VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Anketa s účastníky zájezdu


Zlatí chlapci, foto C. Bachratý


Kouzelná flétna, foto C. Bachratý


Tanec upírů, foto J. Ifkovits


Plantáž, foto C. Bachratý

V cizině, kde jsou Češi doma

Zpráva o studijní cestě za Dunaj

Po loňské zaoceánské misi, která nás seznámila především s muzikálovou a komediální produkcí angloamerické provenience, jsme letos naplánovali studijní zájezd mnohem skromnějšího rozsahu po stránce cestovatelské, ale neméně hodnotný po stránce umělecké, divadelní. Zamířili jsme na jihovýchod, a to hned do dvou zemí, s nimiž nás pojí společná historie a kde se můžeme cítit trochu jako doma: do rakouské a slovenské metropole.

Ale pěkně po pořádku. Svou třídenní expedici za poznáním jsme totiž zahájili v Čachticích, prohlídkou hradu a muzea v místě opředeném legendami o rodu Báthory. Vzhledem k blížící se premiéře Čachtické paní, která se v našem podání představí na Kunětické hoře, to byla zastávka nejen logická, ale především inspirativní. Zvlášť, když jsme narazili i na místní znalce a vypravěče. Herci a diváky jsme všichni a neustále – najdete na zemi místo, které by nebylo tak trochu divadlem?

Jedním z velkých „divadel světa“, hrou o smyslu bytí, o lidském údělu na zemi, dramatem s metafyzickou hloubkou, je Goethův Faust, jehož první díl viděla část výpravy v historické budově vídeňského Burgtheatru v režii Matthiase Hartmanna a na scéně Volkera Hintermeiera. Namísto hvězdného Gerta Vosse přezkoušel roli Mefista mnohem mladší Joachim Meyerhoff, který svého ďábelského svůdce vystihl prostředky nenásilně moderními, fyzickými, místy ironickými a vždy velmi divadelními. Mezi diváky, kteří ho ocenili mimořádným potleskem, byl na druhém balkóně i pardubický režisér Jiří Seydler, který po představení nešetřil slovy chvály nejen na herecké obsazení, ale především trochu záviděl prostorové možnosti velkého jeviště i technické vybavení divadla, které umožňovalo sofistikované a přitom jednoduše působící efekty, kdy se za pomocí světelného parku před očima diváků proměňovaly geometrické objekty, měnily tvary a velikost, a z magie Goethova textu tvořily magii jevištní, hmotnou, vtahující...

Druhá a početnější skupina pardubických vyslanců se vydala do divadla Ronacher, kam ji přilákal slavný muzikál Tanec upírů. Měl premiéru v roce 2009, ale jde vlastně o nové nastudování veleúspěšné inscenace, která se ve Vídni hrála ve světové premiéře v letech 1997–2000 a jako režisér byl pod ní podepsán Roman Polanski, jehož filmem The Fearless Vampire Killers z roku 1967 byl muzikál inspirován. Ředitel našeho divadla Petr Dohnal, znalý díky svému principálství rozpočtových odhadů, si asi nejlépe z přítomných diváků uvědomoval počet proměn a náročnost výpravy, která je vykoupena drahým vstupným, ale odměněna diváckým zájmem a spokojeností. Jindru Janouškovou strhlo nasazení doslova všech interpretů, dramaturgyně Jana Uherová se nechala slyšet, že když se muzikál umí, je to v pravém slova smyslu umění.

Po přesunu podél vln Dunaje do Bratislavy nás čekalo milé setkání s Mariánem Labudou, a to nejen v komedii Neila Simona Zlatí chlapci, v níž na scéně Slovenského národného divadla hraje po boku Emila Horvátha, ale následně i v divadelním klubu. Po několika letech se tak Marián Labuda setkal s herci, s nimiž hrál v Pardubicích v inscenaci Krejčovský salón. Podiskutovat o stále neuzavřené kapitole pardubického účinkování přišel i Martin Mňahončák, který před sezónou opustil úvazek ve VČD a nyní točí a hraje na rodném Slovensku. O několik podlaží níž, ve studiu, mezitím skončila současná Gieselmannova komedie Plantáž, hra o squaterech, upomínající svým půdorysem a charakteristikou postav k Čechovovu Višňovému sadu (i ten bude v brzké době na našem repertoáru). Inscenaci nazkoušel Marián Amsler známý i v Čechách především díky působení v HaDivadle, z herců povědomých i českým divákům zmiňme Táňu Pauhofovou. Právě herecké výkony mladé části souboru tvořily nejcennější složku inscenace.

Poslední dopoledne před náročnou cestou domů byla na programu opera Kouzelná flétna (režie Svetozár Sprušanský), která přilákala zejména herce, kteří v naší nedávné premiéře odehráli Shafferova Amadea.


Faust, foto G. Soulek

Ve volných chvílích se našel čas i na individuální prohlídku galerií, muzeí, knihkupectví či na procházku kolem Dunaje. Pohled na něj jakoby symbolizoval postavení české kultury vůči bohatším evropským metropolím (např. Vídni), jejichž divadlo má silnější proud (více zdrojů), širší tok (velkorysejší zázemí) a hlubší ponor (sleduje často větší uměleckou náročnost, která klade nároky na publikum, a dokáže diváka připravit a vychovat k tomu, aby hledal především výpověď, a ne jenom zábavu – což tradičně platí zvláště o divadle v německy mluvících zemích). I slovenské divadlo je v ochotě uvádět současné autory a vyjadřovat se živými inscenačními prostředky leckdy dále než divadla naše (zejména mimopražská). Nejde totiž jen o peníze. Dobré divadlo vzniká tam, kde se podaří přesvědčit o jeho poslání uvnitř divadla a především získat diváky. Tak, aby si i oni, kdyby se vypravili do Bratislavy nebo třeba do Vídně, připadali jako doma a nezapomněli za čas „divadelní řeč“ našich sousedů... Divadelní cesty, jako byla ta naše, jsou důvodem k optimismu, že tomu tak nebude.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 6/2010



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN