Divadlo má obrovskou výhodu, že se odehrává naživo a přímo před tebou!, říkají Dominik a Zdeněk Rumpíkovi

V cyklu partnerských rozhovorů tento měsíc pokračujeme méně tradičně. Dvojicí tentokrát bude otec a syn. Představíme vám herce ZDEŇKA RUMPÍKA a jeho syna DOMINIKA, který přes svůj zrakový hendikep pracuje ve Východočeském divadle na obchodním oddělení.

foto archiv VČD

Pracujete zde v divadle v úplně jiných profesích. Potkáváte se často?
Dominik: Maximálně na vrátnici, když si jdu pro vodu nebo si beru klíče.
Zdeněk: Nebo když já zkouším na Malé scéně ve dvoře, kde má Dominik blízko kancelář.
Dominik: Potkáváme se zde tedy spíše náhodně, při práci určitě ne.

A mluvíte spolu doma o vašich povoláních a o našem divadle?
Dominik: Ne. My jsme si totiž tohle zakázali, už když jsem sem před šesti lety nastoupil. Řekli jsme si, že já nebudu mluvit o našem oddělení a táta nebude mluvit o své práci v hereckém souboru, aby nevznikaly nějaké fámy. Nejkurióznější situace pak vznikají, když mi v divadle někdo něco vypráví s tím, že už to přece vím od táty, ale já nevím vůbec nic, protože jsme spolu o tom nemluvili.
Zdeněk: Já jsem nikdy nenosil práci domů.

Jak ses, Dominiku, k práci na obchodním oddělní v divadle vůbec dostal?
Zdeněk: U toho jsem byl já. Náš ředitel mi jednou říká, že by potřeboval Dominika zaměstnat. Mě nikdy do té doby nenapadlo, že by někdy mohl pracovat v divadle – co by dělal? Protože ředitel Dominika dávno znal a věděl, kdo je, jak myslí a co umí, tak přišel s nápadem a potřebou nabídnout mu funkci, ve které pracuje doteď. Zřídil mu patřičné podmínky, prostor, mluvící počítač… A Dominik mu tam ty schopnosti, o kterých byl ředitel přesvědčený, naprosto splňuje, možná i víc.

Předtím jsi něco podobného dělal? Mělo to nějakou návaznost?
Dominik: Vůbec ne. Pracoval jsem jako sociální pracovník v centru Parník pro tělesně hendikepované, protože moje první vysoká škola je obor pedagogika a sociální práce na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Tři roky jsem pak zároveň již pracoval tady v divadle a ještě studoval, neboť se jednalo o kombinované (dálkové) studium.
Zdeněk: A potom jsi nastoupil na další vysokou školu, která by se už měla týkat víc tvé současné profese – mediální komunikace a marketing ve Zlíně.
Dominik: Je to opět dálkově, takže jsem tam jezdil dvakrát měsíčně. Teď mě čekají poslední dvě zkoušky.
Zdeněk: A pak diplomka a šmitec. Dvě vysoké školy, to jde, ne?

Zeptám se jako naprostý neznalec: Když je člověk zrakově hendikepován, jakým způsobem pak může třeba studovat právě vysokou školu? Co ti k tomu napomáhá?
Dominik: Dneska už jsou kvalitní pomůcky. Moje máma říká, že kdyby věděla, když jsem byl malý, že nějaké takové pomůcky někdy budou, tak by jí to ubralo dvacet let nervů. Ty pomůcky jsou shodné s těmi, díky kterým můžu pracovat tady, a to je hlavně počítač, který vypadá jako klasický notebook, je ovšem obohacený o hlasový odečítač, tedy o program s hlasovým výstupem, který odečítá obrazovku. Takže cokoli ty vidíš na obrazovce, tak ten program (screenreader) mi to říká. Tak probíhá veškerá práce na internetu, Windows, v Excelu, Wordu. Pokud to vysloveně není čistá grafika nebo obrázky, tak mi to všechno řekne.

(Zdeňkovi zazvonil telefon a zůstali jsme s Dominikem sami nad jeho profesí.)

V čem spočívá tvoje práce na obchodním oddělení, čím se hlavně zabýváš?
Dominik: Ona se ta práce hodně zpestřila postupem času. Když jsem nastoupil, přepojoval jsem hlavně hovory – zprostředkovával jsem první kontakt lidí zvenčí a z divadla. V divadle se používá rezervační systém Ticketportal, který je sice velice grafický, ale našla se cesta, jak ho můžu na té úrovni, kterou potřebuju, obsluhovat. Takže rezervuju vstupenky, poskytuju divákům informace, obvolávám a sháním nové kontakty nebo třeba pomáhám, když je potřeba doprodat představení, kde je prodaných málo vstupenek. Hlídám reklamu v rádiích, kterou tam zadáváme, nebo třeba i pomáhám balit obálky, když je jednou za měsíc potřeba. V závislosti na obvolávání někdy rozesílám i nabídky e-mailem. Pomáhám s roznosem letáků po obchodech či restauracích… Ta činnost je poměrně rozsáhlá.

Dá se ale říct, že to hlavní je rezervace vstupenek?
Dominik: Ano, a nabídka vstupenek různým institucím. Nabízím také předplatné – nyní pracujeme na skupinách D a G, které nabízím například domovům důchodců. Práce je to pestrá a proměnlivá, nikdy nedělám to samé.

A jak ti v tom teď vypomáhá obor, který studuješ? Propojuje se to?
Dominik: Pomáhá mi v pronikání do tajů marketingu a reklamy. Ale zjišťuju, že to, co mě na škole učí, my už dávno z devadesáti procent děláme.

Takže už to všechno z praxe znáš?
Dominik: Přesně tak. Myslel jsem, že mě škola naučí více nového, co by mi mohlo k práci rozšířit vědomosti, a mohl jsem pak říct: „Hele, tohle funguje, to mě učí, co kdybychom to šli takhle dělat?“ Ale už to tu je. Zatím mě to neinspiruje k tomu, že bych přišel s něčím novým. Ale rozhodně nemůžu říct, že to k ničemu není, to zas ne!

Tak už jste zpátky – budeme mluvit také o vás…
Zdeněk: Volali mi myslivci, to jsem musel vzít.

Že jste vášnivý myslivec, to o vás vím. Když jste asi před rokem vyplňoval do zpravodaje svoji „abecedu“, tak jste všechna písmena obdařil loveckými slovy. Co vás na myslivosti tolik fascinuje?
Zdeněk: Je to odpočinek, relaxace… Každý člověk se svým způsobem rád o něco nebo o někoho stará. Máme děti, staráme se o ně. Ženy mají muže, starají se o ně. Je to vzájemně propojené. A člověk a příroda k sobě patří. Já mám od malička vztah k přírodě. Pocházím z vesnice, vždycky říkám: „Okna jsme měli na hnůj, druhá do lesa.“ Měli jsme hospodářství, dobytek, krávy, kachny, husy, prasata a tak dál, půl hektaru pole, byli jsme zvyklí se hrabat v hlíně a pěstovat… Pak jsem něco pěstoval aspoň na chalupě. Ale co se té zvěře týče: Už jste ráno, když je rozbřesk, seděl v lese na posedu a koukal, jak se všechno probouzí? Jak je to nádherné!

Co vám tak nutného myslivci volali, jestli se můžu zeptat?
Zdeněk: Právě jsme si s předsedou sdružení říkali, že už teď někteří chlapi přestali krmit, což je nesmysl. My krmíme pořád, každý týden zvěři přikrmuju, protože je teď všechno zmrzlé. A kde si zvěř co vezme? Bude okusovat kůru? Proč? Nosím každý týden, někdy i dvakrát, půl pytle krmení, vysypu a za tři dny to zmizí, tak to asi potřebuje! Chceme, aby zvěř byla zdravá, silná, pěkná. Pak přijedu s vnoučaty a chci jim ukazovat pěknou srnčí, ne nějaké chudinky.

Co pro vás myslivost všechno obnáší?
Zdeněk: Pořád je nějaká práce, například stavění zásypů… Hony už jsou jen takový svátek.

A hony jsou jak často?
Zdeněk: Co čtrnáct dní – na podzim, tak pět nebo šest honů. Loví se hlavně škodná, které je moc.

Jak dlouho se myslivosti věnujete?
Zdeněk: Dominiku, kolik ti je?
Dominik: Dvacet devět.
Zdeněk: Tedy třicet let.
Dominik: Ale ne, je to ještě déle, protože ses myslivosti začal věnovat, když máma byla těhotná s bráchou.
Zdeněk: Jo takhle, ano, a kolik je Danielovi?
Dominik: Bude mu třicet tři.
Zdeněk: Tak skoro pětatřicet let! Ale jsou chlapi, kteří se jí věnují ještě déle. Kam já se hrabu! Jsem dost časově zaneprázdněný, ale když můžu, třeba o víkendu, tak jedu do lesa. Někteří se myslivosti věnují každý den, jsou v lese i v noci, chodí na prasata, mají šest svých zásypů… Klobouk dolů před nimi. Ale bydlí v lese, jen vyjdou za barák. Já musím jet dvacet kilometrů.

A kam jezdíte?
Zdeněk: Do Lipoltic, kde jsem ve sdružení.

Co jsou ty zásypy, o kterých mluvíte?
Zdeněk: Zásypy jsou místa, kam se sype drobné zvěři, například bažantům, zrní, kukuřice a podobně. Do krmelce se pak dává seno, šrot a sůl pro srnčí.

Máte ale i další pravidelnou činnost, které se kromě myslivosti a divadla věnujete. Učíte dramaťák, a to dokonce třikrát týdně.
Zdeněk: Ano. Chci předat něco ze svých zkušeností dětem, mám k tomu vztah. Děti pojmou lásku k divadlu, češtině… Neučím je hrát divadlo, ale učím je pohybovat se po jevišti, učit se texty. Učím je jednat, chovat se, aby se nestyděly o něco si říct, aby byly tzv. přirozeně oprsklé, ale na úrovni. Zkoušíme samozřejmě divadlo a máme i spoustu úspěchů.

Slyšel jsem, že z vašeho souboru šlo pak více lidí k divadlu. Je to tak?
Zdeněk: Ano. Například na našem festivalu bude hra Výmlat, ve které hrají mí bývalí žáci. Když v osmnácti letech skončili, chtěli divadlo hrát dál a založili si ve Chvaleticích soubor JEN TAK. Vyhrávají dnes soutěže. Jiní už hrají v divadlech nebo pracují jako moderátoři. V našem divadle pracuje Lucka Komeštíková, která byla u mě v souboru a pak vystudovala divadelní vědu.

Ty jsi, Dominiku, také chodil do dramaťáku nebo jsi někdy hrál divadlo?
Zdeněk: Do dramaťáku také chodil. A když jsme hráli u Pavla Trávníčka Mrazíka, tak v tom představení hrál i Dominik – toho „Nastěnku chci za ženu!“ Hrál s Pavlem Trávníčkem, Markétou Hrubešovou, Jarkou Obermaierovou, Bohumilem Švarcem… Ale divadlo dnes dělá jinak.

(Právě se připomněl pod stolem ležící pes…)

A čí je to tedy pes? Je lovecký, nebo vodící?
Zdeněk: Na lovectví je můj a na vodění je jeho. Když je na honu, špičkově nosí zajíce, bažanty, a přitom ho to nikdo neučil, má to prostě v krvi.

Jak jste se tenkrát vůbec v Divadle Pavla Trávníčka ocitl?
Zdeněk: Divadlo Skelet Pavla Trávníčka jsem spoluzakládal. Bylo to totálně soukromé divadlo. Vyráběl jsem i dekorace, kolegyně šila kostýmy, všichni dělali něco…

A co vás to tenkrát popadlo jít do takového projektu, když jste byl v angažmá tady v divadle?
Zdeněk: Já už jsem chtěl trošku změnu… A Pavel mi dal nabídku, jestli bych nechtěl s ním jít do nového divadla. A jako blázen v padesáti letech jsem šel!

Rád bych se nyní věnoval vaší zatím poslední divadelní roli – politikovi Arnitzu Dulnikerovi v Lišce v kurníku. Čím je pro vás tato postava zajímavá? Našel jste v ní nějaké spojitosti se sebou?
Zdeněk: Byl jsem dlouho rozpačitý, jestli se diváci v současnosti budou chtít bavit jinotaji, které ve hře jsou, jestli se jim budou umět zasmát. Do okamžiku, než přišli diváci, jsem velmi pochyboval. Ale já v poslední době hodně pochybuju u své práce, možná je to součást stáří. To je ale komplikované. Co se té postavy týče, s tou se ztotožňuji natolik, že mi text sám naskákal do hlavy.

Fakt? Máte tam hodně textu, hlavně v první půli!
Zdeněk: To je tak zvláštně nevděčné, protože když to Dulniker rozproudí, rozvrtá tu vesnici, odejde, a tam to pak kvasí. Jako když se dělá víno, nikdo neocení práci vinaře, který to otrhá, přesně ví kdy, sleduje bobulky, každou téměř políbí, než ji rozmáčkne, pak to připraví, vyveze demižóny, sudy, všechno to do nich dá a čeká… A čeká, jestli se diváci ztotožní s tím, jakou paseku tam Dulniker udělal. A teď to víno slízne smetanu.

A co je tam tedy tím vínem?
Zdeněk: Ten chaos a život!

Velmi mě zaujal váš prolog. Jaké to je deset minut mluvit k přicházejícímu publiku, které si teprve sedá, občas vnímá, občas ne?
Zdeněk: Dokonce jsem si vychutnával, jak mluvím do zdi, jak mě nikdo nevnímá, ale sem tam se najde někdo, kdo už si sedne a poslouchá. Je zábavné zaslechnout glosy z jeviště. Při posledním představení nastala technická chyba na promítacím zařízení – tak mi řekli, ať jdu diváky bavit. O pauze jsem pak čtvrt hodiny bavil diváky a nikdo nevěděl, jak mě přerušit, protože jsem trošku nevnímal, lidé tleskali, řehtali se… Mně tohle nevadí, nemám problém mluvit.

Liška v kurníku je co do inscenačního způsobu pro naše divadlo trochu neobvyklá. Vnímal jste to tak?
Zdeněk: Ne. Každá hra je prostě jiná, i každý režisér. Tento filmový způsob už tady byl, to není nic nového. Ale s režisérem byla dobrá spolupráce, je to prima kluk, který věděl, co chce – a když někdo ví, co chce, nemusí zvyšovat hlas a řvát po hercích. Nejhorší je, když režisér jen řve, že herec neumí text. Tím si něco zakrývá, to je nesmysl.

Byl jsi Dominiku na Lišce v kurníku?
Dominik: Byl, na premiéře. Inscenace se mi líbila, protože hodně připomíná dnešní dobu.

Jakým způsobem se svým zrakovým hendikepem vnímáš divadlo, když sedíš v hledišti?

Dominik: Divadlo má obrovskou výhodu v tom, že se odehrává naživo a přímo před tebou, takže můžeš valnou část vnímat i sluchem. Když se mluví, je to jasné, a když se nemluví, slyšíš dupot, přeběhy po jevišti a podobně, něco musí člověk dohonit fantazií, ale 80 procent je sluchem.

Jaké inscenace se ti, Dominiku, líbí?
Dominik: Konkrétně na našem divadle se mi líbí pestrost žánrů – nehrajeme jenom řachandy nebo naopak jenom vážné věci. Určitě na všechny inscenace zde stojí jít.

Chodíš i na jiná divadla?
Dominik: Samozřejmě, chodím třeba na divadla, která tady hostují. Nebo teď pojedu do Prahy na Johanku z Arku.

A v jakých vy nejraději hrajete?
Zdeněk: Mně se líbí typ her, jako je Višňový sad, ten noblesní styl. A chtěl bych podtrhnout, co říkal Dominik, pestrost našeho dramaturgického plánu – že si každý vybere, co chce. Nejsou to extravagance, jaké můžete skousnout jednou za sezónu, ačkoli jsou zde i ti, kteří by takové divadlo rádi viděli. Ale jedni naši přátelé odešli z Hamleta. Ptal jsem se jich proč. A oni: „No, nezlob se na mě, ale aby se v Hamletovi chodilo se samopaly!“ Tak to jsem se naštval: „Vy už nechoďte do divadla, tam nepatříte, pusťte si televizi, dejte si papuče a pívo, protože nejste schopní připustit něco jiného, vůbec nějaký výklad textu.“ Vadilo jim, že jsme použili moderní techniku…!

Jaké máte plány do budoucna?
Zdeněk: Jakékoli! Pořád je co zlepšovat, zkvalitňovat… Jaké máš, Dominiku, plány?
Dominik: Můj největší plán teď je, že 10. září budu mít svatbu! Předtím bych potřeboval konečně „dokopat“ školu, dát do pořádku byt, ale to teď shodou okolností půjde jedna báseň. Ale svatba je určitě ten největší cíl! A co se týče práce – zdokonalovat se, rozšiřovat své obzory, vždycky je co zlepšovat. Rozhodně bych nechtěl odcházet od divadla, ale zároveň bych si moc přál, abych měl divadlu vždycky co dát, nové věci. Rád bych odtud z divadla vzpomenul Honzu Vocáska (jevištní mistr – pozn. red.), který je, co se týče pracovní i lidské stránky, můj vzor. Teď je nemocný, ani se neví, jestli se vůbec vrátí. Byl tady čtyřicet let a pořád měl divadlu co nabídnout. Divadlem dýchal a znal tady každý kámen.

Takže se chceš plně oddat divadlu?
Zdeněk: To máme v rodině.
Dominik: Divadlo člověk buď nemůže dělat vůbec, nebo ho musí milovat. Není to „kolbenka“.

A na závěr se vraťme ještě k první otázce, jestli se potkáváte v divadle, protože jsem si uvědomil, že vás občas večer vídám v Divadelním klubu.
Dominik: My máme takový rituál, že když táta večer hraje a já nejsem u přítelkyně, ale doma, tak jdu za tátou, dáme si pivo a jdeme domů…
Zdeněk: No vyzvedne si mě!
Dominik: Je to moc pěkný rituál. Můžeme probrat celý den a oddat se pohodě po práci, být spolu, sdílet zážitky. Trvá to snad od té doby, co chodím sám.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 4/2011