Kritická čtvrthodina v nahrávacím studiu divadla

Království našich zvukařů není využíváno jen na nahrávání CD z našich muzikálů, zvuků do inscenací či reklam k novým premiérám divadla, za mixážní pult se občas vedle zvukařů posadí i režiséři rozhlasových inscenací. Naposledy zde hru pro Český rozhlas natáčel režisér OTAKAR KOSEK. Posluchači se mohou těšit na anglickou detektivní tragigrotesku Kritická čtvrthodina, ve které uslyší hlasy Josefa Vrány, Ladislava Špinera, Radka Žáka, Lídy Vláškové, Jindry Janouškové, Petry Janečkové, Jana Musila a Alexandra Postlera. Naše herce jistě dobře znáte, pojďme si tedy blíže představit hostujícího režiséra…

Otakar Kosek se narodil v roce 1944 v Brně, ale dětství strávil v Praze, odtud byla však v 50. letech jeho rodina z politických důvodů vystěhována. Otakaru Koskovi nebylo umožněno studovat, vyučil se sazečem a poté pracoval jako dělník na hlavním nádraží v Praze, později jako kulisák v Národním divadle. V uvolněných 60. letech se nakonec dostal na DAMU, kde vystudoval režii. Po dokončení studií točil převážně televizní filmy a inscenace, režíroval ale také v divadle, uplatnil se též jako publicista a autor článků o filmu a televizi v různých médiích.

Pane Kosku, ve vašem životopisu mě zaujal fakt, že jste v mládí byl kulisákem v Národním divadle. Jak vzpomínáte na tuto zkušenost? A využil jste ji někdy později při divadelní režii?
Být za kulisami bylo pro mě úžasné a pranic mi nevadilo, že jsem tam nebyl zcela „dobrovolně“. Viděl jsem divadlo v tom jeho nádherném zákulisním vření, poznal jsem, že kulisáka může dělat jen ten, kdo divadlo opravdu miluje, protože to je zcela svébytná práce – práce devatera řemesel, nadšení a lásky k tomu. Měl jsem možnost sledovat z portálu při zkouškách skvělé režiséry, herecké mistry opery, baletu a především činohry – třeba paní Šejbalovou, Medřickou, začínající talenty Janu Hlaváčovou, Kláru Jernekovou, pozoroval jsem při tvorbě pány Pivce, Marvana, Peška, Lukavského, Boháče, Munzara (s většinou z nich jsem se později jako režisér setkal), stavěl jsem dekoraci k nádhernému představení Romeo a Julie režiséra Krejči s Marií Tomášovou a Janem Třískou, obdivoval jsem úctu, kterou tito herci měli k prostoru jeviště. Jeviště – to byla svatyně, místo doslova posvěcené, prostor pro tvorbu osudů, které se draly hercům z nejniternějších prožitků. Nikdy nezapomenu na tu závrať, když jsem se podíval z vysokého provaziště dolů na jeviště, jako bych byl na kůru v chrámu, a hlasy herců doléhaly ke mně do té výšky doslova z hloubky tajemství života. A cítil jsem se asi jako Bůh, když k jeho sluchu doléhají modlitby věřících. K těmto zážitkům jsem se později při vlastní práci stále vracel a stále znovu si uvědomoval tu úctu, pokoru, nesmírné zaujaté soustředění a lásku k divadlu.

Televize vs. divadlo – kdo by v tomto „souboji“ pro vás vyhrál?
To není souboj. Chtěl jsem dělat divadlo a shodou okolností mě lapila televize a později film. Na divadlo jsem pak měl málo času, ale vždycky, když jsem měl možnost někde v divadle pracovat, byl to pro mě svátek a byl jsem za to vděčný. A rád bych se k divadlu někdy vrátil. 
Na tvorbě televizního díla (natočil jsem inscenace, filmy, opery, dokumenty, literární pásma) mě přitahuje ta „četnost“ prostředků, které konečný výsledek v procesu tvorby spoluvytvářejí: nejen herci, ale prostředí samo o sobě, kameramani, zvukaři, střihači a další a další, ta denní sázka do loterie: jaké třeba bude počasí, v jaké náladě se sejdeme, co nečekaného může ovlivnit průběh natáčecího dne, a přitom jeho výsledek bude neodvratný, nic nelze vrátit, opravit, udělat třeba jinak, všechno, co já jako režisér prošvihnu, prošvihnu s konečnou platností. Ta práce dává nádherné pocity štěstí, když třeba umazaní v deštivém počasí, utahaní přesouváním z místa na místo, najednou všichni zažijeme okamžik neskutečné radosti, když si nevysloveně, bez ohledu na profesi, třeba jen úsměvem nebo pohledem navzájem sdělíme, že se nám něco malého povedlo.  Je to těžko sdělitelné.
V divadle je tvorba proces. Všichni máme možnost hledat, zkoušet, měnit, prokutáváme se zlehka ke konečnému výsledku tunelem, v němž je často tma, ale ve kterém také září záblesky radosti z nalezení toho pravého. Ten proces zkoušení je nádherný, vždycky jsem se snažil, aby představení v opakovaném rytmu repríz ztratilo co nejméně právě z toho procesu. Jsem přesvědčený, že herec musí v každém představení vždycky znovuobjevovat ony už nazkoušené situace, znovuobjevovat postavu a sebe a před očima diváka obé spojovat v jedno tvůrčí gesto obrácené k divákovi.

Pravidelně spolupracujete i s rozhlasem, co vás na něm přitahuje?
Za práci v rozhlase jsem neskonale vděčný. Je to nádherný svět, místo naprostého soustředění, doslova koncentrované energie „do jednoho bodu“, kterým je hercův hlas. Jen jím musí herec dokázat sdělit posluchačům nejen všechny hluboké prožitky postavy, kterou vytváří, ale také konkrétní prostor, skutečný svět, ve kterém postava své situace zažívá. Ne každý – i dobrý herec – toto dokáže. Je to naprosto svébytná práce. Měli jsme vždycky skvělé rozhlasové režiséry a skvělé herce, tradice rozhlasové hry je u nás veliká, a já, když jsem začínal, jsem se věru měl od koho učit.

Vraťme se ale zpátky ke hře Kritická čtvrthodina, můžete alespoň částečně prozradit její děj?
Vrah je zahradník. Tak a je to. Budu jen citovat dramaturgyni Janu Paterovou, že „autor Colin Dexter patří mezi nejvýznamnější současné představitele detektivního žánru v Anglii… Kromě velmi nezvykle, se smyslem pro humornou nadsázku, ironii a paradoxy a prvky absurdity pojednané detektivní zápletky nabízí autor vtipný malý průhled do zvláštního způsobu policistova myšlení a pojetí hodnot…“

Jaký máte vy osobně vztah k detektivkám?
Detektivky jsou moje láska. Láká mě na nich samozřejmě touha spoluprožívat dobrodružství, být v tichu pokoje ohroženým, otloukaným a přece vítězícím Philem Marlowem (detektivem ze skvělých příběhů jednoho z nejlepších autorů tohoto žánru, amerického spisovatele Raymonda Chandlera) je úžasný zážitek. V dobrých detektivkách je zlo vždycky potrestáno, ale za cenu velkého úsilí, velikých a často tragických obětí, v dobrých detektivkách poznáváme odvrácenou stranu života – tu blátivou, tu, kterou raději nechceme vidět, v dobrých detektivkách se snoubí romantika dobrodružství se syrovým poznáním jiného sociálního a psychologického prostředí, než na jaké jsme zvyklí. Všimněte si, že dobrá detektivka, i když je zlo potrestáno, končí většinou s jakýmsi přídechem smutku, který pramení asi z vědomí, že lze porazit jednoho viníka, ale zlo že je všudypřítomné, patří k životu a často se nám z kouta posmívá.

V Pardubicích nepracujete poprvé, vracíte se k nám rád?
Na tuto otázku mohu odpovědět jen: Ano! Ano! Ano! Poznal jsem zde výborné spolupracovníky, herci počínaje. Ale nelze nepoděkovat touto cestou i divadelnímu zvukaři Lukáši Bottovi a úžasné tajemnici divadla Lucii Ptáčkové, kterou jsem pasoval mezi mé nejlepší rozhlasové asistentky režie. Nejen že tady točím, večer chodím do divadla na bezvadné inscenace, procházím se starými uličkami, zajdu na zámek… Prostě zažívám tady vždycky takový zvláštní, až sváteční pocit, jímž jsem vytržený ze všednosti. A nesmírně mě těší ten divácký zájem o vaše divadlo.

A co vás čeká po Pardubicích? Na jakou další práci se nyní těšíte?
V České televizi přijali můj původní scénář, do výroby ale nasazený zatím nebyl, tak jsem v očekávání. Od února budu zase točit další díly nekonečného seriálu Ulice, kam se díky opravdu výborné atmosféře těším. Mám v hlavě námět na rozhlasovou hru, ale nedokázal jsem se „zavřít“ a dát se do práce. A budu nepochybně myslet na to, co bychom zase mohli natočit tady v Pardubicích. Ale je tolik krásných divadelních inscenací, které bych chtěl vidět, tolik filmů, tolik krásných knih vychází, a mně je někdy tak líto, že mě tolik z té krásy míjí.

Děkuji za rozhovor a v Pardubicích zase brzy na shledanou…

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 1/2011