VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu fotogalerie Autorské projekty na Malé scéně

Historka o sv. Magdě v režii Lucie Málkové











foto Michal Klíma


Johanna Kaptein / HISTORKA O SV. MAGDĚ

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky – Malé inscenace na Malé scéně.

Premiéra: 23. dubna 2012 na Malé scéně ve dvoře

Napínavý příběh jedné ženy – světice, manželky, ponížené a vraždící!
První české uvedení hry.

Překlad hry vznikl za laskavé podpory Goethe Institutu.

Po představení se uskuteční krátká diskuse o uvedené hře, díle autorky Johanny Kaptein a současné německé dramatice za účasti překladatele Michala Kotrouše, dramaturga Zdeňka Janála a režisérky Lucie Málkové.

Překlad: Michal Kotrouš
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Lucie Málková j. h.

Výprava: Lucie Málková j. h.

Obsazení:
   Jan Hyhlík
   Romana Chvalová
   Ludmila Mecerodová
   Petr Semerád j. h.
   Martina Sikorová
   Petra Tenorová

Inspice: Jiří Vojíř


Zahajovací zkouška: středa 18. dubna 2012, 10 až 14 hodin
Dílčí zkoušky: čtvrtek 19. dubna 2012, 9 až 13 hodin, sobota 21. dubna 2012, 8.30 až 12.30 hodin
Technická zkouška: pondělí 23. dubna 2012, 8 až 12 hodin
Generální zkouška: pondělí 23. dubna 2012, 13.30 až 17.00 hodin
Předávací porada: středa 18. dubna 2012, od 9 hodin v dílnách


Historka o sv. Magdě v režii Lucie Málkové


foto archiv

Vývoj českého divadla byl vždy ovlivněn německým divadelnictvím, ať již divadelními hrami, myšlenkami německých dramatiků a filosofů, či režijními postupy. Tato úzká provázanost není opomíjena ani dnes, tím spíše, když nám německá dramatika stále může předávat mimo jiné řadu inovačních postupů a možností k inspiraci. Pozoruhodných autorů současného německého dramatu je obdivuhodně velký počet! V německy mluvících zemích je naprostou přirozeností, že se běžný divák repertoárového divadla o dramatiku dneška zajímá a na repertoáru „svého“ divadla ji vítá. Zájem společnosti o aktuální umělecký náhled na sebe samu patří ke zdravému sebekritickému duchu a k potřebě být uvědomělou součástí veřejného života, ke kterému divadlo neodmyslitelně patří, neboť není jen stánkem zábavy a odpočinku, ale především místem, kde se divák může dozvídat, vzdělávat, získávat cenné impulsy…

Před více než rokem jste se v našem cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně s jedním německým titulem mohli setkat – byl to Zlatý drak Rolanda Schimmelpfenniga, jednoho z nejznámějších dramatiků dneška. A pohled na německou dramatiku si budete moci rozšířit i v této sezóně – 23. dubna 2012, kdy uvedeme jedno z děl Johanny Kaptein – Historka o sv. Magdě.

Johanna Kaptein (nar. 1973 v Hamburku) píše divadelní a rozhlasové hry, rovněž prozaické texty. Po několika zkušenostech s rozhlasem studovala na Universität der Künste v Berlíně scénické psaní (2002 – 2006). V roce 2006 byla pozvána na tvůrčí pobyty do londýnského Royal Court Theatre a vídeňského Burgtheateru. V roce 2007 obdržela stipendium Thomase Bernharda, jednu sezónu byla domácí autorkou v divadle v Karlsruhe, dnes tvoří a žije v Berlíně. Za svůj debut Historka o sv. Magdě byla oceněna na dramatické soutěži německé Schaubühne při festivalu F.I.N.D., kde byl uveden jako scénické čtení. Za rozhlasovou verzi této hry získala cenu Ganz Ohr rozhlasové stanice NDR. Světová premiéra hry se uskutečnila v Staatstheater Karlsruhe v roce 2007 a 16. března tohoto roku byla hra uvedena v Německu podruhé v Städtisches Theater Chemnitz.

Součástí večera bude diskuse o díle autorky Johanny Kaptein a německé dramatice – za účasti překladatele Michala Kotrouše a zástupkyně Goethe Institutu Moniky Loderové. Režie Historka o sv. Magdě se ujme mladá režisérka LUCIE MÁLKOVÁ.

Johanna Kaptein napsala svou hru Historie sv. Magdy poněkud nezvykle, ale tímto typem psaní se na druhou stranu soustavně zabývá: dané repliky nejsou přesně určeny konkrétním postavám, ale autorka pouze předepisuje počet herců (pět), mezi které by se měly repliky teprve rozčlenit. Je tato poněkud volná forma pro režiséra přitažlivá? V čem vidíš výhodu takového textu, či naopak potíž?
Řekla bych, že tato forma je víc než přitažlivá. Je to pro režiséra taková zapeklitá detektivka, na jejímž konci možná vznikne pojmenování postav a obsazení. Zároveň má režisér spoustu prostoru pro vlastní imaginaci a volnost v interpretaci textu, což zrovna já oceňuji. Nemám ráda hry, kde mi autor předepisuje, že na scéně je starý bernardýn a v přesně určených místech zaštěká. Nebo takové ty grafomanské scénické poznámky, které říkají, jak to mají herci hrát. To už kolikrát radši ani nečtu, protože mě ta hra přestává inspirovat.


režisérka LUCIE MÁLKOVÁ
foto musical-opereta.cz

S překladatelem Michalem Kotroušem jsme debatovali o přesném názvu hry. Originální název se dá přeložit jako „historie“, „příběh“ či dokonce až trochu cynicky „historka“. Původně tedy Historie sv. Magdy se změnila na Historku o sv. Magdě. Čím je děj hry o Magdě pro tebe?
Pro mě je to především o nutkání lidí vyprávět příběh. A protože je ten příběh natolik silný a pro lidi pořád přitažlivý, stává se z něj legenda. Lidi si začínají ten příběh přehrávat, ožívá v jejich myslích a vzniká divadlo. Rekonstrukce událostí. To je dobrý základ hry. Fascinuje mě i onen rozpor názorů a vidin, je to trochu modelová situace à la Brecht a dopravní nehoda. Každý to vidí po svém, každý do svého vyprávění vkládá kus sebe, někdo přibarvuje, někdo odsuzuje, jiný soucítí. Nutí to pak samozřejmě i nás jako inscenátory a potažmo naše publikum zaujmout stanovisko, hodnotit, přemýšlet o každém okamžiku příběhu. To je nedocenitelné.

Magda je na začátku života jako nepopsaný list, projde ovšem několika zásadními životními zkušenostmi, až nakonec zabije svého manžela. Vidíme tedy, že činy jednotlivce jsou ovlivněny chováním jiných lidí, případně celé společnosti. Je něco, co může vraždu omluvit? Dostala by Magda od prezidenta milost?
Zapeklitá otázka, na kterou ale v případě Magdy neodpovím. Odpověď můžou hledat diváci s námi už 23. dubna. V obecné rovině je tohle jedno z témat, které mě zajímá. Lze ospravedlnit vraždu, je-li obžalobou jedince vůči společnosti? Je-li cestou z pekla? Když jsme v Maďarsku zkoušeli text Botho Strausse Zhanobení, což je moderní přepis Tita Andronika, jak známo nekrvavější Shakespearovy hry, na čtených zkouškách jsme se procházeli různými filozofickými i náboženskými přístupy k tématu pomsty. Jsou natolik rozporuplné i přesvědčivé, že z toho vyplývá jen to, že každé takové lidské jednání je jedinečné a je třeba na něj pohlížet v okolnostech, v jakých se to stalo. Přesto právě v závěru Straussovy hry sedí Titus po triumfálním dokonání pomsty osamocen nad mrtvolou Tamory a říká: „Všechno marné. Zůstávám v temnotách.“ Nicméně zda je to ospravedlnitelné, nepřísluší hodnotit toliko nám, lidem.


foto archiv

Jaký máš obecně vztah k současné německé dramatice?
Musím se přiznat, že se v ní nevyznám zdaleka tak jako ve francouzské nebo maďarské. Přesto texty, na které jsem narazila, mě oslovují. Ať už je to Dea Loher, Marius von Mayerburg nebo již zmíněný Botho Strauss, který je sice autorem starší generace, přesto považuji právě jeho přepis Tita Andronika za velice reprezentativní, brechtovsky laděné současné drama, kde Shakespearovu příběhu, takovému Kill Billu alžbětinské doby, dodal téma, otázku a názor.

Jak by se daly vymezit rozdíly mezi současnou dramatikou německou a francouzskou, které se věnuješ snad dokonce programově?
Ještě když jsem byla na škole, byla jsem strašně naštvaná, že jsem studovala česko-francouzské gymnázium a že neumím německy. Tou dobou jsem zjišťovala, že mě francouzské divadlo ani drama neoslovuje, že je příliš konzervativní, literární, à la these. V tu dobu jsem samozřejmě objevovala na Pražském festivalu německého jazyka ty úžasné inscenace, přímočaré a obrazové. A hry, které šly k jádru věci. Žádné dlouhé filozofování o životě, zkrátka expozice problému a poper se s tím. Naštěstí tohle kategorické rozdělení je už dávno pryč. Díky několika projektům jsem objevila skvělé francouzské autory, jejichž dramatika není grafomanská a nevzniká, jen aby vznikla, ale je skutečně určená pro divadlo. Třeba Marion Aubert, mladá autorka, jejíž styl je hodně podobný právě Johanně Kaptein.

Vím, že v současné době se formě scénického čtení věnuješ poměrně často. Čím tě tato práce zajímá a jaké jsou tedy tvoje dosavadní zkušenosti s ní?
Forma scénického čtení je, myslím, důležitá součást divadelní produkce. Umožňuje novým a dobrým textům zaznít, prezentovat se, být objeven… Síla je samozřejmě v textu, jde o to nechat zaznít text.
Někdo by mohl říct, že je to takový kompromis mezi inscenací a čtením textu, ale v současné době, kdy jsou rozpočty všech divadel kráceny, je to pro současné drama jedna z možných cest k jejich jevištní existenci. Přesvědčilo mě, že tato forma je atraktivní i pro diváky. V Divadle na Vinohradech na zkušebně jsme minulý rok uvedli scénické čtení kanadského autora Michela Trembleyho Albertina. Měli jsme licenci na pět repríz, ale protože bylo pořád vyprodáno a byl obrovský divácký zájem, nakonec jsme reprízování prodloužili i do další sezóny.

Studium režie na DAMU jsi zakončila inscenací muzikálu Štěstí dam. Muzikál jako absolventský projekt není ve školním divadle DISK zrovna obvyklým žánrem. Jak tě to tedy napadlo?
Když jsme přišli s nápadem udělat muzikál v DISKu, většina lidí si klepala na hlavu. Naštěstí se našli podobní kaskadéři, kteří ideu přijali a podpořili nás, ať už ze zvědavosti, jak si slušně řečeno vylámeme zuby, nebo z čiré touhy po tom zažít v provozu DISKu zase něco jiného. Já jsem muzikál ignorovala do té doby, než jsem byla v Londýně a viděla, jak dobrý a sdělný to může být žánr, když se dělá poctivě. Že se dá skrz hudební číslo, tanec a lehkou formu vyjádřit zásadní téma. Když jsem pak navštívila několik zdejších produkcí, rozhodnutí bylo jasné a pramenilo i ze vzdoru vůči místní degradaci toho žánru na pouhé komerční pozlátko. Jako předlohu jsme vybrali Zolův román Štěstí dam, který mě fascinoval už od gymnázia. Zola je obecně velmi nedoceněný a moderní autor. Ve Štěstí dam popisuje vznik konzumní společnosti, přerod od drobného obchodu k velkému podnikání, které se stává nemilosrdným jak k zaměstnancům (šikana, zneužívání, podhodnocení), tak k zákazníkům (reklamní manipulace, strategie slev a výhodných nabídek). To všechno popsal Zola na konci 19. století a to všechno platilo i dnes.

Nebyl to ale jediný muzikál, na kterém jsi zatím pracovala. Jaké jsou tvé plány v této oblasti do budoucna?
O rok později se stal můj kolega Jan Tošovský dramaturgem v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a vybíral muzikálový titul pro činohru. Nabídla jsem Honzovi muzikál, o kterém jsem dodnes přesvědčená, že je nejlepší v posledních dvaceti letech – Urinetown (Močohrad). Kdysi mi o něm vyprávěl kamarád, co studoval na Harvardu a navštívil broadwayskou inscenaci, a když jsem si přečetla libreto a poslechla hudbu, byla jsem z toho zkrátka perplex. Jde o skvělý, brechtovský muzikál a výbornou, prokomponovanou hudbu se silnými sbory, který vypráví satirický příběh o městě, kde je pro nedostatek vody zakázáno používat soukromé záchodky. Lidé tedy chodí na ty veřejné, které ale ovládá jedna monopolní společnost, samozřejmě napojená na politickou reprezentaci. Frustrovaní lidé, kteří denně shánějí drobné na záchod, protože za vykonání potřeby mimo je vězení a možná i smrt, se jednoho dne vzbouří a vezmou město do svých rukou. Samozřejmě, že jejich způsob vyřešení problému nic neřeší. Je to chytře napsaný muzikál, který hravě a s nadsázkou pojmenovává všechny současné problémy – korupce, znečišťování životního prostoru, propast mezi chudými a bohatými nebo problematiku revoluce.
V budoucnu se rýsují další dva muzikálové projekty, jeden bych chtěla napsat a na ten další jsem byla oslovena. Bohužel ale zatím nemůžu být konkrétní.

Mezi tvými inscenacemi vidíme velký rozptyl – inscenace ve velkém divadle (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), v menších divadlech jiného typu, jako je ostravské Divadlo loutek, a řada vlastních projektů. Z toho vyplývá zřejmě i rozličný typ práce. V čem se cítíš nejlépe?
Vždycky v tom, co zrovna nedělám. Asi jako každý potřebuju v životě pestrost. Proto mě, po umělecké stránce, nikoli po finanční, uspokojuje být na volné noze. Oba způsoby práce mají něco do sebe. Ve velkém divadle je velkou výhodou to, že se člověk může soustředit jen na režii a práci s hercem a výsledný tvar. Všechny věci okolo obstarávají jiní, ačkoli je pravda, že mi dělalo chvíli problém zvyknout si, že to nedělám sama, ale že od toho jsou lidi, kteří čekají na úkol. Úskalím pak je, když se setkáte s lidmi, kteří jsou zaběhlí v systému, v kolosu velkého divadla a příliš se jim nechce dělat nebo nedej bože tvořit. To je vždycky úmorné a v tu chvíli myslím na naše vlastní projekty jako třeba zmíněné Maďarsko. To byl projekt, který jsme doslova vydupali ze země, získali granty a vše padalo na moji hlavu. Tehdy jsme s herci odjeli na měsíc zkoušet do prostoru bývalé raketové základny nedaleko Budapešti, do prostoru, kde nebylo nic, jen vojenská ubytovna, jeden sporák a tři kilometry pěšky do vesnice. Pamatuji si, jak vyčerpávající to bylo, zvlášť když nám denně došla voda. Po první hlavní zkoušce, kdy bylo asi třicet stupňů a hrálo se venku, jsme všichni zničeně odešli do ubytovny a zjistili, že voda není a nebude dalších deset hodin. Ale tak nějak jsme to vzali jako součást hry, zážitku. A nutno říct, že osazenstvo bylo více než hvězdné. Role přijali vynikající maďarští herci z bývalého Krétakör Arpáda Schillinga nebo z Národního divadla v Budapešti a pokoru, s jakou jsem se u nich setkala, jsem už nikdy víc nezažila. Před týdnem jsme také oprášili krásné monodrama na půdě pražského klubu Cross, Popravčí č. 14. Když jsem tam v noci po zkoušce stála na štaflích a věšela světla, říkala jsem si: „Ach jo, zlatá Ostrava, tam bylo krásně!“

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 4/2012



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN