Hospodářská správa

Do oddělení hospodářské správy divadla, které má své „detašované“ pracoviště ve zrekonstruovaném dílenském dvoře za divadlem, patří Ing. Eva Hollmannová, Petr Král a Pavel Hotovec. Svou pracovní náplň Vám osvětlí každý sám…

Eva Hollmannová: Snažím se zajistit, aby divadlo bylo stále pěkné jak zvenku, tak i uvnitř a bylo připravené s otevřenou náručí přijmout své diváky, herce i další zaměstnance. To se týká nejen vlastní budovy divadla, ale i dílen, skladů a ubytoven VČD. Také vedu evidenci majetku VČD a veškerou agendu s tím spojenou. No a nesmím zapomenout na velice zajímavou část mé práce – spolupráci se stavebními firmami a projektanty při rekonstrukci hledištní části divadla, fasády divadla, dvou etap rekonstrukce dílen a snad nás ještě letos čeká  rekonstrukce obchodního oddělení a krejčovny.
Do oddělení hospodářské správy patří také vrátné, které zajišťují přístup do divadla v denních i nočních hodinách dle potřeb umělců, obslužného personálu, dílen a všech ostatních zaměstnanců.
Moje práce je skutečně zajímavá a nesmírně různorodá i tvůrčí, nikdy nevím, co který den přinese, a to je na této práci to pěkné, proč sem člověk chodí rád.

Petr Král: Moje funkce se jmenuje domovník-technik, je to tedy od koštěte k razítku a mezitím jsou drobné opravy všeho možného vyjma elektrických zařízení, na to máme odborníky, zajišťování větších oprav, jsem také technikem požární ochrany, bezpečnosti práce, starám se o odpadové hospodářství.

Pane Králi, jak dlouho jste vlastně u divadla? Co Vás k němu přiválo?

20 let. Sfouknul mě sem vítr z hor, kde jsem po vojně topil v jedné větší chatě pod kotli, odhazoval sníh a prováděl drobnou údržbu. Tam jsem se sblížil s budoucí manželkou a odešel za ní do Pardubic. Hledali jsme jako nemajetní místo s bytem, to byl tehdy problém, a tak jsme obráželi školy široko daleko, a jak jsme se poptávali, tak nám někdo řekl, že něco podobného jako školnické místo se nabízí v divadle v Pardubicích. To jsem zajásal, protože kulturu mám opravdu moc rád, a šel se přihlásit do konkurzu. Tehdy se o taková místa zajímali většinou jen „průšviháři“, kteří se přes služební byt chtěli dostat k bytu obecnímu a zase zmizet jinam. Tedy jsem byl vybrán, protože jsem zřejmě vypadal jako „průšvih“ nejmenší. A snad to těch 20 let dokládá.

Dlouho jste bydlel přímo v budově divadla, což muselo být nesmírně zajímavé, divadlo tedy znáte „jako vlastní boty“. Odhalil byste nějaký tajemný kout divadla?

Odhalím, že pro mne tato budova má spíše jemné než tajemné kouty. Do této budovy se nám narodily děti, tady lezly po čtyřech, vstávaly na dvě, to vše v místech, kde je dnes ředitelna, takže když přijdu „na kobereček“, drobně se ohlížím po stínech minulosti.
Přidám však alespoň dva „tajemné kouty“. Tajemný kout lidský: Když byly děti malé, zkoušela se inscenace se zvuky a hudbou možná trochu nahlas, po zkoušce pak u nás zaklepal pan režisér a opatrně se ptal, zda nás příliš nerušil. Ujistil jsem ho, že ne, a také to tak bylo. Vnímali jsme ten zvuk, ale nerušil. Vnímaly ty zvuky i děti, takže bývalo usínání i pěkně tajemné a trochu vyjukané, když se tam za zdí odehrávalo něco napjatějšího. Nebo jsme byli při rozezpívávání před hraním odhaleni, že se pokoušíme zatajit pohádku – a ta se chtěla vždy
vidět. Takže naše děti viděly všechny reprízy Lakomé Barky, a to ještě v bačkorkách.
Tajemný kout technický: divadlo bylo na začátku vybaveno teplovzdušným vytápěním, kdy vzduch byl ohříván na žebrech topného tělesa a pomocí větráku o průměru 2 metry byl pak vháněn do soustavy dutin ve zdech. Se znalostí věci bylo možné teplotu regulovat zavíráním, přivíráním a otevíráním ocelových dvířek. Výsledkem bylo během pauzy dokonale vyvětrané divadlo, stále vyhřáté, velký průměr větráku umožňoval pomalé otáčky, nebyl tedy páchán hluk a vibrace. Stav byl stejný i po dostavbě II. balkónu v roce 1925. Až v roce 1953 bylo toto
větrání zničeno, mluvil jsem s účastníkem destrukce, vyložil mi, že vlastně probouráním a zazdíváním šachet zamezili „falešnému“ proudění vzduchu. Dnešní stav je takto „pravdomluvný“, polovina suterénu je osazena motory a potrubím, spuštění monstra znamená, že vibruje dům a lidem je zima nebo horko, systém vždy funguje obráceně, než je potřeba
lidiček.

Na závěr mi dovolte, abych sám sobě položil otázku: Proč tady pracuji rád? Byli, jsou a budou tu báječní lidé, kteří mají v sobě všechny lidské touhy, bolesti a radosti a jejich produktem nejsou flinty, ale setkání s divákem v hledišti na stejné vlně. A to mám rád.
A protože se zajímám o divadelní slang, tak bych to uzavřel takto: většinou jsem „kyselá prdel“ (vžilo se všeobecně, netřeba překládat), „šumluji“ (vyslovuji tak, že mi není rozumět) víc než herec „druhořadý“ (je ho slyšet v druhé řadě, dále ne), ale uvnitř to mám s tou
„kyselou prdelí“ jinak. A děkovat za to mohu i skutečnosti, že pracuji právě zde v divadle.

Pavel Hotovec: Mám na starosti divadelní sklad, který obsahuje materiál a zboží pro potřeby provozu divadelních dílen i dalších oddělení divadla. Provádím též nákup materiálu. V neposlední řadě mám na starosti vozový park divadla, jenž obsahuje dvě osobní auta a dva přívěsné vozíky. V případě nutnosti bývám pověřen dovozem a odvozem hostujících umělců z celé naší republiky.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 3/2008