervatoři působili Michal Przebinda a Olda Kaiser a oni si sami dělali absolventské představení. Některé jejich spolužačky tam být nechtěly, a tak mě a jednu moji spolužačku vzali místo nich. Byla to moc hezká inscenace.

Po absolvování konzervatoře jsi šla do Českého Těšína. Váhala jsi mezi více možnostmi?
Toužila jsem zůstat v Brně, ale to se mi nepodařilo. Měla jsem smůlu, že u nás v ročníku bylo osm holek a dva kluci. Těšín byla nabídka, která hned vyšla.

Jednou z rolí tam byla Kráska v Hrubínově Krásce a zvířeti. Jak na toto období vzpomínáš?
Bylo to náročné v tom, že jsme měli hodně práce. Jezdilo se na strašně moc zájezdů. Musela jsem si zvykat na nové prostředí, na divadelní ubytovnu, kde člověk neměl úplně soukromí. Vzpomínám na to ale ráda, mimo jiné jsem tam prožila velkou lásku.

V Těšíně jsi také hrála Bětušku v Divotvorném klobouku. Stejnou roli sis vystřihla o dva roky později v Olomouci, kam jsi přešla do angažmá. Bylo olomoucké angažmá v něčem rozdílné oproti těšínskému?
Rozhodně to bylo rozdílný v tom, že jsem měla daleko méně představení, takže jsem mohla více jezdit na víkendy pryč. V Olomouci to bylo třísouborové divadlo a vše bylo v jednom „baráku“, proto jsme nehráli tak často.

Se Zdeňkem Rumpíkem, který byl také v olomouckém angažmá, jste v roce 1979 přišli do VČD, kde jste oba doteď…
Ano, přišli jsme sem já, Zdeněk, Jindra (Janoušková – pozn. red.) a Pavel Šrom.

Vybavíš si svoji první roli?
Nejsem si jistá, jestli to byla úplně první, ale řekla bych, že to byla Alexandra Giddensová v Lištičkách.

V 80. letech ve VČD režíroval Jaroslav Vostrý. Jak vzpomínáš na vaše setkání při práci na inscenaci Letní hosté?
Na práci s ním vzpomínám ráda. Byl to velmi vzdělaný člověk a výsostný divadelník, ale k nám se nechoval jako pan profesor. Kamarádil se s námi, chodili jsme spolu i na skleničku.

Začátek 90. let – komedie Natěrač, Zahraj to znovu, Same. To byly velké a vděčné herecké příležitosti.
Ano, čím jsem byla starší, tím více jsem dostávala komediálních rolí. Natěrač byl vtipný a ráda na některé hlášky dodnes vzpomínám. V Zahraj to znovu, Same to bylo zajímavé v tom, že když odešla Stáňa Jachnická do Prahy, tak já po ní ke své roli zdědila ještě dalších pět roliček. Vždycky jsem se musela hrozně rychle v portálu převléct a zahrát pět postav s rozdílným charakterem.

Další krásnou rolí byla Líza Doolittlová v Pygmalionu…
To byla úplně nádherná a vděčná role. Navíc jsem se pracovně setkala s Františkem Němcem jako Higginsem, a to bylo moc fajn.

Ráda vzpomínáš na Roxanu v Cyranovi z Bergeracu…
To mě hodně těšilo, protože to pro mě byla veliká a těžká výzva. Cyrana režíroval František Laurin. Byla jsem hodně překvapená, že jsem tu roli dostala. Kdo s ním zkoušel, ví, že byl hodně náročný. Zkoušení bylo hodně těžké. Nečekala jsem, že se mi to tak povede. Chválili mě i lidi, od kterých bych to nečekala.

A co role Marie Kapičkové v inscenaci Na letním bytě, kterou režíroval Martin Glaser?
To byla taková protivná baba, to mi šlo samo! Na tuhle roli taky ráda vzpomínám. S Martinem se mi pěkně spolupracovalo, škoda, že už jsme neměli možnost si to někdy zopakovat.

V jednom rozhovoru říkáš, že máš ráda Antona Pavloviče Čechova – zahrála sis Natašu ve Třech sestrách, Polinu Andrejevnu v Rackovi. A naposledy ses s tímto autorem potkala v minulé sezóně. Váňa v režii Kashy Jandáčkové byl pro mě velmi zajímavě uchopený. Jak ses na tento posun do současnosti dívala ty, Čechovova fanynka?
Čechova mám ráda. Jednou jsem si v antikvariátu koupila soubor jeho povídek a jednu dobu jsem se na nich stala závislá. Těšila jsem se, až dojdu večer domů a přečtu si povídku. Čechov se hraje v divadlech hodně často a jeho interpretace jsou někdy hodně odlišné. Já proti tomu nic nemám, pokud se zachová jeho hlavní sdělení, tak mně nevadí, že se příběh posune. Naopak mám ty nové přístupy ráda. Je to pro mě taková „provokace“, že sama začnu na té roli pracovat trochu jinak, než jsem zvyklá a než bych pracovala u klasického uchopení.

V současné době máš na repertoáru pestrou směsici rolí. Na konci minulé sezóny sis na Kunětické hoře (a od září i v Městském divadle) zahrála v adaptaci Erbenovy Kytice. V jaké baladě tě mohou diváci vidět?
Všichni jsme tam ve sborech vesničanů. A já jsem zlou matkou ve Zlatém kolovratu.

V čem je podle tebe adaptace Janky Ryšánek Schmiedtové a hudební skladatelky Vladivojny La Chia rozdílná oproti jiným současným adaptacím?
Viděla jsem nedávno ze záznamu Kytici z Národního divadla, která je opravdu působivá. V naší inscenaci má velkou roli Vladivojnina sugestivní hudba, po textové stránce je to opravdu jen Erben, Janka jeho text neupravovala. To ale neznamená, že by naší Kytici chyběly režijní nápady, právě naopak. A scénografie je také úžasná. Naše Kytice se právě kromě toho, co už jsem řekla, liší také tím, že uvádíme i méně známé balady, které se dosud v divadlech neobjevily.

Kytice byla a je povinnou četbou ve škole. Jaká byla tvoje oblíbená balada?
Ty nejznámější – Vodník, Polednice a Mateřídouška.

V Kytici je důležitá hudební složka, hrála jsi také v několika muzikálech (Chicago, Donaha!, Šumař na střeše, Pokrevní bratři, Noc na Karlštejně, Limonádový Joe).
Winnifred v Joeovi jsem milovala, ale Pokrevní bratři, to byla taky moje srdcovka.

Naposledy jsem tě slyšel zpívat v pořadu Jen tak si zaHAPKAt…
Ano, tam jsme si se Zdeňkem Rumpíkem střihli Levandulovou. Předtím byly ještě Šlitroviny. Chtěla jsem si zkusit, jestli to dokážu, protože nejsem zase tak obsazovaná jako zpěvačka.

Máš u pěvecké role větší trému než u činoherní?
Jak kdy a jak u čeho. Někdy ta tréma je, někdy ne. Ale to je tak i u činoherní role.

Lído, ty jsi pro mě mimo jiné „herečka Malé scény“, což není nic hanlivého. Myslím to tak, že se často objevuješ v alternativnějších inscenacích na Malé scéně (např. Orlando, Volání rodu). A také v INprojektech. Užíváš si tento jiný styl práce? Inspiruje tě to?
Myslím si, že ne každý herec má tento styl práce rád, ale pro mě byl třeba Orlando další velkou výzvou. Celkově jsou pro mě tyhle nové formy přínosné. Člověk se tak nějak snaží o něco úplně jiného. A mně osobně to vždycky přijde jako výzva, které mám ráda.

Byla některá inscenace, třeba v rámci INprojektů, u které sis říkala, že to už je i na tebe moc? Například tématem, náročností…
Spíš něco je člověku bližší a něco ne. Ale vždy se snažím v tom, co dělám, najít něco, co je pro mě zajímavé a inspirativní.

Vnímáš u dnešní mladé režijní generace rozdílný přístup k práci i herci, než tomu bylo dřív?
Já jsem z mladých režisérů a režisérek většinou nadšená. Dřív se vždycky našlo pár režisérů, kteří herce až tupili. A to s mladými režiséry teďka nezažívám. Chovají se hodně inspirativně – a i když možná nejsou úplně vždy spokojení – nejsou takoví, že by herce ponižovali. Mladí režiséři mají dnes i více možností si vybrat, co je zajímá.

Za posledních deset let ses objevila ve 34 inscenacích (kam počítám i scénická čtení). Máš z tohoto období inscenace, které tě bavily?
Třeba Maryša. Teď mě moc baví Kurýr má zpoždění. Ale těch rolí, které mě bavily, bylo mnoho.

Co si na herectví užíváš dnes více než třeba před dvaceti lety?
Trošku si myslím, že se dnes nebojím dát do svého výkonu něco vlastního. Nabídnout něco režisérovi. To jsem třeba dřív nedokázala. U některých režisérů jsem se i bála jít na zkoušku, co zase po mně budou chtít, že budu zakřiknutá. Teď se mi zdá, že už častěji dokážu svůj vklad do inscenace nabídnout.

Kdybys dnes měla svému mladšímu já, které tenkrát nastupovalo do VČD, něco poradit. Co by to bylo?
Že bych se měla víc usmívat. Teď jsem to četla v Höschlovi a je to pravda, ale dochází mi to až takhle k stáru – že člověk, který na první pohled vypadá, že se trochu usmívá, i když nemá dobrou náladu, tak ostatní lidi mají tendenci mu ten úsměv oplácet a jsou k němu vlídnější. Kdežto někdo, a to jsem třeba já, má ty koutky úst narostlý dolů – a ačkoliv nemá blbou náladu, vypadá furt naštvaně… a ten to má v životě horší. Takže bych si řekla, že bych se měla víc usmívat. (smích)

Vím o tobě, že ráda čteš. Co zajímavého jsi v létě přečetla?
V létě jsem toho moc nestihla. Pečovala jsem na Moravě o tatínka a v těch čtyřicítkách jsem měla úplně zavařenou hlavu, takže jsem přečetla jenom dvě knížky – Letnice a jednu knížku Cyrila Höschla, který právě píše o tom úsměvu.

Lído, děkuji ti za milé povídání. K tvému krásnému výročí ti přeji hlavně hodně zdraví a ať tě práce stále naplňuje.