Noël Coward – Nahá s houslemi

Zahajovací zkouška: úterý 10. února 2009 v 10.00 hodin
Technická zkouška: pondělí 23. března 2009
Premiéry: 4. a 5. dubna 2009 v 19.00 hodin, Městská scéna VČD
Derniéra: 27. dubna 2010

Salonní konverzační komedie s napínavou detektivní zápletkou, kterou nečekaně rozřeší dokonalý anglický komorník.

Dramatik, herec, kabaretiér a textař v jedné osobě Noël Coward si střílel ze společenských předsudků a snobismu stejně úspěšně jako jeho slavní předchůdci Oscar Wilde a George Bernard Shaw. V komedii Nahá s houslemi se stal jeho terčem nekritický obdiv k moderním malířským výtvorům, který jejich ceny vyšrouboval do závratné výše.

Překlad: Jiří Mucha
Úprava: Johana Kudláčková a Lída Engelová

Režie: Lída Engelová j. h.
Dramaturgie: Johana Kudláčková j. h.
Scéna: Ivo Žídek j. h.
Kostýmy: Ivana Brádková j. h.
Hudba: Petr Mandel
Pohybová spolupráce: Lilian Malkina j. h.

Osoby a obsazení:
   Sebastien ... Jan Hyhlík
   Marie-Celeste ... Romana Chvalová
   Clinton Preminger ... Martin Mejzlík
   Isabela Sorodinová ... Ludmila Mecerodová
   Jana ... Markéta Stehlíková j. h.
   Colin ... Josef Pejchal
   Pamela ... Barbora Dipoldová j. h.
   Herold Friedland ... Jiří Kalužný
   Hraběnka Gallas-Parkánská ... Dagmar Novotná
   Cherry-May ... Kristina Jelínková
   Fabrice ... Radek Žák
   Jeremiáš Bellafonte ... Martin Chamer j. h.
   George ... Jan Musil
   Vladimír ... Jakub Pospíšil / Martin Shreiner / Josef Válek (dětská role)

Inspice: Zuzana Šebková
Nápověda: Jana Voldánová

Nejen o divadelních Mekkách a o Pardubicích...

Rozhovor s Lídou Engelovou, režisérkou komedie Nahá s houslemi

S Pardubicemi se setkala už v roce 1975, kdy tu jako talentovaná mladá režisérka nazkoušela Šibalství Scapinova. Od té doby se zařadila mezi přední tvůrce českého divadla a my jsme rádi, že v posledních letech se do našeho divadla víceméně pravidelně vrací. Naposledy připravovala Brouka v hlavě, předtím Za kolik. Výborná režisérka, ale také zajímavá osobnost s velkým rozhledem a zkušenostmi. Stojí za to si s ní povídat, nejen o Pardubicích a o divadle...

Nemůžu se nevrátit k právě skončenému GRAND Festivalu smíchu. Stihla ses vedle zkoušení účastnit festivalového života? Čím tě devátý ročník oslovil?
Musím říct, že jsem toho viděla hodně, dokonce i něco z předskokanů. Bohužel skoro nic z doprovodného programu, protože v termínech jeho představení jsme zkoušeli. Kdybych měla říct, co mě příjemně překvapilo, tak řeknu publikum. Přišla jsem na Divadlo Járy Cimrmana a našla publikum, které má rádo Cimrmany. Přišla jsem na Muže v offsidu a uviděla tváře, které mají rády Poláčka. Letos se mi zdálo, že publikum bylo informovanější než jindy. Nejsem první, kdo chválí letošní dramaturgii, obsáhla nabídkou každý typ diváka. V Praze je přes sto scén, a jsou lidé, kteří chodí na Zábradlí, ale nechodí na Fidlovačku. A naopak. A tak jsem byla ráda, že ti letošní, více vědoucí diváci si také mohli vybrat podle svého vkusu.

Tak za to patří dík dramaturgyni festivalu Janě Uherové a myslím, že i dámám z obchodního oddělení, které představení nabízejí a představují zájemcům o vstupenky. Díky za to! Ty ses ale účastnila festivalu i aktivně coby režisérka našeho Brouka v hlavě a Čechovových komedií s divadlem Viola. Jak se povedlo přenést tuto milou „drobničku“ z domácího prostředí útulného divadélka do Divadla 29?
Můžu jen říct, že jsem nesmírně ráda, že Viola tu byla už počtvrté. Po Wildovi, Lilian Malkině kulaté a veselé a čechovovské inscenaci Tisíc a jedna vášeň to letos byly minikomedie o smolařích pod názvem Nějak se to zvrtlo. Takže to, co jsem říkala o festivalu, platilo i pro nás. Už máme publikum, které na Violu chodí a ví dobře, na co jde. Neočekává bouřlivé salvy smíchu, ale jemný inteligentní humor.

Tedy s Violou dvakrát za sebou Čechov, k němuž se ostatně vytrvale vracíš. Čím tě k sobě poutá?
Čechov je nekonečně hluboká studna poznání, mám ho strašně ráda a doufám, že ještě nějakého někdy zrežíruji. Potěší mě, když na něj některý kolega najde ještě jiný pohled, než jsem našla já. Z tohoto hlediska mě pohladil např. Racek režiséra Duška, který teď souběžně se mnou zkouší Černou komedii.

Tvé divadelní zkušenosti sahají i za českou kotlinu. Co divadelnického si ze svých cest přivážíš domů?
V každé zemi divadlo předpokládá svoje publikum. Můžu s jistotou říct, že český humor by byl třeba v Anglii méně pochopen, stejně jako ryzí anglický humor nemusí být pochopen tady. Tím nemám na mysli jen autory, ale i práci na inscenaci. Každý hraje pro publikum, jehož problémy zná. Když vyjdeme z definice, že dobré divadlo reflektuje svou dobu, tak taky musíme říct, že sice společně žijeme na zemi, ale jinde a jinak než v Anglii a Rusku.

A kdybys měla srovnávat – ať už coby režisér nebo divák – nás a tyto dvě velké evropské kultury, vidíš propastné odlišnosti? Dnes, v globalizovaném světě?
Já jsem v obou zemích jak sama pracovala, tak se pravidelně snažím jezdit do dvou divadelních Mekk  – Londýna a Petrohradu (nebo Moskvy). To jsou naprosto odlišné divadelní kultury, obě nesmírně zajímavé, a je s podivem, jak o sobě vzájemně málo vědí. V každém případě, tam i tam, režiséři, výtvarníci, herci, pracují s takovým nasazením, s jakým se ne vždy setkáme v českých divadlech. Nechtěla bych říct, že čeští herci méně pracují, zvlášť ne tady v Pardubicích. Ale v těch zmíněných zemích je takový nadbytek herců, že oni ještě každý večer hrají téměř doslova o život. Nejblíže takovému nasazení teď na festivalu byli z Dlouhé se Shakespearem.
Pracovala jsem jak s anglickými, tak ruskými herci, jedni i druzí mají svá zajetá myšlenková klišé. Ruskému se například obtížně vysvětlí žánr romantická komedie, zatímco anglickému, že ne každá inscenace může být založena jen na konverzačním divadle.

Kromě divadla se také pravidelně věnuješ režii rozhlasové. Rozhlasáci bývají citliví na devalvaci jazykové kultury. Vím, že nejsi výjimkou…
Tento rozhovor nebude v pardubickém zpravodaji můj první. Už jsem na toto téma mluvila, ale ráda se zopakuji. Stále a nenápadně se to zhoršuje. Média dělají jazyku tu nejhorší reklamu a já se odmítám smířit s tím, že za padesát let budeme na našem území používat jazyk nazývaný evropština. Pokud budu živa, budu bojovat za jazyk český. Především se u běžného člověka v každodenním rozhovoru ztrácí slovní bohatství češtiny. Jsou skupiny lidí, kteří si vystačí s patnáctislovní zásobou. Sprejerství se s věkem mládenců vyžije, zatímco třeba u slova „vole“ mám pocit, že se s ním rodí a umírají. Je mi hrozně líto, že tak bohatý jazyk jako čeština je na každém kroku ničen. Ano, naše média by řekla devalvován. Oblíbené slovo je taky vygenerovat – no, vygenerovat lze možná bramboru, ale když někdo generuje svého potomka, tak to mě zaráží.

V tvé dramaturgii se často střídají klasické komedie a současné novinky vážnější provenience. Co musí drama mít, aby tě oslovilo?
Především nerv, který souzní s tou chvílí, ve které na něm pracujeme. Právě teď například zkoušíme komedii Nahá s houslemi, kde ten nerv není v prvním plánu, ale snažíme se ho na první plán dostat. Je to, podle nás, věčný problém nejen divadelníků, ale kumštýřů obecně: my a kritik, my a ten, kdo nás prodává.

Upravovaly jste s dramaturgyní Johanou Kudláčkovu text výrazně?
Nahá s houslemi byla napsána v šedesátých letech, dílem je vázána na dobové reálie, ale především byla velmi upovídaná. Dnešní doba má přece jenom úplně jiný spád, takže se každým tím škrtem nebo přepisem míří k urychlení pointování nebo k ještě nečekanějšímu zvratu.

Mluvili jsme o tom, že je dobře, když publikum ví, na co jde, umí si vybrat. Pro koho především by měla být Nahá s houslemi?
Myslím, že „Nahá“ je jedním z mála titulů, o kterém si myslím, že by mohl být skoro pro každého. Je to chytré, je tam zakutaná detektivka, je to vtipné i v tom, jak jsou figury napsané, ale je tam i něco, co můžeme na českém jevišti vidět jen zřídka, totiž že celou detektivku vyřeší dokonalý anglický komorník. Coward jako autor je dnes vedle Shawa a Wilda jedním z klasiků anglické komediografie. V Londýně je i divadlo, které se po něm jmenuje.

Když ti po zkoušce zůstane čas, jak trávíš hostování v Pardubicích?
Především jsem vášnivá cestovatelka. Pokud to jde, což je bohužel možné až v posledních dnech před premiérou, když už člověk dolaďuje, nemusí mít každodenní přípravu, snažím se jezdit po okolí. Můj tatínek byl z Kostelce nad Orlicí, někdy se tam jedu podívat na rodinnou hrobku, někdy do podhůří Orlických hor, které mám ráda. Jednou jsem dojela i do státního archivu v Zámrsku, úplně naposled jsem byla na báječném obědě v Bukovce.

Tak zlom vaz a po práci zaslouženou dobrou chuť!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2009