VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE


Jana Uherová s Radkem Smetanou
při rozhovoru v Divadelním klubu

Jana Uherová a jejích deset let s komediemi

Nápad zorganizovat v Pardubicích přehlídku komedií se zrodil v hlavě ředitele divadla Petra Dohnala už na konci minulého století. A od prvotní myšlenky k samotné realizaci projektu byl jen krůček, protože co si ředitel vezme do hlavy, to uskuteční! První festivalové komedie se do Pardubic sjely hned v roce 2000 – v tomto roce se začala psát historie GRAND Festivalu smíchu.

Hlavní osobou spjatou s festivalem se stala JANA UHEROVÁ, která od počátku stojí za výběrem soutěžních i doprovodných komedií festivalu. Jana je člověkem na správném místě, protože nejenže má potřebné divadelní vzdělání a nemalé zkušenosti, ale hlavně jí nechybí smysl pro humor. Vtipů a veselých historek má vždy na rozdávání, nikdy nezkazí žádnou legraci a umí se zasmát i sama sobě…

Jano, po kom máš tak veselou povahu?
Že by po předcích?

To byli všichni příbuzní taky tak vtipní?
Je pravda, že z máminy strany byli muži skvělí vypravěči, vtipné historky byly na denním pořádku. Matka je z malé rázovité vesnice na Oravě, trávila jsem tam celé prázdniny. A protože televizi tam zavedli až v sedmdesátých letech, večer jsme všichni seděli v kuchyni, děti pily čaj, dospělí borovičku a povídalo se. Děda byl dvacet let v Americe a měl neuvěřitelné zážitky, které se se stupňujícím alkoholem stávaly dramatičtější a méně uvěřitelné. Strýc pracoval u lesní správy a měl báječné příhody, jak potkal medvěda, rysa, vlka… Strašně si vymýšlel. Z tátovy strany byl asi vtipný hlavně otec. Když „měl den“, bavil celou společnost. Taky byl velký recesista. To jsem po něm nezdědila. Nevím, jestli ženy vůbec mají pro recesi smysl.

Neovlivnilo tě třeba i prostředí, ve kterém jsi vyrůstala? Tatínek slavný režisér, večírky, známí umělci…
To vše mě samozřejmě velmi ovlivnilo, to se nedá popřít. Jen nevím, jestli to nějak souvisí se smyslem pro humor, ten buď je, nebo není. Ale myslím, že se dá kultivovat, to je pravda. Jinak prostředí filmu, které bylo v naší rodině velmi patrné, mě asi posunulo tam, kde jsem – k filmu a divadlu.

A co ten tvůj optimistický naturel dokáže rozhodit?
Úplné maličkosti, jsem prudká povaha. A pak blbost, hloupost, omezenost, agrese.

Pomůže ti pak ke zklidnění a uvedení do „normálu“ třeba nějaká knížka, film? Nebo úplně něco jiného?
Zase úplně obyčejné věci. Stačí, aby svítilo slunce, někdo se usmál… Já vím, zní to až banálně, ale funguje to. A dobrý film či knížka taky pomáhají zlepšit náladu, je to relax, a to i v případě, že se jedná o vážnější literaturu. Někdy pomůže i dobře si poplakat, tím se vyplaví stres.

A brečíš někdy i smíchy?
Brečím. Někdy se až zajíkám. Moje matka říká, že normální lidi se tak nesmějí. Vždy mě okřikuje: „Aja, no to už snáď preháňaš!“ Bojím se, že jednoho dne mě smíchy raní mrtvice. Někdy mám k tomu nakročeno…

Zastavme se ale na chvilku u knih. Saháš raději po humoristické literatuře, nebo po vážnějších titulech?
Nechci, aby to znělo nabubřele, ale výrazně převažují vážnější tituly. Mám ráda dobrou literaturu. A té, zaplaťpánbůh, vychází dnes více, než člověk stačí přečíst. Mám období, kdy přečtu všechno od nějakého konkrétního autora, naposledy mě takhle uchvátil Michael Cunningham. To mám už od dětství, vždy jsem četla v cyklech, měla jsem oblíbeného autora a četla ho i opakovaně. Ale velmi ráda sáhnu také po humoristické literatuře, hlavně v létě, na dovolené, to se vysloveně žádá. Mám ráda anglický suchý humor, jak ho umí Pelham Grenville Wodehouse, pak povídky Stephena Leacocka či Roalda Dahla, ale mým největším oblíbencem je Woody Allen. Ve výčtu nesmím zapomenout ani na ženskou literaturu, třeba Vejce a já od Betty MacDonaldové. A abych nezůstala jenom u angloamerického humoru, tak například Jirotkův Saturnin patří rovněž mezi mé oblíbené knížky.  

A jaké filmové či televizní komedie ti utkvěly v paměti? Co je tvým „šálkem kávy“?
Mám ráda české filmové komedie, ale výroba těch, které vyhovují mému vkusu, se zastavila někdy v osmdesátých letech. Jsou to třeba komedie Miloše Macourka, Oldřicha Lipského, Václava Vorlíčka a Jiřího Menzela. Nikdy jsem ale neuměla žádnou „hlášku“ z těchto filmů, ta česká záliba ve filmových hláškách je vlastně něčím, čemu vůbec nerozumím. Myslím si, že na Slovensku nemáme žádnou kultovní komedii, aspoň si na žádnou nevzpomínám. Jednu dobu byl velmi oblíbený film mého otce Pásla koně na betóne, ten lámal rekordy v návštěvnosti, ale to je úplně jiný typ komedie, hodně lomené s velkým lidským přesahem.
Jako dítě jsem vyrostla na skečích a scénkách Lasici a Satinského, Štepky a Markoviče, dále jsem pokračovala Suchým a Šlitrem, abych se nakonec úplně zamilovala do Wericha s Voskovcem, později s Horníčkem. Jak vidíš, komici ve dvojici, to vždy funguje. Mám tento typ zábavy ráda, protože to byl chytrý humor! V televizi mě v poslední době zaujal seriál Teorie velkého třesku, i když je asi určen mladší generaci a patrně mi občas i něco unikne, ale je to bezvadná sranda.

Před studiem DAMU jsi pracovala u filmu. Zažívali jste při natáčeních hodně zábavy?
Nasmáli jsme se hodně. Je to už dávno, třicet let, to se pracovalo jinak, točilo se mnohem pomaleji, tolik se nespěchalo. A taky to byla špatně placená práce, i když tomu třeba lidi nevěří. Tak nám nezbývalo než dělat si radost tam, kde to jen šlo. 

Podělíš se o nějakou vtipnou „historku z natáčení“?
Historky z natáčení se musí vyprávět. Když se jen čtou, není to ono. Velmi přece záleží na vypravěči, i z banální historky se dá udělat „majstrštyk“. Když jsme točili a čekalo se třeba na počasí, vlastně se čekalo dost často, tak jsme seděli a povídali si. Známí vypravěči se vždy trochu vyprovokovali a my jsme už poněkolikáté poslouchali ty stejné historky, ale vždy trochu jinak přikrášlené, pokaždé vlastně jiné. Přitom to často byly příběhy téměř tragické, ale s dobrým koncem, a pro nezainteresované byly veselé. Například o tom, kdo kdy „prošvihl“ představení nebo se zapomněl někde ve sklípku, když měl pak točit nějakou důležitou scénu, ale zmožen alkoholem nemohl… No, jak říkám, nic veselého.

Ale teď mě jedna vtipná historka napadá… Když jsem pracovala jako asistentka režie na filmu Tisícročná včela, tak mě režisér Jakubisko poslal do Prahy, kde jsme měli točit na Akademii výtvarného umění, abych dopředu zajistila komparz na epizodní role – nahé modelky, ale ne mladé a hezké, spíš takové ty pošramocené časem. A ještě měly být zajímavé, mít třeba jizvy na břiše. Bylo mi dvacet let, v Praze jsem byla poprvé a hlavně jsem byla velmi nezkušená. Ubytovala jsem se v hotelu Olympic, večer si sedla k baru poblíž telefonních budek a čekala na telefon od šéfa produkce. Když mě nějaký Němec v letech pozval na drink, všech pět dam, které u baru taky seděly, se na mě osopilo, abych si hledala jiný flek a nebrala jim kšefty. To jsem poprvé viděla prostitutky! Další jsem potkala hned druhý den, když mi kolega z Barrandova přivedl dámy na stání modelem. Myslím, že jsem je dost vyvedla z míry, když jsem si je soustředěně prohlížela a pak se jich zeptala: „Můžete mi ukázat břicho?“

To jsi ty „dámy“ i okolí musela řádně pobavit! Ale kdo dokáže nejvíc rozesmát tebe?
Miluju Felixe Holzmanna. Vypadá to jako banální humor, ale opak je pravdou. Myslím si, že je skvěle vystavěný a chytrý. Taky Jan Werich – ten kdykoliv! Pak určitě Charlie Chaplin. A možná si někdo vzpomene na Laurela a Hardyho nebo Friga. Ty jsem milovala od dětství.

A kdo tě nejvíc pobavil či ještě baví v soukromí?
A víš, že někdy ty? Vzpomínáš si, co jsme se v životě už nasmáli?

Vzpomínám a doufám, že se ještě nasmějeme! Ale přejděme k důvodu našeho rozhovoru – k blížícímu se festivalu. Pardubický GRAND Festival smíchu zaplnil mezeru mezi festivaly, neboť v době jeho vzniku se žádný z nich nevěnoval (a nadále nevěnuje) cíleně jen komedii. Měla jsi radost, když Petr Dohnal přišel s touto myšlenkou?

Byla jsem od první chvíle nadšená. Nelžu, já mám festivaly opravdu ráda. Kdysi jsem byla uměleckou šéfkou divadla ve Zvolenu a tam jsme dělali Zámocké hry zvolenské, hrálo se v plenéru na zámeckém nádvoří. Troufám si tvrdit, že se mi tam během dvou let podařilo vystavět zajímavou a ambiciózní dramaturgii. Takže na příležitost dělat další festival jsem vysloveně čekala. Vzpomeň si, jak jsme se my dva snažili založit v Pardubicích festival Shakespeare dnes. Ještě dnes si myslím, že měl dobře nakročeno, ale bohužel se neuskutečnil.

Za deset let trvání festivalu jsi viděla nespočet komedií. Nezajídá se ti už tento žánr?
Nezajídá. Podle mě má člověk neomezenou schopnost smát se, to se ani věkem nemění. A dobré divadlo taky nikdy neomrzí. Ale řeknu ti něco, čím se moc nechlubím – když mě něco opravdu nebaví, když vidím, že komedie není dobrá, a to se pozná poměrně rychle, tak jsem schopná o pauze odejít. Dělám to nerada a málokdy, ale stává se to. Dobrá komedie se mi ale nebude nikdy zajídat!

Dokázala bys vyjmenovat tři festivalové komedie, které tě tak „dostaly“, že na ně nezapomeneš?
Těch je naštěstí víc než jenom tři. Ale které vyjmenovat? Třeba vloni jsem měla velký zážitek z inscenace Pan Kaplan má třídu rád. Možná proto, že to nebyla čistá komedie, ale dojemná, skvěle udělaná inscenace, ve které smích střídaly slzy. Ani se nestydím říct, že jsem si při ní i dojetím poplakala. Prostě velký zážitek!
Moc mě baví humor pohybového divadla Veselé skoky. Každé jejich představení mě vždy uchvátí, hlavně profesionalitou skloubenou s opravdovou radostí z divadla. Dále mám ráda komedie Hany Burešové, protože jsou vždy noblesní. A taky humor Davida Drábka – ten je sice někdy hodně divoký, až brutální, ale vloni jsem se na Ještěrech až zajíkala. Ale zároveň to bylo dojemné. Nejraději mám komedie s přesahem, na hraně, lomené jiným žánrem, tragikomedie, lyrické nebo hořké komedie.

Brzy vypukne XI. ročník festivalu. Pociťuješ před ním trému? Nebo třeba strach z toho, co na dramaturgii letošního ročníku řekne odborná porota?
Mám obojí! Trému často. Strach vždy. Nejen z toho, co na můj výběr řekne porota, ale spíš z toho, co mu řeknou přátelé, lidé, na kterých mi záleží, kolegové herci, diváci… Všichni, kdo ten večer sedí v divadle, na těch mi záleží.

Před festivalem tě čeká i každoroční kolotoč rozhovorů pro média. Jakou otázku ti ještě nikdo z novinářů nepoložil? Kterou bych měl naše povídání zakončit?
Až taková otázka přijde, poznám, že je poprvé. Ale zakončit to můžeme tou předešlou, tou o strachu a trémě, na to se mě opravdu ještě nikdo neptal!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 3/2011



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN