„Kočky nám doma dělají inspici.“ – Rozhovor s Markétou a Lexou Postlerovými

V nové divadelní sezóně pokračujeme i s naším cyklem partnerských „dvojrozhovorů“. Tentokrát mě zajímala dvojice, která se sice v divadle neobjevuje spolu moc často, ale s divadlem mají oba něco společného. Herce ALEXANDRA POSTLERA všichni znáte, ale možná méně jeho ženu MARKÉTU, hobojistku symfonického orchestru v Hradci Králové, která v našem divadle několikrát jako muzikantka hostovala.

Věříte v lásku na první pohled?
Markéta: Určitě.
Lexa: Věříme v lásku na portálový pohled.

Takový se vám stal?
Lexa: Ano, seznámili jsme se v divadelním portále, když jsme čekali na výstup. Markéta tady hrála na hoboj v inscenaci Královské hry, a když jsme obdivovali mistrovství Jiřího Kalužného, tak jsem se nakonec namísto Jirky díval na Markétu.

Předtím jste se do sebe nezakoukali?
Lexa: Ne, protože jsme nebyli v portále. Od té doby žijeme spolu a kočky nám doma dělají inspici.

Jak ses sem do divadla dostala?
Markéta: Když jsem studovala na pardubické konzervatoři, byli jsme osloveni, že divadlo potřebuje do této inscenace tři muzikanty. Hrála jsem v ní s mým bratrem, fagotistou, a s klarinetistou Ondrou Koblížkem. Už je to aspoň deset let. Tam to s Lexou všechno začalo… Ale samozřejmě jsem ho znala ještě dříve jako divačka Východočeského divadla.

A. Postler jako Schuppanzigh, inscenace Černá komedie, foto Michal Klíma

Takže u tebe to bylo na více pohledů…
Markéta: Můj pohled to určitě nebyl ten první.
Lexa: Markéta si vyhlídla „herce malých rolí“, protože ji nezajímaly hlavní postavy.
Markéta: Například mi utkvělo, jak jste hráli „Callasku“ v Hronovické. Seděla jsem v hledišti, sledovala paní Bittlovou, jak krásně hraje, a ty jsi tam představoval nějakého průvodce a chodil i mezi diváky, sedl sis do naší řady a svítil na mě baterkou…
Lexa: A od té doby mám ve všech rolích baterku. V Mefistovi, v Černé komedii… Bez baterky nehraju. (smích)
Markéta: Pak si tě pamatuju z Revizora, kde jste hráli s Martinem Mejzlíkem Dobšinského a Bobšinského. Líbil se mi Lexův smysl pro humor, a když jsem se s ním setkala osobně, jenom mě to utvrdilo v tom, že bychom si mohli rozumět.

Zůstal Lexův smysl pro humor stejný?
Lexa: Spíš hořkne.

Hořkne? Vždyť jsi legrace sama!
Lexa: To jo, ale životní zkušenosti znamenají hořkost v humoru.

V divadle jsi ale vždycky vtipný, jsi takhle vtipný i doma?
Markéta: Někdy i doma.
Lexa: Doma jsem ale spíš morous.

Vážně? Vybiješ se v divadle a doma pak vrčíš?
Markéta: Tak napůl. Doma se musí přizpůsobit našim kočkám, aby si s nimi lépe rozuměl…

Hádáte se někdy doma?
Markéta: Lexa se někdy rozčiluje, ale na to už jsem zvyklá, takže jdu vždycky pryč, než se uklidní.
Lexa: Zato Markéta je hodně klidný člověk a snad i moudrý, má kromě jiných dobrých vlastností i tu, že mnohdy dřív přemýšlí, než mluví, což se o všech ženách říct nedá.

A to jsi určitě poznal už v tom portále, viď?
Lexa: No ano. Nejdřív se nadechla a pak hrála, ne že nejdřív hrála a pak se nadechla. (smích)

Markéto, tvůj otec je rovněž muzikant a také zde v divadle hrál…
Markéta: Ano, ve zmíněném Revizorovi. Jinak učí na konzervatoři, je zástupcem ředitele.

Byla jsi tedy k muzice od dětství vedena?
Markéta: Samozřejmě. Mám muzikantské kořeny.

Lexo, ty jsi zase z rodiny divadelní – herecké, režisérské. Někde jsi psal, jak sis od dětství neuměl představit, že bys někdy dělal něco jiného…
Lexa: Ale to nebylo z nějaké touhy, jen jsem si nic jiného neuměl představit, protože divadlo prostupovalo mé dětství až moc. Veškeré starosti s divadlem jsem vnímal. Život v divadle není někdy nejveselejší. Tak to na mě strašně působilo, že jsem si už nedovedl představit jiný život. Ani v dobrém, ani špatném slova smyslu, prostě to tak bylo.

Kde jsi prožíval dětství? Na nějaké štaci?
Lexa: V Ostravě. Život jsem sice neprožíval v maringotce, ale někdy jsem si tak připadal.

Ale narodil ses v Plzni…
Lexa: Ano, když tam naši byli v angažmá. Pak šli do Ostravy, mě a sestru Simonu tam vzali už jako miminka.

V Ostravě jsi potom vystudoval hereckou konzervatoř. Kam jsi šel potom?
Lexa: Do angažmá v Těšíně, pak do Opavy, zpět do Těšína a nakonec sem do Pardubic.

Ještě byla nějaká zastávka v Ostravě u Bezručů, ne?
Lexa: Nebyla to zastávka, jen jsem tam hostoval, už když jsem byl tady v Pardubicích.

Otec tě nějak ovlivňoval v cestě k divadlu?
Lexa: Neovlivňoval. Byl to jen vjem malého člověka, který jednoduše vnímá, co se kolem něho děje. Rodiče měli tolik starostí, že nás k ničemu nevedli. Ale nutno dodat, že jsem se od otce něco málo přece jen naučil.

Otec začínal jako herec, ale hercem nezůstal…
Lexa: Dodělal si druhou vysokou školu – režii, a pak tedy hlavně režíroval. Někdy herce přestane herectví bavit a směřuje k režii.

Měl jsi také někdy tendenci začít režírovat?
Lexa: V žádném případě. Protože dobrý režisér musí mít rád herce. (smích) Z kterého režiséra vycítím, že herce rád nemá, tak já ho taky nemám rád…

Je takových hodně?
Lexa: No comment. Ale naštěstí existuje hodně takových, kteří herce rádi mají nebo to alespoň dobře předstírají. Když mají režiséři rádi jen sebe a své dílo, nikdy to nedopadne dobře.

Výrazně ses dostal k práci „hlasového herce“. Ovlivnila tě v tom maminka, která dnes učí hlasovou výchovu?
Lexa: Máma je herečka, nyní se na penzi věnuje hlavně dabingu a učení hlasové výchovy. Ale já jsem se k tomu nějak extra nedostal… V 90. letech se začaly točit reklamy, a tak si mě sem tam hlasově všimli.

Sem tam? Měl jsem pocit, že hodně.
Lexa: Jak se to vezme. Spíš v poslední době.

A baví tě to?
Lexa: Baví, to ano. Ale asi hlavně proto, že je to dobrý přivýdělek k malému divadelnímu platu.

Ty jsi tak na korunu? Kdo u vás drží kasu?
Lexa: Naše kočky…

Kočky toho spolykají tolik?
Lexa: Ne, to jsou hodné kočičky, jedí jenom vepřovou kýtu… (smích)

To musíš mít radost!
Lexa: Ale když si to spočítáš, vepřová kýta je levnější než konzervy.

Ale ty jsi do těch koček trošku blázen, viď?
Lexa: Ne, to ne. Ale měl jsem od dětství kočky, a co člověk nasaje v dětství, tak ho pak provází celý život, to je známá věc, tak mě provází celý život kočky. A když člověk pozná kočku, co je to za zvíře, tak ji nemůže nemít rád. Taková douška: Když prostý člověk řekne, že kočka je falešná, tak na to mu musím vždycky odpovědět, že falešný může být jenom člověk, ne zvíře.

Takže si rozumíš víc s kočkami?
Lexa: …než s lidmi? Někdy jo, právě proto, že kočky nejsou falešné.
Markéta: Ještě že jsem kočka. (smích)
Lexa: My jsme totiž oba kočky, jenom předstíráme, že jsme lidi. Říká se, že kdo má rád kočky, má rád i psy, ale psí lidé nemívají rádi kočky.

A měl jsi někdy psa?
Lexa: Ne. Možná bych ho i měl, ale vím, že kočky by ho asi nepřijaly.

Mají svoje teritorium?
Lexa: Kočičí teritorium je vždycky úplně všechno. My bydlíme s kočkami, ne kočky s námi. Všechno je jejich. Ale když se kočkám nic nezakazuje, tak to nedělají.

Mně vždycky přišlo, že kočka si dělá, co chce.
Lexa: Kočka je osobnost. Čím je člověk ješitnější, tím méně snese nadvládu kočky. Takže víš, cos na sebe právě prozradil.

Myslíš? Tak raději zpátky k práci. Jsi prý hlasem i několika vlakových nádraží, je to pravda?
Lexa: Ano, to považuji za svoje celoživotní dílo, navíc vlaky miluju. Náhodou jsem se dostal k namluvení hlášení pro odjezdy a příjezdy vlaků, takže mě lidé mohou slyšet hlavně na nádražích. Namluvil jsem jednotlivá hesla, je to hlasový počítačový program, který si je pak sám skládá. A pro zajímavost – takový program se nahrával týden pět hodin denně.

Muzikantka má taky podobné přivýdělky?
Markéta: Musí mít, protože platy ve filharmonii jsou podobné těm divadelním.
Lexa: Podotýkám, že mnohdy nižší.

A kde tedy ještě hraješ?
Markéta: Mám například možnost jezdit hostovat do zlínské filharmonie, občas do Prahy.

Jezdíte s filharmonií často na zahraniční zájezdy?
Markéta: Dříve se jezdilo hodně, ale v poslední době hlavně do Německa.

Lexa se při naší nedávné návštěvě Berlína zasnil a říkal, že by chtěl být jako ty a uměl ušetřit diety…
Markéta: Ne, že by se dalo něco extra ušetřit, ale Lexa netuší, že si je schovávám na něco jiného.

Je to tajné?
Markéta: Ale není. Miluji Paříž a doufám, že se nám podaří tam co nevidět jet.

Z pardubické konzervatoře jsi šla rovnou do Hradce?
Markéta: Ne, pokračovala jsem ve studiu na JAMU v Brně. Když jsem byla ve druhém ročníku, byl vypsaný konkurz do hradecké filharmonie na hoboj, kam jsem se přihlásila. Zázemí jsem měla pořád v Pardubicích, do Brna jsem jen dojížděla a chtěla jsem zůstat v našem kraji. Byla to příležitost, které jsem se hned chopila.

Dojíždění ti nevadí?
Markéta: Ne, je to půlhodinka autem. Více hradeckých filharmoniků bydlí v Pardubicích, takže jezdíme společně.

Dá se porovnat hradecká filharmonie s tou pardubickou?
Markéta: Moc se to porovnávat nedá. Komorní filharmonie Pardubice hraje spíše klasicistní a barokní hudbu. My jsme symfonický orchestr, tedy máme repertoár pro větší obsazení – romantismus, Dvořáka, Mahlera a podobně. A větší díla mě baví víc.

Takže tendenci k přesunu jsi neměla?
Markéta: Nikdy mě to ani nenapadlo. Jsem tam spokojená.

Máš tedy jedno stabilní angažmá. Ty jsi jich měl, Lexo, několik. Kde se ti nejvíce líbilo?
Lexa: Samozřejmě v Pardubicích.
Markéta: Protože tady poznal mě!
Lexa: Protože tady mají pěkné portály. (smích)

V Těšíně neměli pěkné portály?
Lexa: Ne. A v Opavě byly portály moc maloměšťácké.

A nic zajímavého v nich nebylo?
Lexa: Ne.
Markéta: Určitě bylo, ale přede mnou to nechce říkat.
Lexa: Sem tam nějaká baletka… (smích)

Markéto, když jsi hrála v divadle, bylo to pro tebe výrazně něco jiného než při koncertě?
Markéta: Určitě. Tady jsme jako muzikanti byli jen doplňkem představení, nikoli ve středu zájmu.
Lexa: Ale důležitým doplňkem.
Markéta: Pro mě to byla radost, protože divadelní svět mě vždy lákal, najednou jsem se mohla dostat do zákulisí, což byl pro mě zážitek. Později jsem ještě účinkovala v Kupci benátském, kde Lexa hrál Shylockova sluhu Lancelota. S filharmonií jsme pak měli ještě společný projekt s pardubickým divadlem – Stabat Mater.

Lexo, chodíš na Markétiny koncerty?
Lexa: Snažím se. Vždycky se mě Markéta ptá, jestli jsem ji slyšel hrát, tak řeknu, že jo. Já ale chodím na koncerty jako do divadla. Lidé tam chodí hlavně poslouchat, ale mě baví pozorovat obličeje, jak se kdo u hraní tváří, zvláště dirigenti, kteří často vypadají, jakoby spasili planetu… Je to někdy děsná švanda. A k tomu poslouchám.

Markéto, a ty se v divadle díváš víc na Lexu?
Markéta: Samozřejmě, to je pochopitelné.
Lexa: Ale nemá k tomu zas tolik příležitostí, když během pěti vteřin proletím jevištěm.

Je to třeba o to intenzivnější vjem!
Lexa: Ano, čím menší role, tím intenzivněji hraju. Hrát menší a malé role je vlastně strašně těžké. Velká role to třeba pětkrát zkazí, ale pak to může napravit v dalších obrazech… Ale když přijdeš v malé roli na jeden výstup a pokazíš ho, tak je konec.

Ale hrával jsi přece i velké role, ať nemluvíš jenom o těch malých.
Lexa: Nehrál jsem nějak extra velké role… Ale to nebudeme rozebírat, to by čtenáře nezajímalo.

Sice náš rozhovor vyjde až po prázdninách, ale v tuto chvíli jsou prázdniny teprve před námi: Co budete dělat v létě?
Markéta: To je jednoduchá otázka.
Lexa: Těšíme se na chalupu do Jeseníků.
Markéta: Tam trávíme každé léto. Je to jediná možnost, kdy jsme celé dva měsíce spolu. Oba si odpočineme, tam k tomu máme ideální příležitost, nejsou tam žádní lidé, což mně vyhovuje, jen nádherná příroda…

Vidíte se tedy hlavně o prázdninách?
Markéta: To úplně ne, ale přes rok je Lexa věčně v divadle a já ve filharmonii.
Lexa: Nebudeme si nic namlouvat, umělecká činnost krade lidem život, protože volna je minimálně.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 9/2011