VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu fotogalerie panoramatické fotografie  videoreportáž na internetovka.cz

foto předávací porada fotografování plakátu Ladislav Špiner má svou „posmrtnou masku“

premiéra Molièrův Don Juan jako komedie o člověku, který překračuje všechny

Sganarel a jeho pán Don Juan, aneb Petr Borovec a Ladislav Špiner















foto Leoš Skokan

Molière / DON JUAN

Předávací porada: ve středu 3. října 2012 od 13.30 hodin
Zahajovací zkouška: ve středu 17. října 2012 od 9.00 hodin
Technická zkouška: 19. listopadu 2012
Premiéry: 1. a 2. prosince 2012 v 19.00 hodin, Městské divadlo, VČD Pardubice


Vrcholná komedie velikána světového divadla o člověku, který překračuje všechny hranice.

Don Juan je vášnivý svůdce žen. Všechny úspěšně dobývá, všem slibuje manželství, ale žádné nedokáže zůstat věrný, neboť ho „uchvacuje krása všude, kde na ni narazí“. Vždyť v ničem nemá nikdy dost! Užívá si života bez výraznějšího cíle, uspokojuje jen své potřeby, na druhé se neohlíží. Překračuje další a další morální hranice, až se stane i pokrytcem, aby mohl skrývat své přečiny za rouškou zbožnosti a počestnosti. Ale ve skutečnosti na nic nevěří, jen „že dvě a dvě jsou čtyři“. Nedá ani na naléhání zneužité Elvíry, otce Dona Louise ani sluhy Sganarela, aby se napravil a zachránil se tak před svou zkázou.

Legendární postava Dona Juana prochází mnoha díly významných tvůrců. Vévodí jim právě vrcholná Molièrova komedie. Její kvality dokazují, proč někdejší oblíbenec krále Ludvíka XIV., ale zároveň trn v oku mnoha mocných a vlivných, které popuzoval otevřeností svého líčení všech nectností společnosti, patří k největším autorům všech dob. Jeho komedie jsou stále aktuální, obsahují věčná témata a postavy, které se vyskytují i dnes, všude kolem nás – a mnohými z nich také sami jsme.

Překlad: Karel Kraus a Jaroslav Konečný
Inscenační úprava: Zdeněk Janál a Kateřina Dušková

Režie: Kateřina Dušková j. h.

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Scéna: Pavel Kocych j. h.
Kostýmy: Kristina Matre Křížová j. h.
Hudba: Darek Král
Choreografie: Alena Pešková j. h.
Pohybová spolupráce: Pavel Konvalina j. h.

Osoby a obsazení:
  DON JUAN, syn Dona Luise ...... Ladislav Špiner
  SGANAREL, sluha Dona Juana ...... Petr Borovec
  ELVÍRA, žena Dona Juana ...... Petra Janečková
  DON CARLOS, Elvířin bratr ...... Martin Mejzlík
  DON ALONZO, Elvířin bratr ...... Radek Žák
  DON LUIS, otec Dona Juana ...... Zdeněk Rumpík
  KLÁRA, venkovanka ...... Petra Tenorová
  MARKÉTA, venkovanka ...... Martina Sikorová
  FILIP, venkovan ...... Josef Pejchal
  PAN NEDĚLA, obchodník ...... Václav Dušek
  CHUDÁK ...... Jan Hyhlík
  GUSMAN, Elvířin štolba / HYACINT, lokaj Dona Juana ...... Jan Musil
  DROBET, lokaj Dona Juana ...... Jiří Vojíř **
  MILENKY / PŘÍZRAKY ...... Hana Kubinová, B. Němcová, M. Němcová, Michaela Novotná *
  DRUŽINA / LUPIČI (souboje) ...... K. Hozák/T. Krtička, L. Kratochvíl/M. Vraný,
                                                         Jiří Vojíř/D. Zíta *
  KOMTUROVA SOCHA ...... David Šimůnek **
  KOMTUROVA SOCHA (hlas ze záznamu) ...... Josef Vrána

* externí spolupráce, ** zaměstnanci VČD

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová


Sganarel a jeho pán Don Juan, aneb Petr Borovec a Ladislav Špiner

V inscenaci Molièrova Dona Juana režisérky Kateřiny Duškové hrají ústřední dvojici – Dona Juana a jeho sluhu Sganarela – LADISLAV ŠPINER a PETR BOROVEC. Při této příležitosti jsme se sešli ke společnému rozhovoru – brzy po premiéře ve středu 5. prosince – abyste se mohli dozvědět podrobnosti o jejich společné práci i o dalších hereckých úkolech, které oba v budoucnu čekají. Bylo to příjemné a uvolněné setkání, při kterém se oba herci velmi bavili a svůj smích si přáli vám zprostředkovat pomocí známých „smajlíků“ : -)


P. Borovec a L. Špiner, inscenace DON JUAN, foto L. Skokan

Láďo, jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, že budeš hrát velkou legendární postavu Dona Juana? Toužil jsi po této roli?

Láďa: Tak za prvé, nikdy mě nenapadlo, že by to měla být nějaká legendární role. Myslím, že je to velká role jako každá jiná. Když jsem uviděl obsazení, nejdřív jsem se strašně rozchechtal, protože s mým ksichtem je to od vedení divadla velká odvaha, že Juana hraju právě já. A když jsem si hru přečetl, tak jsem si řekl: „Propánakrále, o čem to je?“ A co se týče touhy: toužím po každé hezké roli a vždy jsem rád, když nějakou takovou dostanu. A je jedno, jestli je to Juan nebo Lžička do kafíčka. Každá role je hezká, ať malá nebo velká.

Jak jsi tedy postupně zjistil, „o čem to je“?

Láďa: To byla práce paní režisérky, která mě do toho vtáhla a začala mi vysvětlovat, co je mezi řádky, skryté významy mezi slovy – a já se do hry pomalu ponořil.

U tebe to bylo, Petře, komplikovanější. Nejprve měl hrát Sganarela Alexandr Postler, ale vzhledem k jeho onemocnění muselo dojít asi týden po zahájení zkoušení ke změně obsazení. Původně jsi měl v Donu Juanovi hrát také, ale jinou figuru. Jak se ti přeskakovalo do jiné – a takto velké a podstatné – role? Navíc je to zatím tvoje největší role, kterou zde v Pardubicích hraješ.

Petr: Rozhodně jsem s tím ze začátku neměl problém, protože už od školy jsem nijak nerozlišoval mezi velkými a malými rolemi. Ale velké role jsem dřív vlastně nehrál. Přijal jsem to nejdřív jenom tak, že přecházím z jedné role do jiné. I když jsem si text pročítal, na první pohled jsem to neshledal nikterak těžkou záležitostí. Z tohoto omylu jsem byl ovšem postupně vyveden. Bohužel se dostavil také můj premiérový efekt, který mám už ze školy – režisér do mě může v průběhu zkoušení tlačit, co chce, ale to, co se blíží výsledku, se dostaví až při ostré palbě, při premiéře. Věděl jsem velmi dobře, co se po mně chce, ale mám asi nějakou cihličku v hlavě, která se rozbíjí až před diváky.

Jaké jsi měl dosud zkušenosti s komediálními postavami?

Petr: Na DAMU jsem hrál vlastně jenom komediální postavy – Patrona Fortunata v Poprasku na laguně, tragikomického Kulygina ve Třech sestrách nebo ředitele cirkusu v Kazimírovi a Karolíně, kde jsem celé představení chodil po kolenou jako trpaslík.

Vyhovují ti tedy takové role?

Petr: Ano, zatím se v komediálních rolích cítím nejlíp. Ale není to meta, na které bych chtěl zůstat.

Sganarel ale samozřejmě není jen komická figura. Má, řekněme, rozporuplný charakter. Jak ho vnímáš ty?

Petr: Sganarel je Juanovo svědomí, dalo by se říct. Vlastně se všechno snaží zlehčovat, ale zároveň by chtěl co nejvíce svému pánovi pomoct, podle svého přesvědčení, ale jeho slova většinou nepadají na úrodnou půdu.

A jak vnímáš Sganarela ty, Láďo?

Láďa: Já ho moc nevnímám. Mám dost starostí se svým „myslivcem“. Je to takový „trouba a mudrc k pohledání“. Ale bez Sganarela by to prostě nešlo, bez něj by možná Juan do té svojí prázdnoty propadl mnohem dřív. Sganarel ho občas vrací do reálných kolejí, i když evidentně marně.

Petr: Přesně jak říká Káča (napiš ale režisérka!): „Je to ta můra, která lítá kolem světla lampy.“

Láďa: A ta lampa mu na konci zhasne.

Petr: Tak.


L. Špiner, inscenace DON JUAN, foto L. Skokan

A jak vnímáš, Petře, svého pána Dona Juana?

Petr: Jako svého pána, který to má v hlavě všechno špatně. Mluvím o Juanovi. Například kromě cti, kterou si drží. Je to pábitel. Baví ho poslouchat, jak mu jako Sganarel něco vyvracím, a mě baví, jak je Juan aspoň na chvíli schopen přesvědčit i Sganarela, že na tom jeho způsobu života něco bude.

Láďo, a ty si myslíš, že na tom Juanovu „způsobu života něco bude“? Provokuje tě?

Láďa: Myslím si, že Don Juan žije jako devadesát procent lidí na této zeměkouli. Nic svatého nám není svaté. Samozřejmě, že mě provokuje tím, jak se chová. I z vlastní zkušenosti vím, že život, který vede, je jedním krokem cestou do pekla. Já jsem v životě taky okusil hodně věcí, však jsem taky dvakrát rozvedený, a zažil jsem i jiné věci, které nekonvenují s tím pomyslným kodexem společnosti, jak je nastavený. Ale ačkoli je role Juana napsaná tak, že je svým způsobem nesympatická a není to žádný pozitivní hrdina, myslím si, že hodně lidí se s jeho názorem na život ztotožní, protože „tahle doba je hodně zkažená“.

Je to proto, i podle vás dvou, hra aktuální?

Láďa: Tak to je jasné, na to se snad ani ptát nemusíš. Stoprocentně je.

Petr: „Přesně tak, pane.“

Láďa to již naznačil, ale zeptám se přímo: Čerpali jste při práci i z osobních zkušeností?

Láďa: Samozřejmě, že ano. U každé role vždycky čerpám z osobní zkušenosti, to by měl herec podle mého názoru čerpat vždy. Jde jen o to, kolik té zkušenosti má. Ale i když ji třeba pro některé role nemám, dokážu čerpat ze zkušeností ostatních, přátel. A proto tak rád pozoruju lidi, okolní život. Život je pestrý a neexistuje role, která by se nedotýkala věcí, které člověk viděl nebo sám zažil.

Petr: Po režijních připomínkách, kdy jsme si s režisérkou nastavili roli tak, jak ji chtěla vést, jsem při práci párkrát k chování jiných lidí zabrousil. Ano, je fajn pozorovat lidi, a Juanů i Sganarelů znám hodně.

Jak se vám s režisérkou Kateřinou Duškovou spolupracovalo?

Láďa: Snad ta práce, inscenace, vypovídá sama za sebe. S Kačkou byla spolupráce výborná. Je skvělé potkat takto připraveného režiséra – a jen tak dál, jen tak houšť.

Petr: Já jsem se po škole naštěstí zatím nesetkal s žádným problémem vůči režisérovi, ale jak říká Láďa, tohle bylo ideální zkoušení. I když jsem vstával v 5 hodin ráno v Praze, abych jel do Pardubic, vždy jsem se na zkoušku těšil. A když jsem odpoledne odjížděl zpátky, fyzicky jsem býval unavený často, ale psychicky nikdy. Řekl bych, že mi toho režisérka dala dost.

Láďa: No, minimálně tě po děkovačce políbila. A mě taky, heč! J

Shodoval se váš vlastní pohled na postavu a celou hru s její koncepcí?

Láďa: Neměl jsem pocit, že bychom měli každý jiný koncept. S něčím jsem třeba přišel, Kačka to rozvedla a pokračovala dál, což je příklad perfektní spolupráce, jaká by u divadla měla být. A když dojde k nějakému střetu, je to taky dobře, ale k žádnému radikálnímu zde nedošlo. Za Petra ale mluvit nebudu – bylo to podobný?

Petr: „Určitě, pane.“ Ale je pravda, že na začátku jsem nad tím uvažoval trochu jinak. Já sám jsem Sganarela viděl, nevím už proč, jako nějaký stroj, anglický typ, což se mi nakonec ukázalo jako hloupost. Zaplaťpámbu, že se ze mě paní režisérka snažila dostat víc živelnosti, protože v našem podání to takhle živelné být musí.

Na jevišti vytváříte hereckou dvojici. Jak se vám spolu hraje?

Petr: Při zkoušení jsem dosud Láďu pořádně nezažil, ale věděl jsem, jakým způsobem pracuje, že je do toho vždy velmi ponořen, k čemuž já mám zatím velmi daleko. Baví mě pozorovat kolegy, jak pracují, a není to jen o Láďovi, pořád se učím. Ale zdravý respekt, který jsem vůči němu měl a doteď mám, se postupně během zkoušení měnil na radost s ním pracovat a partneřit s ním, je to ping-pong – a myslím si, že to je poznat. Můj názor. Všechno bylo díky němu. Zbavoval jsem se ostychu, tréma přecházela. Mohl jsem se na něj spolehnout, nikdy jsem nebyl na jevišti pocitově sám, což jsem zatím v průběhu své krátké kariéry v takové míře nepoznal. Řekl bych, že mi tato spolupráce dost pomohla.

A ty ses, Láďo, mohl taky na Petra spolehnout?

Láďa: Já doufám, že s Petrem už v životě spolupracovat nebudu, protože něco tak strašnýho a nepřipravenýho jsem v životě nezažil. Je to herecký nýmand, neumí se pohybovat na jevišti, mluví jak dobytek, neumí text, při partneření se nekouká do očí a vůbec to je to nejhorší, co sem, do tohoto divadla, za posledních pár let přišlo… Všechno popírám, všechno co jsem teď řekl, je úplně opačně! – Petr je připravený, parťák, nic těžkého pro něj není těžké. Jsem rád, že jsem v tomto divadle potkal dalšího superparťáka. Samozřejmě, že Petr má ten správný divadelní esprit a čuch na situace, a to mně voní. J

Petr: Ano, my si voníme. : -)

Láďa: Ale já se sprchuju a doufám, že Petr taky.

Petr: … : -)

Láďa: Je také strašně zajímavé pozorovat Petra z hlediště, když hraje, v jakékoli hře. Když se potom spolu bavíme, přijde mi, že je úplně jiný než na jevišti – a přitom je pořád stejně přirozený! On mě fakt baví. : -)

Petr: Protože mám výborný pozorovací reflex a vnímám ty Mistry kolem sebe.

Láďa: „Ty jsi trouba k pohledání, viď?“ : -)

V jaké roli na tebe, Petře, nejvíce zapůsobil Láďa?

Petr: V Mefistovi, samozřejmě. Amadea jsem pořád ještě neviděl, velmi se na něj těším. Ale nejvíc mě mrzí, že jsem bohužel nemohl být u toho, když měl Láďa jednu ze svých největších rolí – v Tajemném hradu v Karpatech, když za mě zaskočil v roli Kramáře. : -)

Láďa: Já Petrovi samozřejmě děkuju za přenechání tak nádherné role a v životě mu to nezapomenu. Chraňpámbu, „ty hovado“, si ještě někdy zlomit nohu! – pro čtenáře: oslovení „hovado“ používáme v Donu Juanovi od začátku do konce.

Petr: „Rozumím, pane, vyjadřujete se naprosto jasně.“

Petře, kvůli zranění jsi nemohl na jaře zkoušet. Proto až nyní dozkušuješ roli Puka do Snu noci svatojánské. Jak se ti to daří, takto za pochodu, kdy je již inscenace hotová?

Petr: Už jsem dozkušování párkrát zažil, i když v menší roli, a neměl jsem s tím nikdy problém. Jenomže to nikdy nebyl Shakespeare a nikdy to nebyl pan režisér Pecko, který má na lidi větší nároky. Bylo celkem jednoduché do sebe nasoukat text, ale potvrdilo se mi, čeho jsem se obával: v okamžiku, kdy jsem vyšel jako Puk na jeviště a s tou odpovědností, kterou tato role má, všechno na mě padlo a cítil jsem se, jako bych dělal přijímačky na konzervatoř. Kdybych to zkoušel od začátku, jsem si stoprocentně jistý, že by se jednalo o nejnáročnější zkoušení v mé dosavadní kariéře, a o to víc mě mrzí, že jsem se ho nemohl účastnit. Teď na to budu mít jen dvě zkoušky. Ale je to výzva a já jsem stoprocentně rozhodnutý ji přijmout a být připraven.


P. Borovec a L. Špiner, inscenace DON JUAN, foto L. Skokan

Sen noci svatojánské tak bude další inscenací, ve které se spolu potkáte. Jak se Oberon těší na svého nového Puka?

Láďa: Petr nastoupil do rozjetého vlaku a bude se nyní v Pukovi střídat s Honzou Konečným (hercem Divadla pod Palmovkou), který hrál Puka doteď sám. Jak jsem Petra poznal, bude to jistě hodně jiné pojetí, což je dobře, protože divadlo je věc velmi rozmanitá a člověk se může jen těšit na změny a nové situace, pokud budou vznikat. Těším se na to moc. A chraňpámbu, jestli řekne, že on se netěší, v tom případě končí! : -)

Ale ani Snem to nekončí! V následujícím „turnusu“ vás čeká společné zkoušení Charleyovy tety, kde spolu budete rovněž herecky partneřit. Jaká máte před začátkem zkoušení této komedie očekávání?

Láďa: Hlavní roli Babbse bude mít Petr, já budu hrát Jacka. Hru si nyní jen ztuha vybavuju, o čem je, ale vím, že spolu budeme partneřit dost. Tentokrát to bude jistě diametrálně odlišný herecký styl, než Juan a Sen, takže jsme určitě zvědaví, jaké to bude. Na zkoušení s Petrem se těším, protože budeme na jevišti opět asi jiní a protože Petr je herec, který chytá hozené předměty a reaguje na teplo, tak se toho neobávám a už bych i začal zkoušet.

Petr: Předměty se ale musí umět házet, a na to jsem měl obrovské štěstí. Jsem také velmi zvědavý na pana režiséra Milana Schejbala, kterého znám pouze jako pedagoga ze školy. Věřím tomu a doufám, že pro všechny půjde alespoň o takovou spolupráci, jakou máme teď za sebou.

Láďa: S panem Schejbalem se v podstatě zatím neznáme. Ale poznáme. : -)

Když teď asi dva týdny nezkoušíš, jak si tento čas užíváš?

Láďa: Protože je před Vánoci a mám povinnosti vůči svým dětem, tak si volno užívám s nimi. Od září jsem je bohužel hodně eliminoval. Celé to specifikuje věta mé dcery, která do nynějška zněla „Táta práce.“ A teď se změnila na „Táta doma.“

Tvoje dcera se už párkrát v divadle objevila. Divadlo vnímá a baví ji?

Láďa: Chraňpámbu, aby ji začalo bavit, to ji pověsím za uši do průvanu! Ale asi ji fakt baví, doma si zpívá a tančí, je to ovšem asi ten známý úděl hereckých dětí, které mají pocit, že všichni rodiče hrají v divadle, tančí a zpívají… Ale do její hlavičky nevidím, co si o tom myslí.

Petr: No, moje děti jsou zatím ještě v pytlíku. : -)

Láďa: Moje byly taky, ale teď už jsou na jevišti. Neboj, Péťo, to přijde. : -)

Také ti přeju, aby ses, Petře, dočkal. Ale tebe nyní, na rozdíl od věnování se dětem, čeká ještě další role – v Holkách z kalendáře.

Petr: Ano, zrovna dnes mám po první zkoušce. A panu režisérovi věřím, co dělá, když si mě tam vzal. Dal mi poměrně volnost a řekl bych, že se v tom budu cítit dobře – vletím tam, zařvu na všechny dámy, ať mě neštvou, a konec.

A na závěr se ještě vraťme k Donu Juanovi: Jak se ti, Láďo, hrálo s tvojí partnerkou Petrou Janečkovou, která hraje Elvíru, ženu, které jsi jako Juan nevěrný a odmítáš ji?

Láďa: „Tady Sganarel vám poví, jak se mi hrálo s Petrou Janečkovou… Tak ty neodpovíš?... Jestli neodpovíš!... Tak mluv!“

Petr: Vypadali hezky. „To je tak všechno, co bych mohl říct, pane.“

Láďa: Teď vážně. Petra je výborná hráčka a partneří se mi s ní skoro tak dobře jako s Petrem Borovcem. : -)

Přeji vám, aby se vám spolu stále hrálo a zkoušelo tak dobře jako doposud.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 1/2013


Zákulisní momentky z fotografování plakátu Dona Juana

   


Tanečnice Michaela Novotná, Ladislav Špiner
a fotograf Leoš Skokan


Michaela Novotná a Ladislav Špiner
 


Ladislav Špiner a Leoš Skokan
 


Michaela Novotná, Ladislav Špiner
a fotograf Leoš Skokan


Michaela Novotná, Ladislav Špiner,
Leoš Skokan, kostýmní výtvarnice Kristina Matre Křížová a režisérka Kateřina Dušková

foto Pavel Kocych


Molièrův Don Juan jako komedie o člověku, který překračuje všechny

Legendární postava Dona Juana procházela po několik staletí mnoha díly významných tvůrců, nejen divadelních. Vévodí jim právě vrcholná Molièrova komedie. Touto inscenací chceme v přímé návaznosti na předchozí premiéru Richarda III. pokračovat v objevování klasických dramatických děl, prostřednictvím kterých lze za využití současného inscenačního jazyka vypovídat právě o dnešním světě, když se můžeme odrazit od archetypálních situací, motivů a myšlenek v nich obsažených. Vytváříme tak dramaturgickou linii, ve které chceme inscenovat profilová díla nejvýznamnějších světových dramatiků, která by měla být jedním ze stavebních kamenů našeho repertoáru.

Blíže hru v následujícím rozhovoru představuje její režisérka KATEŘINA DUŠKOVÁ. Ale zároveň nechceme prozrazovat příliš, důležitější je, čím se nechá oslovit každý z vás při sledování díla samotného. K tomu budete mít příležitost od premiéry 1. prosince.

V našem divadle jsi poprvé hostovala v předminulé sezóně, když jsi režírovala scénické čtení Cizinci italského dramatika Antonia Tarantina. Jak na tuto „malou inscenaci“ po čase vzpomínáš a jak ses těšila na další spolupráci?

Cizinci jsou jednou z prací, na které se nezapomíná. Rychlá intenzivní jízda, setkání nad výjimečným textem se třemi výjimečnými herci. Takový dotyk, po kterém se člověku chce pokračovat, „jít dál“. Tam mě poprvé rozesmála urputnost Ládi Špinera a tehdy poprvé jsem si řekla, že bych s ním chtěla pracovat na něčem „větším“… Stejně tak mě ale moc baví Romana Chvalová. A pan Hyhlík? S tím se občas setkám aspoň před rozhlasovým mikrofonem.

Když jsme v divadle připravovali dramaturgický plán, přišla jsi s nápadem inscenovat Dona Juana. Zařadit tuto hru na repertoár bylo i mým záměrem, protože patří mezi tituly, které by se dle mého názoru inscenovat měly. Kde se impulz k režii Juana vzal právě u tebe?

Myslím, že to přišlo na základě nějakého smutku…

Je to hra bohatá tematicky i situačně. Která témata či situace jsou v této hře nejpodstatnější pro tebe?

Pro mě je nejpodstatnější právě ten oblouk, sled situací tak, jak přicházejí, kauzalita. Myslím, že není možné vyzdvihnout nějaké situace nad jinými. A téma? Jedinec, který se dobrovolně vyloučí ze společnosti, podle jejíchž pravidel není ochoten žít. Poznání a z něj pramenící smutek. Individualita versus mainstream. Vyprázdněnost vztahů a konzum v lásce a nejen v ní. Záměna láska / výkon. Marnost bytí. Přesycenost a z ní plynoucí vnitřní prázdnota. Strach…

Jak ty osobně rozumíš Donu Juanovi a všemu, co dělá? A ženám, které se Juanem nechaly svést, uvěřily jeho slibům a pak trpěly, když je opouštěl kvůli jiným?

Juan je nesvedl bez jejich vědomí, byly u toho a souhlasily. To utrpení ze zklamání, které přichází, je důsledkem nikoli onoho spojení, nýbrž nenaplnění vlastních představ o tom svazku. Střet dvou pohledů na lásku.

Klíč k Juanovi ale nevidím v pochopení jeho vztahu k ženám, ty se v naší inscenaci dostávají čím dál víc na okraj – vlastně jsou jen jakýmsi prostředkem k pojmenování Juanovy jinakosti, výjimečnosti, vyčleněnosti, vzdoru proti šedi. Juan hoří rychleji než ostatní a nemilosrdně s sebou bere všechny, kteří se u jeho ohně chtějí ohřát… Ale mezi námi – neměli se přibližovat.

Věrným Juanovým společníkem je jeho sluha Sganarel. Hra má tedy dvě hlavní postavy. Jak vnímáš jejich vztah, co je spojuje?

Sganarel je jako můra, kterou přivábilo světlo lampy – jediné široko daleko. Létá kolem, ohřívá se fascinována zlatavými odlesky na svých křídlech, občas si je sice o ten plamen připálí, ale zůstává. A to pak sedí poblíž a hypnotizovaně hledí do světla, bez kterého už nechce být, a sní o tom, jaké by to bylo být sama onou lampou. A navíc – jako bonus – je pravidelně krmena. A když lampa zhasne, nastává otázka – co bude s můrou? Jinak samozřejmě Sganarel a Juan jsou neoddělitelnou dvojicí, jsou rubem a lícem jedné mince, jsou v permanentním konfliktu dvou životních postojů – jeden bez druhého ale ztrácí smysl…

Závažným tématem hry je pokrytectví, které může být pro dosažení Juanových vlastních zájmů výhodné. Myslíš si, že i dnes je toto téma velmi aktuální, stejně jako bylo v Molièrově době?

Ano.

Podstatnou součástí hry je polemika o víře v Boha, ve kterého Juan nevěří a svou bohorovnost dává také patřičně najevo. Jak důležitá je tato rovina příběhu pro tebe?

Od dob Molièrových se postoj společnosti k Bohu několikrát proměnil. My dnes věříme více než v cosi nad námi v to, že dvě a dvě jsou čtyři. A já osobně se připojuji ke skupině těch, co se obávají, že my – lidstvo – právě překračujeme (pokud jsme už nepřekročili) nějakou hranici, odkud už nebude cesta zpět. Další důvod, proč tuhle hru hrát právě dnes.

Don Juan myslí především na sebe a na uspokojení svých potřeb, čemuž všechno podřizuje. Takový přístup může po čase vést k určité vnitřní prázdnotě, k potřebě zvyšovat intenzitu prožitků i k posouvání morálních hranic jednání. Juan je na konci své životní cesty potrestán. Jaký trest by mohl potkat současné „Dony Juany“?

Myslíš tím nás, co myslíme především na sebe? Co jsme stále nespokojení s tím, co máme, a chceme stále víc? Co prahneme po stále silnějších prožitcích, protože se nás hned tak něco nedotkne? Nás, co nedokážeme navazovat, budovat a udržovat vztahy? Co nám není nic svaté a „poroučíme větru dešti“? Anebo ty pokrytce, co nám vládnou a jsou přesvědčeni, že můžou všechno? Jaký trest? Upřímně – nechci na to ani myslet…

Jaká je tvoje režijní zkušenost s Molièrovým dílem nebo podobným typem komedií?

Na gymplu jsem se skupinou spolužáků zkoušela Zdravého nemocného… Na DAMU jsem se kolem Molièra jen rychle prosmýkla a dělala, že ho nevidím. Z komedií na mě na škole spadl jen O´Caseyho Penzion pro svobodné pány… Pak už jsem režírovala jen vážné věci, a jak tak zjišťuji, Molièrův Don Juan je jednou z nejvážnějších z nich… I když je to chvílemi velká sranda…

Co tě musí na divadelní hře zaujmout především, aby ses rozhodla ji režírovat? Jaká jsou tvoje kritéria, rozhoduješ se i podle žánrů?

Podle žánrů se nerozhoduji. Klíčoví jsou pro mě lidé, se kterými mám pracovat, a musím říct, že setkání Špiner, Borovec, Janečková, Tenorová, Rumpík, Mejzlík, Dušek, Pejchal, Musil, Sikorová, Žák, Hyhlík, Vojíř je parádní. Občas mám štěstí, jako tady, že můžu inscenovat hru, kterou mám momentálně hodně v sobě, ale ráda hledám cesty i k textům, po kterých bych sama nesáhla. Tam ale potřebuji výraznou pomoc dramaturga.

Jaké tituly tě v poslední době zaujaly a ve kterých divadlech jsi je režírovala?

Díky rozhlasové režii, které jsem se v posledních měsících věnovala, jsem pro sebe objevila Augusta Strindberga. Je neskutečný, démonický, bolestný, píše, aby přežil, současně ale s úžasným smyslem pro humor a sarkasmus, metaforu, obraz… Režírovala jsem jeho Hru snů a nejnověji Věřitele s Ivanem Trojanem, Janem Medunou a Danou Černou. Mojí zatím poslední divadelní režií bylo Fraynovo Bez roucha v Městském divadle v Mostě. Ráda jsem pracovala v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, kam jsem si přinesla dva tituly: Hotel mezi dvěma světy E. E. Schmitta a jevištní provedení válečného dokumentu Aluminiová královna publicistky Petry Procházkové. To jsou témata, která pro sebe vnímám jako blízká…

Momentálně jsi v angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě. Jaké máš plány do budoucna?

S Horáckým divadlem jsme ve stádiu námluv, jestli z toho bude manželství, je ve hvězdách. Nicméně po premiéře Dona Juana začínám s jihlavským souborem zkoušet Schillerovu Marii Stuartovnu.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 12/2012


Fotogalerie z předávací porady scény a kostýmů Dona Juana

   


Ve středu 3. října 2012 se v čalounické dílně konala předávací porada scény a kostýmů do inscenace Don Juan, která bude mít premiéru 1. prosince 2012 v Městském divadle.
 


Režisérka Kateřina Dušková přítomné seznámila s koncepcí připravované inscenace. Na „předávačce“ samozřejmě nechyběli ani dramaturg Zdeněk Janál, kostýmní výtvarnice Kristina Matre Křížová a scénograf Pavel Kocych.


Návrhy kostýmů Kristiny Matre Křížové.


Návrhy scény Pavla Kocycha.


Režisérka Kateřina Dušková a scénograf Pavel Kocych pozorně naslouchali připomínkám a dotazům pracovníků divadelních dílen.


Své návrhy kostýmů představila Kristina Matre Křížová nejen vedoucí krejčovny Janě Kosejkové, ale i řediteli divadla Petru Dohnalovi.

foto Radek Smetana



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN