Čokoládový hrdina v nahrávacím studiu VČD

Východočeské divadlo má moderní nahrávací studio, do jehož vybavení se stále investuje, což se vyplácí. Ve studiu se nahrávají nejen zvuky do inscenací, reklamní spoty k premiérám a jiným výjimečným akcím divadla, ale i rozhlasové hry.

V říjnu se ve studiu mezi zkouškami a představeními střídali Petra Janečková, Jindra Janoušková, Lucie Štěpánková, Petr Dohnal, Jiří Kalužný, Milan Němec a Josef Pejchal při nahrávání rozhlasové hry Čokoládový hrdina, kterou pro Český rozhlas režíroval Otakar Kosek.

Pane režisére, mohl byste přiblížit Shawovu hru?
Čokoládový hrdina je u nás málo hraný a přitom v Anglii například patří k nejoblíbenějším. Nerad prozrazuji obsah či podávám vysvětlivky. Takže jen opatrně a zlehka: Shawova hra je plná ironie i sebeironie, košatí se výsměchem falešnému patosu v lásce i ve velkých ideálech, je plná sžíravých paradoxů a překvapení, šklebí se na falešné emoce stejně jako na účelovou racionalitu. Shaw nás kreslí v dramatických situacích všechny – bez vlivu času – s pěkně křivými hubami. Přejme si, abychom se jeho očima dokázali vidět nejen nadutí a pyšní, ale také maličcí a směšní. Občas má taková sebereflexe ozdravný účinek. Obzvlášť, děje-li se tak prostřednictvím komedie.

Jaký je rozdíl mezi divadelní a rozhlasovou režií?
Já jsem režíroval filmy, televizi, divadlo i rozhlas. A jsem přesvědčený, že práce v rozhlase je pro všechny nejtěžší. Režisér a herci si nemohou pomoci kostýmy, dekoracemi, kamerou, líčením – vše, o čem chtějí vypovídat, mohou sdělit jen jediným prostředkem – hercovým hlasem. To, co na jevišti, na filmovém plátně lze vidět, musí být v rozhlasové hře slyšet, a to tak naléhavě, aby posluchač nahlédl na příběh svým vnitřním zrakem, aby se mu třeba v přítmí pokoje na vnitřní straně přivřených víček odvíjel rozhlasový příběh jako velkolepá podívaná zrozená ze slov a posluchačovy fantazie. Aby se „slyšené“ slzy koulely ne po tváři hercově, ale po tváři postavy s podobou, kterou jí jeden každý posluchač přiřkne podle síly vlastní představivosti. V téhle svobodě „vidění slyšeného“ je magická síla rozhlasu. Mám ho moc rád.

V Pardubicích pro rozhlas nerežírujete poprvé. Čím jsme si Vás získali?
To je prosté: jsou tady skvělí lidé; herci, technici, prostě všichni, s nimiž jsem se tady vždycky při práce setkal. A poklidné procházky po městě v čase volna mi přinášejí radost a dávají odplouvat únavě. To, že se v divadle zbudovalo nahrávací studio, bylo prozíravé a spolupráce ČRo – Vltava s pardubickým divadlem přináší nepochybně prospěch oběma stranám.

Děkuji za rozhovor a doufám, že se v našem nahrávacím studiu opět někdy „zabydlíte“.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 11/2007