Co mě v poslední době potěšilo a na co se těším?

Katastrofických zpráv a negativních informací se na nás ze všech médií valí tolik, že se už mnoho lidí na zprávy raději ani nekouká, nečte politické komentáře, zpravodajství ze světa filtruje. Proto přicházíme s novou rubrikou, která by měla ukázat, že jsou okolo nás i hezké a příjemné věci, ze kterých se můžeme radovat!

A kdo jiný by měl poprvé odpovědět než dramaturgyně GRAND Festivalu smíchu JANA UHEROVÁ, která má zábavu, dobrou náladu a humor v „popisu práce“…

Asi nebudu nijak originální, když řeknu, že nejčastěji a i nejvíc mě potěší obyčejné, normální věci nebo úplné drobnosti. Třeba klidné Vánoce bez stresu. Právě takové jsem prožila letos. Stihla jsem úklid, zdobení stromečku, napekla jsem 11 druhů pečiva. Na poslední chvíli jsem nakoupila pár dárků, o což mě poprosil bratr, který je na tyto věci úplně bez fantazie. Ve městě [v Janině rodné Bratislavě – pozn. red.] panoval klid a lidi byli k sobě shovívaví, až milí. Všechny prodavačky mi přály hezké Vánoce. S obavami jsem ale vyrazila koupit kapra – to je pro mě vysloveně mužská práce a nikdy jsem ji nedělala. U kádě nestál vůbec nikdo, jenom mladý prodavač. Rybu vylovil, bez řečí zabil a během pěti minut jsem měla vystaráno. Pak jsem ji poprvé v životě stáhla z kůže a téměř mistrně vyfiletovala. Rodina udiveně přihlížela! Uvařila jsem svou první rybí polévku; první proto, že ji na Vánoce nejíme, ale všem nám moc chutnala. Rodina mě pasovala za Mistra kuchaře!

Mezi svátky jsem absolvovala několik dlouho odkládaných návštěv a všechny se povedly. Sešla jsem se se spolužačkami z gymnázia a bylo to skvělé. Také jsem potkala spolužačku z DAMU, která mi představila svou novou přítelkyni. Donedávna žila s naším kamarádem, teď s mladou ženou postavila dům za Prahou a její rodina to přijala jako věc, se kterou se počítá. Překvapilo mě a potěšilo, s jakou grácií a statečností moje spolužačka přijala „nový“ život a nebojí se tuto skutečnost zveřejnit. Ráda jsem přijala pozvání na večeři do jejich nového domu.

A také zmíním nějaké to potěšení z umění. Objevila jsem zpěvačku Anetu Langerovou. Není to asi nic nového, vím, že svět ji objevil dávno, ale já až teď a vůbec to nevadí. Její poslední album Jsem je plné krásných písní se skvělými texty. Potěšilo mě, že úplně všichni, kterým jsem věnovala knihu Anne MacDonaldové Padněte na kolena, byli tou literaturou, nikterak laskavou a lehkou, nadšeni. A nakonec mě velmi potěšila inscenace Dvanáct rozhněvaných mužů – poctivá, dobrá práce, nenásilná režie a skvělé herecké výkony! A z doslechu vím, že práce to byla pohodová, klidná. Prostě, jde to i takhle.

Moc se těším na jaro, tak na konec března, dubna, května. Teplo, vzduch voní hlínou. Všude poletuje pyl, ale já nemám alergii, a tak je mi to příjemné. Všude jezdím na kole, vzduch mi čechrá vlasy a já si ještě nepřipouštím, že mě v létě čeká výměna kolenního kloubu. Ze všech kytek mám nejraději tulipány a těším se, jak si je budu kupovat po tuctech – žluté, bílé a růžové. Těším se na obrovské květy magnolií a vůni lip u Maťáku. Na příliv nové energie a radost ze života. A na první grilování na zahradě u Lucky Kopecké.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 2/2012