Koukám s pusou dokořán, co mi ten život nosí,
prozrazuje na sebe herečka Stanislava Lavrovič

STANISLAVA LAVROVIČ se na jevišti Východočeského divadla objevuje sice nepravidelně, ale její spolupráce by se již dala označit pojmem „stálý host“. Jelikož v současné době účinkuje ve dvou inscenacích (v Trójankách a S cizí dámou v cizím pokoji), ve kterých vytvořila výrazné role, dohodli jsme se spolu na následujícím rozhovoru. V něm se můžete seznámit například s průběhem Stániny herecké kariéry a s jejími aktuálními hereckými zkušenostmi.

Jak dlouho spolupracuješ s Východočeským divadlem a čím tato spolupráce začala?
Asi od roku 1999. Po studiích na brněnské konzervatoři jsem se tady byla představit tehdejšímu řediteli Gustavu Skálovi a Jana Uherová mě obsadila do Krvavé svatby, kterou tehdy režírovala.

Jakou jsi jako čerstvá absolventka dostala roli?
Byla to Leonardova žena. Mého muže hrál Martin Mejzlík, z kterého jsem si tehdy „sedla na zadek“. A „sedám“ si doposud.

Byla to tedy klasická situace, kdy mladý absolvent získá hostování a očekává, že pokud se zadaří, mohl by získat v daném divadle angažmá?
Ano, přesně tak to bylo, jen s tím rozdílem, že mladý absolvent záhy otěhotněl. V roce 2000 se mi narodila první dcera. Mimochodem, Leonardova žena čekala dítě, takže to byla asi předzvěst!

Stanislava Lavrovič s choreografem M. Gogou
po premiéře inscenace S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI
foto Pavel Průcha

Tedy po první roli v profesionálním divadle přišla rovnou mateřská? Je to radostná událost, ale na druhou stranu pro herečku „pracovní komplikace“. Nemrzelo tě to?
Nikdy!!! Já jsem si všechno v životě vybrala, bylo to moje rozhodnutí. Sice jsem byla mladá maminka, ale šťastná! Žiju rychle.

Ale znamenalo to zároveň cestu od herectví, nebo ne?
Znamenalo. A já jsem byla dlouhou dobu přesvědčená, že se už na „prkna“ nepostavím. Ale když byly mé dceři dva roky, rozhodla jsem se změnit si život o sto procent a přijela se z Lanškrouna do Pardubic znovu ukázat, a to zrovna v den, kdy v generálkovém týdnu připravované inscenace Sugar (v režii Romana Štolpy) onemocněla Míša Frkalová. Odjížděla jsem z Pardubic s tím, že druhý den se mám vrátit a nastoupit do generálek! Uf!

Taková šťastná náhoda?
Ano. Bylo to znamení!

K čemu tě ono znamení následně dovedlo?
K divadlu a k mému manželovi, který v pardubickém divadle už řadu let tancuje. (Michal Lavrovič – pozn. red.) On byl sám, já byla sama… Dostala jsem v té době ještě roli Anny v Příbězích obyčejného šílenství, které režíroval Jirka Seydler. A hádej! Zase jsem otěhotněla. Kdyby se pořádala soutěž v nejrychlejším otěhotnění, tak ji tutově vyhraju. (smích)

Stanislava Lavrovič s Ladislavem Špinerem
v komedii S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI
foto Pavel Průcha

Tedy střídáš rodičovství s herectvím… Zajímavé, že jsi vždy získala možnost se do našeho divadla vrátit. Vyhovuje ti takovéto příležitostné hostování?
Já jsem vždy za příležitost zahrát si v našem divadle velmi ráda a moc ráda se vracím. A že jsem tu příležitost dostala víckrát? Asi jsem nic extra nezkazila. (smích)

Zahrála sis mimo jiné vražedkyni v muzikálu Chicago. Vyhovují ti více pěvecké a taneční role, nebo ty klasické činoherní?
Vyhovují mi všechny, ale když můžu zpívat, jsem šťastná. Líbí se mi toho hodně.

Aktuálně účinkuješ ve dvou inscenacích, které máme na repertoáru. První z nich je členka sboru v Trójankách. Jak ses s touto náročnou úlohou vyrovnala, byla ti něčím blízká?
Velmi mě to celé pohltilo, takže po premiéře jsem nebyla schopna týden „fungovat“. Hudba, verše a spolupráce s Pavlem Ondruchem mě dostaly a nikdy na to nemůžu zapomenout. Je to velká zkušenost. Také musím zmínit Pavla Trojana a jeho hudbu, která mi po představení ještě dlouho zní v uších. Ale neříkej mu to! A nakonec taky nemůžu zapomenout jmenovat tvou osobu!

Bylo to tolik fyzicky náročné, že jsi týden po premiéře moc „nefungovala“?
Spíš psychicky. Bylo to intenzivní a všechno a všichni mi pak chyběli.

V Trójankách hraje i tvoje dcera Bára. Baví ji účinkování na jevišti, je po tobě? Mluvili jste spolu o zkoušení i doma a připravovaly se společně?
Zdeňku, pro pubertální dítě je matka „mimo mísu“, ať dělá cokoli, takže mě zásadně na jevišti neposlouchala a připomínky jí může dávat jen pan režisér. Ale je to šťastné dítě. S ničím nemá problém a já jsem celé představení na nervy. (smích)

Nedlouho po Trójankách jsi byla obsazena opět a začala jsi zkoušet roli Magdy v komedii S cizí dámou v cizím pokoji režiséra Lumíra Olšovského. Překvapilo tě to? A jak se ti zkoušela komediální role?
Zdeňku, já si tu roli přála a věřím v sílu myšlenky. (smích) Zkoušení bylo super, Lumír byl strašně fajn, ale ta komediální role začala být komediální až tak při sedmé repríze. (smích)

S. Lavrovič s L. Mecerodovou a L. Špinerem
v komedii S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI
foto Pavel Průcha

Nejvíc výstupů máš s Láďou Špinerem a Lídou Mecerodovou. Jak jste se na jevišti sžili?
S Láďou jsme si stále říkali, že jsme jediní, kterým se lidé smát nebudou, ale ve finále to tak není. Zřejmě je to díky Láďovu charismatu. (smích) S Lídou už se znám dost roků a troufnu si říct, že se máme rády. Je narozená ve stejný den a rok jako moje maminka, tak je mi s ní dobře.

Tvůj muž, jak jsi již naznačila, v divadle pravidelně tancuje. Do jaké míry vám divadlo ovlivňuje život, cítíte se jako divadelní rodina?
Určitě. Manžel účinkuje mimo Východočeské divadlo ve více produkcích v Praze, takže plánujeme, kdy kdo bude doma, a o divadle se bavíme. Mohli bychom si zařídit logistickou firmu, jak umíme plánovat.

Pokud vím, zabýváš se více profesemi zároveň. Velmi mě zaujalo, že jsi například instruktorkou zumby. Co tě na této technice baví? Dá se u ní najít nějaká spojitost s herectvím?
Na zumbě mě baví kontakt s lidmi, hudba a hlavně pohyb. Ten mám ráda moc.

Toužila bys ještě dnes po stálé herecké práci?
Já už delší dobu neplánuji, protože potom koukám s pusou dokořán, co mi ten život nosí. Ale jeviště miluju!

Tedy ti přeju, aby ti život přinášel jen vše dobré!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 5/2012