Nemáme rádi herecká moudra,
říkají Romana Chvalová a Jiří Kalužný

Po únorovém rozhovoru s režisérem a hudebním skladatelem se v našem cyklu „partnerských rozhovorů“ vracíme zpět k hereckému ansámblu a manželské dvojici: tentokrát jsem vedl rozhovor s ROMANOU CHVALOVOU a JIŘÍM KALUŽNÝM.

Setkali jste se spolu již při studiích herectví na pražské DAMU, a to dokonce v jednom ročníku. Váš dlouholetý partnerský vztah začal již tam, nebo později?
Jirka: Už na škole, na konci studia.

A jaká pak byla vaše společná cesta? Dostali jste se rovnou do společného angažmá?
Romana: Nejprve jsme šli každý jinam. Já do Pardubic, Jirka do Hradce Králové, pak jsme se po necelém roce rozešli. Dali jsme se opět dohromady po čtyřech letech a Jirka přišel sem do angažmá.

Ptal jsem se nedávno manželů Novotných – a zeptám se na totéž i vás: Jaké vidíte výhody či nevýhody společného angažmá?
Romana: Jestliže jsme na oblasti a jeden z nás by měl někam dojíždět, nebylo by to moc ideální. I když také si to dnes již dovedu představit… Výhodou je samozřejmě hlavně to, že oba pracujeme v jednom městě. Pro herce je ideální bydlet v Praze, mohou být snadněji v jiném angažmá.
Jirka: Takhle když si doma zapomenu svačinu, můžu zavolat a…
Romana: …já ji nepřinesu.

Ale někdo třeba nemá rád potkávat se kromě domova i v práci…
Romana: Ale my se zas tak často v práci nepotkáváme – podle toho, do čeho jsme obsazení. A když byli kluci malí, tak nám divadlo vycházelo hodně vstříc a byli jsme obsazováni často do „protikomedií“, takže ten druhý mohl doma vždy trochu dohlížet.

Na jevišti jste se asi nikdy moc nepotkávali – myslím jako přímo dvojice v jedné inscenaci, že?
Romana: To snad nikdy…
Jirka: V Dovolené s rizikem.
Romana: Tam jsme sice nehráli vyloženě spolu, ale skončili jsme tam v posteli. Manžele jsme nehráli. Ještě jsem ti hrála tchýni v Královských hrách, kde jsi hrál Jindřicha VIII. (2001). To je ale trochu „potupné“, když je Jirka jenom o tři dny mladší než já.

Mám dojem, že jste odlišné „herecké typy“. Vnímáte něco takového navzájem? Uvažovali jste někdy o herectví toho druhého, co třeba má hrát, jak, a tak podobně?
Jirka: Takhle jsem tedy nikdy neuvažoval.
Romana: Já také ne. Vnímáme se jako lidi. Nenapadlo by mě takhle přemýšlet.

Ale chodíte se na sebe navzájem dívat, ne?
Jirka: Ano, ale rozbory práce doma rozhodně neprovádíme, o práci se ani moc nebavíme. Když je člověk naštvaný, tak si doma zanadává, ale to je asi tak všechno. Že bychom třeba říkali: „Prosím tě, hraj to víc podle Brechta, uber Stanislavského“, tak takhle to opravdu nemáme.

Zmínila jste vaše děti – vedli jste je nějak cíleně k divadlu?
Romana: Nevedli. V tomto ohledu jsme jim do ničeho nemluvili, protože známe ty nevýhody… U mladšího syna ale ještě nevíme, pro jaké povolání se rozhodne. Jejich vztah k divadlu se měnil i věkem. Jednou jsem jela se synem kolem divadla a on říkal, že aspoň jednou trefí snadno do práce. Tak jsem se ptala: „A kde budeš pracovat?“, a on na to: „No, kde bych pracoval, přece v divadle!“ V určitém věku děti berou jako samozřejmost, že rodiče jdou do divadla jako jiný třeba do kanceláře…
Jirka: Ale kdybys pracovala třeba v kafilérce, chtěl by asi pracovat zase tam…
Romana: Asi ano. Ale myslím si, že viděli všechny výhody i nevýhody divadla a vyberou si podle svého. Starší syn už si vybral a zatím je spokojený.

A je to od divadla vzdálený obor?
Romana: Je na FAMU, studuje zvuk. Takže je i není.
Jirka: Naštěstí je.
Romana: Od divadla to sice vzdálené je, ale s kumštem to má něco společného. Mladší syn teď odmítá se na cokoli přijít do divadla podívat. Ten starší měl taky takové období, kdy ho divadlo vůbec nezajímalo, zato teď se jde rád podívat na všechno.

Ani na vás se nechce mladší syn přijít podívat?
Romana: Ne. Dřív chodil, vůbec jsme ho nemohli udržet doma. Představení Cikáni jdou do nebe viděl snad desetkrát, ale pak se to náhle zlomilo.

Pardubice jsou poměrně blízko Praze, vnímáte to jako výhodu pro nějakou další hereckou práci?
Jirka: Já jsem z Vlčic, v Praze netrefím. Takže já ne.

Ale občas pracujete v rozhlase, v dabingu…
Romana: Rozhlas děláme hlavně v Hradci Králové, v Praze ne.
Jirka: A dabing jsme dělali hlavně pod firmou Petra Dohnala, takže i tady.

Byl jste dokonce nominovaný na rozhlasovou cenu Neviditelný herec. Šlo o hradeckou produkci?
Jirka: Ano. Byl to Truchlivý bůh od Kratochvila, kterého pro rozhlas upravila Jana Pithartová. Ten text je nádherný, já jsem se na tom jenom „svez“.

Ale hostovali jste i v divadlech mimo Pardubice, ne?
Romana: Také, Jirka v Hradci…
Jirka: To je ale strašných let!
Romana: Já jsem hostovala ještě dříve, krátce po škole, to už je minulost…

Ale to bylo přece v Národním divadle. Proč to neříct?! Jak na to vzpomínáte?
Romana: Je to těžko sdělitelné… Ale zážitky z toho samozřejmě mám! Bylo to v inscenaci Františka Laurina Výnosné místo. Měla jsem v podstatě největší ženskou roli, sestru mi hrála Jana Boušková, Jiří Štěpnička nápadníka a následně manžela. Všichni mi pomáhali, chovali se ke mně moc hezky. Mám zážitek například z toho, že jsem se mohla na jevišti sejít, byť třeba jen „na tři slova“, s Rudolfem Hrušínským a Josefem Kemrem. Tenkrát ještě bylo Národní divadlo místem, kde bylo množství hereckých osobností, a bylo opravdu ctí tam hostovat. Mám pocit, že dnes se i tímto divadlem „prochází“ a už to není cílová meta herců, jako kdysi byla.

Jiří Kalužný a Romana Chvalová v Broukovi v hlavě
foto Michal Klíma

Dostaňme se nyní k vašim aktuálním rolím. V této sezóně máte za sebou již dvě velké role: Lopachina ve Višňovém sadu a Sluhu Sancha v muzikálu Muž z kraje La Mancha. Která z těch rolí pro vás byla náročnější? Dá se to nějak porovnat?
Jirka: Sancho není tak velká role, je to spíše „přicmrndávač“. Rozhodně mě víc bavil Lopachin. Nejde o to, jestli je to větší nebo menší role, ale Čechov je prostě divadlo, které mám rád a které mě baví.

A byl tedy Lopachin i složitější? Baví vás více ty role, na kterých musíte více pracovat, více postavu hledat, nebo je to různé?
Jirka: To je těžké takto říct. Někdy vás to nebaví, a právě proto se na tom musíte strašně nadřít, anebo vás to baví a nadřete se ještě víc… Je to prostě o tom, co člověku jako herci sedne nebo ne. A já jsem asi typ, kterému více sedne Čechov než americký muzikál.

Sancho byl ale také v loňském roce již druhou vaší rolí, ve které hodně zpíváte (předtím Gabriel von Eisenstein v Netopýrovi). Jaký máte vztah ke svému zpívání na jevišti? Zpíváte rád?
Jirka: Skáču dobře, skáču rád… Ale ne, to je jen nějaký divný šum, že jsem muzikant. Já nejsem vyškolený zpěvák, neumím ani noty. Zpívání u kytary, budiž, ale na zpívání v muzikálu nebo v operetě prostě nemám průpravu…

Ale zpěv vás tady v divadle potkává poměrně často.
Jirka: Ale za to já nemůžu… Když mám v roli zpívat, jsou to pro mě strašné nervy. Jsou tady zpěváci, kteří to umí, ale já se mezi ně nepočítám.

Ale kdyby si ti, kteří vám takové role zadávají, mysleli, že zpívat neumíte, tak vám je asi nedávali, že? Čím to tedy začalo? Šumařem na střeše, nebo ještě dříve?
Jirka: Začalo to, když jsem sem před čtvrtstoletím nastoupil. Zpívalo se tehdy po premiérách v klubu u kytary. Z toho možná vzniknul mylný dojem, že umím zpívat.

Ale nyní (v době našeho rozhovoru je začátek února) vás čeká další muzikální záležitost: komorní muzikál Benny Rock’n’Roll Star, kde budete opět zpívat a navíc ještě hrát na kytaru…
Jirka: Zpívat asi budu muset, ale hrát na kytaru… Hodně jsem si ji ztišil, aby nebyla moc slyšet. Protože to už vůbec neumím. Můžu hrát někde u táboráku „Až tě chlapče děvče opustí“… Ale tohle je zase něco jiného, tak trochu „zpívání s kamarády“. Jednak mi je ta muzika blízká a jednak mi se zpíváním Šlupka Svěrák pomůže, protože on je nejen sám výborný zpěvák, skladatel a textař, ale také výborný učitel. Zatímco na škole jsem měl zpěv čtyři roky a nikam jsem se nedostal, se Šlupkou jsem se po dvou hodinách dostal o tercii výš.

Vy teď zkoušíte novou roli v komedii Liška v kurníku. O jakou postavu jde?
Romana: Hasidovka, manželka holiče. Celá hra je vlastně plná roztomilých venkovských figurek. A Hasidovka je poměrně iniciativní paní, která se snaží svého manžela dokopat k nějakému lepšímu postavení ve vsi…

A využíváte při tom nějaké zkušenosti z domova?
Romana: Jirku bych si netroufla k něčemu nutit.
Jirka: Třeba abych se stal domovním důvěrníkem…

Učíte se někdy doma společně text?
Jirka: Nikdy se neučíme role nahlas.
Romana: Přeříkávám si text, jenom když si potřebuji technicky něco vymluvit, ne abych se učila intonace.
Jirka: Je totiž strašně zavádějící nadřít se nějakou intonaci. Prostě musím vědět, o čem to je, mít to v hlavě, a pak to můžu různě měnit.
Romana: Proto ani nemám ráda, když se máme naučit text dopředu, protože už tím si podvědomě text ukládám, a pak to může chtít režisér jinak. Také to ještě ovlivní souhra s partnerem…

Dalo by se říct, které role hrajete nejraději?
Romana: Nemám to vyhraněné, záleží vždy na kusu.
Jirka: S láskou vzpomínám na roli Policajta ve Spálené večeři, kterou režíroval František Laurin. Mohl jsem přijít až v sedm hodin, převlíknul jsem se do policajtské uniformy, před pauzou jsem vlezl na jeviště, řekl čtyři věty, lidi se zasmáli, protože jsem hrál blbého policajta, a to je vždycky vděčné, a mohl jsem jít domů.
Romana: Když jsem končila školu, myslela jsem si, že nejdůležitější je hrát tragédie, ale když dnes kolem sebe vidím tolik různých šíleností, tak když se pak můžu jít odreagovat buď sama na jeviště, nebo do hlediště něčím veselým, není nad to.

A co vás poslední dobou v divadle nejvíce zaujalo jako diváka?
Jirka: Nebylo to v poslední době, ale miluju, co dělají v Divadle v Dlouhé, třeba Jak jsem se ztratil. To je fantazie, člověk je chvílemi dojatý, chvílemi se směje. Tuhle inscenaci jsem viděl krátce předtím, než jsme byli ve Vídni na Jekyllovi a Hydovi, kde mají dokonalou techniku, soustavu zrcadel, která nikde nekončí, a mnoho efektů vyrážejících člověku dech. Ale když to srovnám s tím Jak jsem se ztratil, což je udělané asi tak za setinu ceny a všechno ostatní zařídí fantazie, vždycky budu na straně inscenačního způsobu Jak jsem se ztratil.
Romana: My jsme na tom byli už třikrát, viď? A já bych to představení potřebovala vidět snad každý měsíc na dobití baterek. Je naprosto úžasné!
Jirka: Jiná fantastická představení z podobného ranku dělával – už je to skoro třicet let – Josef Krofta v hradecké Besedě. Pracoval jsem s ním akorát v inscenaci Mechanické divadlo, kde jsem přebíral roli. Taková představení jsou úžasná, jako když se „udělá z prdu kulička“, Krofta zde zařídil propast, pobyt na měsíci, nevím, co ještě všechno, a stačil mu k tomu deštník a píšťalka. To mě pak baví. Byl v tom i humor a nadhled, netvářilo se to, že pan režisér spolknul „Šalamounovo hovno“, jak se někdy stává. Fantazie a hravost, to je to nejdůležitější.
Romana: Z Dlouhé se mi velmi líbil i Macbeth, se kterým tu nedávno hostovali, ačkoli na něj byly rozporuplné názory, a přitom já jsem už docela konzervativní a spoustu věcí nepochopím, ale tady mi ani nevadilo, když jsem některé věci nechápala, od začátku mě to vtáhlo. Je vidět, jak jsou ti lidi spolu rádi na jevišti, což se pak přenáší i do hlediště.
Jirka: Tohle pocítit je přece úžasné!

A máte pocit, že i zde v divadle jste spolu na jevišti všichni rádi?
Romana: To snad ani není možné, vždycky se tu mají někteří radši víc, někteří míň, ať už z osobních nebo pracovních důvodů.
Jirka: Tohle je totiž jiný typ divadla, tak trošku japonská automobilka u Kolína…

Jistě, ta divadla mají zcela jiné principy, těžko srovnávat… A když mluvíte o představeních plných fantazie a hravosti, vzpomenete si na nějaké toho typu zde, které vás podobně bavilo?
Romana: Takových by se jistě našlo víc, ale pro mě jako pro diváka, pokud mám říct alespoň jedno, bylo takovým představení August August, august.
Jirka: To tenkrát fungovalo. Bylo těsně po revoluci a divadlo bylo dost rozhádané, byly tu různé vášně, řešilo se, kdo byl chartista a kdo hlavní estébák… A my jsme Augusta zkoušeli někde na Olšinkách, úplně mimo divadlo, a udělali si svůj klid. Tehdy jsme byli spolu rádi na jevišti všichni a snad to z představení bylo i cítit. A nejenom herci, i všichni v zákulisí, byli jsme úžasná parta.
Romana: Když jsem na tom představení asi třikrát byla, možná jsem byla citlivější – neboť jsem byla tenkrát v jiném stavu, nekoukala jsem na Jirku jako na pána, kterého znám z domova, ale jen jako na postavu, což se mi stává málokdy.

Když jsme spolu domlouvali tento rozhovor, říkal jste, že váš minulý rozhovor vám přinesl přítele, se kterým si rozumíte ve vašem velkém koníčku, kterým jsou letadla a létání.
Jirka: Ano, bere mě občas na vyhlídkové lety.
Romana: Pro někoho je takový vyhlídkový let zážitek, pro mě by to bylo za trest. Když v létě někam letím, mám z toho hrůzu. Kolem chodí děti a mluví o katastrofických filmech nebo o situacích, kdy letadlo spadlo. Pak na letišti opravdu blednu.
Jirka: Já jsem Romanu dokonce viděl před letadlem utíkat terénní běh! Byli jsme na letišti ve Vrchlabí, protože jsme si s klukama našetřili na vyhlídkový let (kluci svoje honoráře za nějaké dětské reklamy ukládali do kasičky). Objednali jsme si Cesnu 172, která je čtyřmístná. Matěj byl tenkrát ještě malý, tak pilot říkal: „Paní, pojďte taky, kluka si vemte na klín, já vám to nebudu počítat, to máte za stejnou cenu…“ Romana přeskočila příkop, vlítla do kopřiv, běžela, jen prach v lánech se zvedal, a byla pryč.
Romana: Já bych do toho sedla jen v ohrožení života.

Máte prý doma spoustu modelů letadel. Ani to vás nenaláká?
Romana: To mě naopak může znechutit! Už jsem si zvykla, že je máme v ložnici a každé ráno otevřu oči a vidím na skříni to množství letadel, ale že mi je strkají do obýváku na poličku, tak to už je hrozný.

Takže sedíte třeba večer doma a lepíte model?
Jirka: Nesedím večer doma! Já jsem tady! Od rána do večera jsem tady v divadle! Včetně nedělí! Lepím hlavně o prázdninách.
Romana: Ale většinou si kupuje už ty hotové.
Jirka: Náš mladší syn Matěj lepí častěji a každý týden nosí nové a nové… Ale důležitější je létání samotné. Když letíte, můžete být naštvaný, jak chcete, ale pak máte pod sebou těch dva tisíce stop a najednou máte takový nadhled, všechno je jinak. Je to tak nádherné, že by to mělo být povinné.

A vy máte také nějaký velký koníček?
Romana: Jak můžu mít koníček, když mám doma tři chlapy? Mám pocit, že vůbec nic nestíhám.

A nebojíte se o ně, když je vidíte letět? Bojíte se jen sama v letadle?
Romana: Nebojím, protože to bych se musela bát, i když jdou po chodníku, že se jim může něco stát… Já trpím lehce klaustrofobií, mně vadí v letadle hlavně ten uzavřený prostor. Možná v tom malém letadýlku bych si mohla okýnko otevřít…
Jirka: To bys mohla, ale docela by táhlo…

Děkuji vám za rozhovor.
Romana: Také děkujeme a snad jste nečekal, že vám řekneme nějaká moudra o životě, to nám přijde blbé…
Jirka: V tom jsme na tom totiž oba stejně, přijde nám to blbé. Vždycky nadávám, když taková moudra čtu, tak se toho sám nechci dopouštět.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/2011