Romská cesta Idy Kelarové

V květnu a červnu se za teplých večerů budou linout z Kunětické hory cikánské písně plné touhy, lásky, ale i temperamentu. V těchto dnech totiž budeme zkoušet novou inscenaci, hudební baladu o zloději koní Cikáni jdou do nebe, která bude mít premiéru 14. června na Kunětické hoře. Režie se ujal Marián Pecko, který má k magickému baladickému divadlu velmi blízko. Hudební nastudování svěřil paní Idě Kelarové, která spolu se svým partnerem Desideriem Duždou již pilně korepetuje a učí zpívat naše herce nejen korektně, ale především srdcem, duší, s nábojem, emocemi a energií. Během jedné korepetice jsme si našly pár minut pro sebe, abych jí položila pár otázek.

Ido, teď když s Tebou zkoušíme baladu Cikáni jdou do nebe a vidím Tě zpívat, nedá mi nezeptat se Tě: kolik máš v sobě romské krve?
Po rodičích jsem tak napůl, tatínek byl Rom a maminka Moravačka. Dá se říct, že jsem vyrůstala ve dvou velmi odlišných světech. Tatínek mě často brával na jižní Slovensko, ke Galantě, odkud pocházel. Tam jsem to strašně milovala, trávila jsem tam celé prázdniny, svátky, víkendy. Táhlo mě to tam jako magnet. Dnes už tomu rozumím, ten svět mi přinesl svobodu, nabízel obrovské emoce. Všechno bylo mnohem upřímnější, láska, vášeň, slzy, neštěstí... Pořád se zpívalo, tancovalo, ale i plakalo. Tam jsem poprvé viděla tatínka plakat a za chvíli se radovat. Někdy mi to připadalo jako film, ale byl to život, velmi upřímný a opravdový. No a pak byl druhý svět, ve kterém jsem žila, a to byl svět mé maminky. Ona byla generál rodiny. V jejím světě nebyla žádná svoboda, jenom příkazy, zákazy, dbala na to, co řeknou sousedé, jak se oblékáme... a takové věci, které mi tehdy přišly na obtíž a velmi mě otravovaly. Ale na druhou stranu bychom jako rodina nikdy nedosáhli toho, čeho jsme dosáhli, bez maminčina perfekcionismu. Otci, Romovi, který ani neuměl noty, pomohla vypracovat se na špičkového muzikanta. Vzdala se svých ambicí a snů a zcela se oddala rodině. Určitě otce velmi milovala. Tatínkův romský svět mě inspiroval na celý život a moc mě naučil. A na té složité cestě, kterou jsem pak prošla, byl pro mě studnicí filosofie i lásky.

Mluvíš o cestě. Celoživotní filosofií Romů je cesta. Cesta, která je vlastně cílem. Romové jdou... tam, aby se pak mohli vrátit. Jaká byla Tvoje cesta?
Ono to začalo už v dětství. Narodila jsem se v Bruntálu, pak jsme se přestěhovali do Prešova, pak do Opavy, studovala jsem v Ostravě, přestěhovali jsme se do Brna, já jsem se pak odstěhovala do jižního Walesu, pak do Dánska, z Dánska do Norska, pak do severního Walesu a nakonec jsem se vrátila zpátky do Čech. Teď už několik let žiju v Bystrém u Poličky a jsem nakonec i hrdá, že jsem někde zapustila kořeny. Ale to stěhování nebylo jenom o tom, že jsem se přesouvala v prostoru, ale zároveň jsem se za těch třicet let velmi změnila, někam jsem se posunula. Ta cesta je i o tom, že se člověk vyvíjí, mění, nezůstává na jednom místě sám v sobě. Já jsem třeba v mládí byla velmi nespolehlivá, poblázněná, nic mi nebylo svaté. Vdala jsem se, rozvedla, bylo mi to tak trochu jedno. Byla jsem rebel, ale uvnitř mi něco chybělo. Tušila jsem, věděla jsem, že se musím nějak najít, akorát jsem ten svět, kam budu patřit, zatím neviděla.

Když na zkouškách zpíváš, tak nás až mrazí. Kde jsi studovala zpěv?
Já jsem zpěv vůbec nestudovala. V naší rodině bylo jasné, že zpěvačkou bude Iva (Iva Bittová, Idina sestra, pozn. redakce), ta měla od dětství krásný vysoký čistý hlas, byla ke zpěvu předurčena. Kdežto já jsem měla hluboký „chraplák“ a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla skončit u zpěvu. Svět hudby mi otevřel tatínek, dal mě na klavír a na violoncello. Sedával u mě celé hodiny a předal mi moudrost, že život bez hudby nemá pro nás cenu. Ale tatínek nehrál jenom romskou hudbu. Byl profesionálním muzikantem, hrál mimo jiné v brněnském rozhlase, uměl hrát vážnou hudbu, lidovou, i jazz. Maminka taky zpívala, ve sboru moravských učitelů. Ale její zpěv, měla velmi vysoký hlas, se mi vůbec nelíbil. Připadalo mi to falešné, vyumělkované, prázdné, hysterické... Takže já jsem odmalička měla striktně oddělené dva hudební světy, a i když jsem to tehdy nechápala, přesně jsem cítila, který bude ten můj. V dospělosti jsem začala zpívat vlastně omylem. Nastoupila jsem do divadla Husa na provázku, kde dělali všichni všechno. Režisér Sherhaufer mě stále nutil zpívat, ale já jsem vůbec nechtěla. V inscenaci Bratři Karamazovi se to stalo poprvé. Byla tam situace, kdy po smrti otce Karamazova měl zaznít jakoby výkřik bolesti, něco mezi zpěvem a bolestí... Všichni mě natolik provokovali, že jsem zazpívala... vykřičela tu bolest, a oni zůstali stát s otevřenou pusou. No a od té doby mi v divadle zpěv zůstal. A taky jsem se poučila do budoucna. Teď když učím zpívat jiné, tak mnoho lidí se bojí zazpívat naplno, odhalit se, myslí si, že to v sobě nemají. Ale hlas má každý a potenciál zpívat taky každý. Jenom se musí odvážit a odhodit zábrany. A věřit si.

Jaká byla Tvoje další profesionální cesta v divadle?
Jak jsem říkala, v Huse na provázku dělal každý všechno a já jsem tedy nejen korepetovala, zpívala, ale i hrála divadlo. Pak jsem se vystěhovala do Walesu a tam jsem neznala kromě svého muže nikoho. Nic jsem neuměla, ani řeč, byla jsem, dá se říct, nula. Když se na to dívám dnes, je mi to nepochopitelné, kam jsem se tehdy dostala. No a v tom čase se stala taková osudová věc, která navždy ovlivnila můj život. Na dálku jsem se dozvěděla, že mi umřel tatínek. A tehdy jsem si uvědomila svůj romský původ. Do té doby jsem to nikdy neřešila, žila jsem tak, jak jsem žila... A s tou bolestí, s tou ztrátou jsem si uvědomila samu sebe, svůj původ, kořeny. Mezi Romy se říká, že když nemůžeš plakat, tak ti pukne srdce. A tam ve Walesu jsem s nikým plakat nemohla... Bolelo mě, že jsem se s tatínkem nestačila rozloučit a říct mu, jak jsem ho měla ráda. A taky se říká, že když nemůžeš plakat, tak máš zpívat a srdce ti nepukne. Tak já jsem tam začala zpívat. Sedla jsem si ke klavíru, na nějakém koncertě a v té bolesti jsem si vzpomněla na všechny romské písně, které jsem znala ještě z dětství a dvě hodiny jsem hrála a zpívala. Diváci sice vůbec nevěděli, o čem zpívám, ale ta moje bolest a láska je zasáhla. No a tehdy jsem vlastně nastoupila svoji životní cestu. Vracela jsem se ke svým romským kořenům. Přestěhovala jsem se do Dánska, pak do Norska, učila jsem lidi zpívat, koncertovala jsem a naslouchala svému vnitřnímu hlasu, který mě po romské cestě vedl dál. Když jsem se vrátila, potkala jsem svého nynějšího životního partnera a teď spolu koncertujeme. Občas spolupracujeme i s divadlem. Pomáhám nejen s hudebním nastudováním, ale snažím se využít všechny své divadelní zkušenosti. Teď tedy zkoušíme baladu Cikáni jdou do nebe a moc mě to baví. Zatím hledáme, ale věřím, že naplníme tu inscenaci emocemi, touhou a láskou, otevřeností a vřelostí. Prostě romskou duší.

Ido, Tobě i nám všem přeji, ať se „Cikáni“ povedou, a věřím, že romská hudba, ale i celé romské poselství inscenace diváky zasáhne.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 5/2008