VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  David Henry Hwang   Feng-Jün Song







foto Radovan Šťastný

David Henry Hwang – M. BUTTERFLY

Premiéra 15. a 16. března 2003 na scéně Městského divadla

Česká premiéra moderního dramatu na motivy události, která v 80. letech 20. století ohromila celý svět.

Francouzský diplomat Gallimard, obviněný ze špionáže pro komunistickou Čínu, vypovídá při soudním procesu, jak se za svého služebního pobytu na Východě zamiloval do okouzlující sólistky Pekingské opery a udržoval s ní intimní vztah dvacet let. Jeho líčení připomíná námět Pucciniho opery Madam Butterfly, ve které americký důstojník Pinkerton vzplane láskou k orientálně exotické Japonce, ale po způsobu „západních“ mužů ji posléze opustí a ožení se s americkou ženou. Příběh Gallimardův od autora Davida Henryho Hwanga, který v Americe patří k nejuznávanějším současným autorům, však ústí k odhalení šokujících skutečností, které vrhá nový pohled nejen na motivace erotických vztahů, ale také na povrchní západní představu o zvláštní odlišnosti Orientu. A také odkrývá, jak je zrůdné rafinovaně zneužívat citlivých lidských slabin.

Divadelní hra se dočkala filmového i muzikálového zpracování. Ale i naše činoherní verze nabízí velkou divadelní podívanou a nádherné árie ze slavné Pucciniho opery.

V Gallimardově životě sehraje osudnou úlohu opera pekingská, což je divadelní žánr u nás neznámý a velmi odlišný od opery evropské. Proto je členkou inscenačního týmu i hereckého obsazení zpěvačka Feng-Jün Song, která pekingskou operu vystudovala v rodné Číně.

Režie: Jiří Seydler
Hrají: Petr Brychta, Jiří Kalužný, Pavel Doucek, Romana Chvalová, Josef Vrána, Ludmila Mecerodová, Lucie Štěpánková, Radek Žák a další
Úprava a dramaturgie: Jana Pithardová
Pohybová a hudební spolupráce: Feng-Jün Song j. h., Josef Picek j. h.


Autor o tématu

Všechno začalo v květnu 1986 náhodným rozhovorem u večeře. Můj přítel se mě zeptal, jestli jsem už slyšel o jistém francouzském diplomatovi, který se zamiloval do čínské herečky, ze které se najednou vyklubal nejen špión, ale dokonce muž. Později jsem si ten příběh přečetl v New York Times. Diplomat Bernard Bouriscot, který se snažil vysvětlit, že nikdy neviděl svou „přítelkyni“ nahou, byl v novinách citován: „Myslel jsem si, zeje velmi ostýchavá. Měl jsem za to, že je to čínský zvyk.“

Bouriscotova domněnka byla zcela v souladu s obvyklým stereotypním pohledem na Asiatky jako na neustále se uklánějící a zardívající se křehké květinky. Proto jsem dospěl k závěru, že se ten diplomat musel zamilovat nikoliv do jisté osoby, ale do své fantazie, do své zkreslené představy, do své vlastní vize tohoto stereotypu. A také jsem předpokládal, že čínský špión tyto nesprávné představy o orientální ostýchavé poddajné ženě do jisté míry podněcoval, že se podle nich choval, a dokonce jich i zneužíval... Měl jsem dojem, že tu je námět na hru. Schválně jsem přestal pátrat po dalších podrobnostech případu, protože jsem nestál o to, napsat dokumentární drama. Upřímně řečeno, nechtěl jsem, aby „pravda“ zasahovala do mých vlastních myšlenek a nápadů... Položil jsem si otázku, co v té čínské herečce Bouriscot asi viděl. A dal jsem si naprosto jasnou odpověď: Pravděpodobně si myslel, že našel Madame Butterfly... Začal jsem na hře pracovat v září a dopsal ji v polovině října 1986.

Mnoho lidí se mě už ptalo, co mě vedlo k tomu, abych hru napsal... Pro mne je nemožný příběh Francouze, jehož láska je zhrzená Číňanem, který předstírá, že je žena, vždy zcela pochopitelný. Vezmeme-li v úvahu stupeň nepochopení mezi muži a ženami a zároveň též mezi Orientem a Západem, není divu, že mi připadalo vždy naprosto nevyhnutelné, že jednoho dne k omylu těchto rozměrů zákonitě dojde.

Často jsem slyšel říkat, že Orientálky jsou nejlepší manželky. (Mimochodem něco podobného lze jen vzácně slyšet z úst asijských mužů.) Této mytologie značně využívá obchod orientálními nevěstami na objednávku prostřednictvím korespondence, který v posledních deseti letech velice vzkvétá. Američani si teď mohou objednat katalog „poslušných domáckých“ asijských žen, které hledají muže za účelem sňatku. Každý, kdo věří tomu, že podobné stereotypy jsou dnes už věcí minulosti, nemusí chodit daleko, aby se přesvědčil o tom, jak se mýlí. Stačí si pustit manhattanskou kabelovou televizi, která vysílá reklamy na „call girls“ z exotického Orientu, kde je muž králem a poslušné dívky jsou cvičeny v umění, jak je uspokojovat a oblažovat. Ve všech těchto reklamách jsou výrazně patrné známky rasismu a sexismu. Katalogy a televizní reklama obratně působí na tu stránku mužské ješitnosti, která se projevuje touhou zavrhovat západní ženy proto, že se staly nezávislými a sebevědomými, a dávat přednost typu usedlé domácké gejši z doby před počátkem feministického hnutí.

Mýtus o Orientu a Západě, zrovna tak jako mýtus o mužích a ženách, se už tak hluboko zabydlel v našem povědomí, že skutečně ryzí kontakt mezi národy a milenci může být už jedině výsledkem hrdinského úsilí. Ti, kteří se mu raději vyhnou..., zůstanou ve světě povrchnosti a všude bujícího neporozumění a falešných koncepcí. A právě to je podle mého názoru ten pohodlný svět, ve kterém žili bok po boku můj francouzský diplomat a čínský špión. Proto se ani za dvacet let Gallimard nedověděl o svém milenci nic, dokonce ani pravdu o jeho pohlaví.

David Henry Hwang, New York City, září 1988


Chodit na podpatcích byl největší problém!

V polovině března se v Městském divadle konala česká premiéra dramatu D. H. Hwanga M. Butterfly, ve které se vedle Jiřího Kalužného objevil v nezvyklé roli Petr Brychta. Nyní již mohu prozradit, že to byla role sólistky pekingské opery.

Petře, jaké je to hrát ženu?
Těžké! Hlavně po technické stránce. Obtížné bylo především to, že jsem se musel naučit chodit na podpatcích, pohybovat se v kimonu, používat ženská gesta, sedat si jako žena a tím se vyvarovat nechtěné komice. Můj nejoblíbenější posed je polozhroucenost s roztaženýma nohama a to zkrátka k ženské nejde. O to víc jsem začal vnímat a sledovat pohyby žen, třeba ve filmu, v televizi, u kolegyň. Velkou inspirací mi byla Lucka Štěpánková. Pak tu byla ještě jedna věc a to byl hlas. Z toho jsem měl strach! Bylo mi řečeno, že muž hlasem nejlépe ztvární ženu, když odbourá hrudní rejstřík. Snažím se o to a snad to i vychází...

Měl jsi hlasového poradce?
Neměl. Hledal jsem cestu sám. Během zkoušení mě režisér Jirka Seydler poslal za Šlupkou Svěrákem a potom si mě také poslechl pan Picek, který dělal hudební spolupráci, a ti mi řekli, že způsob, který jsem zvolil pro hlasové ztvárnění ženy, je perfektní. Samozřejmě mi dali pár rad, které mi hodně pomohly.

Neměl jsi po přečtení textu obavy? Přeci jenom pro muže musí být velmi obtížné dokonale vystihnout ženu, do které se ještě navíc zamiluje francouzský diplomat...
Bezprostředně po přečtení M. Butterfly jsem žádné obavy neměl. Byl jsem nadšený, že jsem dostal takovou příležitost, která se herci naskytne jen málokdy. Ale pak přišly první čtené zkoušky a první nejistoty, např. představa hraní situace, kdy se s Jirkou Kalužným držíme v objetí a já mu říkám: „Miluji tě a čekám tvoje dítě!“, není pro herce-muže snadná. Muži většinou těhotní nejsou! [smích]

V M. Butterfly účinkuje i zpěvačka a tanečnice Feng-Jün Song, ke které jsi jezdil na hodiny...
Song je velká znalkyně Pekingské opery, asi největší v Čechách, proto to bylo úžasné setkání. Pomáhala mi s jevištním pohybem, učila mě principy chůze, která je v čínské opeře velmi obtížná... To všechno mi strašně pomohlo, hlavně pocitově.

Zajímal ses o východní kulturu a filozofii už před zkoušením?
Vyloženě o čínskou kulturu jsem se nikdy nezajímal. Samozřejmě jsem viděl několik filmů o Číně, Tibetu... Kdysi jsem také četl knihu Lékař z Lhasy o čínském poutníkovi, který se do zakázaného města dostal a léčil zde. V té knize jsou různá dechová cvičení a ozdravující a očistné kúry. To bylo asi jediné mé setkání s východní filozofií.

A jak jsi na tom teď po šestitýdenním intenzívním setkání s touto kulturou?
Začal jsem zpětně vnímat věci, které jsem viděl ve filmech. Najednou jsem si uvědomil, proč jsou principy východního a západního chování lidí tak rozlišné, snad jsem i pochopil čínskou pokoru. Teď po chvílích strávených se Song a po celém zkoušení cítím, že se mi Čína dostala nějak pod kůži. Při setkání s lidmi mám teď nutkání se lehce uklonit. [smích]

Díky za rozhovor a teď pojďme do „Číny“ na oběd, čeká nás tam Lucka Štěpánková.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj duben 2003



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN