VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Lepší je být dobrým inspicientem než špatným hercem tvrdí inspicient Jindřich Kratochvíl


J. Kratochvíl s M. Sikorovou, P. Janečkovou a J. Pejchalem při
jubilejní děkovačce po Zpívání v dešti, foto J. Sejkora


J. Kratochvíl v inspicientské kabině, foto J. Sejkora

Šedesát let s Východočeským divadlem

16. dubna při repríze muzikálu Zpívání v dešti tomu bylo přesně šedesát let, co na pardubická divadelní prkna coby desetiletý chlapec poprvé vstoupil JINDŘICH KRATOCHVÍL. A toto setkání s divadlem se mu stalo osudovým, ve Východočeském divadle pak prožil celý svůj profesní život jako inspicient.

Kráťo, nejdříve přijmi můj velký obdiv nejen za ty dlouhé roky, které jsi divadlu věnoval, ale i za tu neustálou pokoru, se kterou k němu přistupuješ. Myslíš si, že je pokora u divadla stále důležitá?

Samozřejmě! Bez pokory nejde profesionálně dělat nic, natož divadlo. Bohužel mám takový pocit, že v dnešní době se už pomalu vytrácí. Lidé si možná tolik neváží dobře odvedené práce a neumí přiznat svou chybu. Je to škoda!

Vraťme se ale zpět do roku 1953 a zavzpomínejme na již zmiňované datum 16. dubna. Co se tehdy událo?

Ve Východočeském divadle se konala premiéra hry bratří Mrštíků Maryša, ve které jsem vystupoval jako malý ogar a křičel na celé jeviště: Regruti jedó! V inscenaci se mnou na jevišti poprvé stála i Zdena Bittlová, jejíž otec Zdeněk Bittl Maryšu režíroval. Hned při prvním vstupu do divadla mi zavoněly líčidla a osobitý odér mastixu – lepidla na vousy a paruky.

Okamžitě jsi tedy věděl, že tohle je místo, kde chceš pracovat?

Není to tak jednoznačné, protože vzápětí přišly další nabídky dětských rolí – do konce roku 1953 jsem ještě účinkoval v komediích Tvrdohlavá žena a Obrácení Ferdyše Pištory. Až to mě teprve utvrdilo v touze po práci v divadle.

A co jsi vlastně dělal mezi „Maryšou a inspicientem“?

Ukončil jsem studium na gymnáziu v Pardubicích a přihlásil se na přijímací zkoušky na DAMU v Praze, kam mě ale nevzali. Zkusil jsem se tedy dostat do Hradce Králové na pozici eléva a pan ředitel Pásek mě přijal. Po prázdninách mi však zavolal, že herec, který chtěl odejít do jiného angažmá, si svůj úmysl rozmyslel a zůstává. Doporučil mi elévskou školu v Mostě. V Pardubicích se ale v té době uvolnilo místo inspicienta, a tak jsem zůstal doma v Pardubicích. To se psal rok 1961. A tato práce mě chytla natolik, že jsem u ní vydržel 52 let!

Mimochodem po roce jsem dostal nabídku dělat inspicienta v Národním divadle, tehdy jsem se však zalekl jmen mistrů jako Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Vojta… a raději zůstal v Pardubicích. Svého rozhodnutí ale nelituju!

Setkal ses s nespočtem výborných herců a zažil s nimi řadu nezapomenutelných zážitků. Dá se vůbec říct, na koho nejraději vzpomínáš?

Jmenovat jednoho dva nejde, protože za ta léta jich bylo opravdu hodně, ale rád vzpomínám na Blanku Bohdanovou, mou divadelní maminku v Anně Karenině v roce 1956 – v této hře jsem alternoval s Jirkou Bartoškou roli Serjoži. Určitě musím zmínit i Janu Štěpánkovou a režiséry Karla Jerneka, Karla Dostála, Mílu Veverku a samozřejmě Zdeňka Bittla. To jsou všechno osobnosti, které se mi vybaví z dětských vzpomínek. Při práci inspicienta jsem pak poznal Růženu Merunkovou, Věru Galatíkovou, Jiřího Kodeta, Petra Pateru, Jiřího Hrzána, Josefa Somra a mnoho dalších. Výborní však byli i ti méně známí pardubičtí herci. Nezapomenutelná byla pro mě dvojice Gsöllhofer – Sandhaus.

A neuvažuješ o sepsání memoárů?

Pořád mě k tomu někdo nutí, ale zatím na to nemám čas. Snad se mi to někdy podaří a pustím se do toho. Některé historky však musí zůstat jen ve vzpomínkách… (smích)

Vedeš si přesnou evidenci představení, často tě proto i využívám jako „chodící divadelní archiv“. Kolik máš za sebou premiér?

Záznamy jsem si začal vést až po vojně v roce 1964 – od té doby mám za sebou 256 premiér a 7 004 představení.

Klobouk dolů! A v kolika inscenacích jsi hrál?

To podchycené nemám, evidoval jsem si jen představení, která jsem „inspicíroval“. Ale ve většině z nich jsem si i zahrál, takže to bude podobné číslo. Pro mě byla práce inspicienta vždy na prvním místě, chtěl jsem odevzdat představení profesionálně, bez chyb, což se mi snad vždycky podařilo.

Sice jsi už v důchodu, mohl by ses věnovat jen vaší nádherné chalupě v Krkonoších, ale s divadlem jsi neskončil, pořád hraješ v řadě představení – například v Richardovi III., ve Zpívání v dešti či Dvanácti rozhněvaných mužích. Mohl bys vůbec být bez divadla?

Asi ano, ale bylo by to těžké. S divadlem jsem prožil celý život. Rád se do divadla vracím, ta vůně líčidel mě stále neomrzela. Po odchodu z inspicientské „boudy“ ze mě spadla ta tíha odpovědnosti za celé představení, a tak si teď užívám divadlo z té hezčí stránky.

Co se ti vybaví, když se řekne Východočeské divadlo?

Láska a domov.

Kráťo, díky za rozhovor, těším se na další a další setkání a k tvým blížícím se kulatým narozeninám přeji jen to nej…

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2013



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN