István Örkény – KOČIČÍ HRA

Premiéra 6. října 2001 na Komorní scéně Anežky České, derniéra 2. dubna 2004

Laskavá hra o naději, odvaze a chuti do života. Bilancování dvou stárnoucích sester, z nichž jedna dává přednost spolehlivosti a jistotě, zatímco druhá si v ničem nedokáže udělat pořádek. A přece je to právě ona, kdo přes všechny zklamání a zmatky neztrácí chuť se prát a zvítězit.

Inscenace vznikla za finančního přispění Ministerstva kultury ČR

Režie: Michael Tarant j. h.
Překlad: František Stier a Ida de Vries
Hrají: Zdena Bittlová, Lída Vlášková, Jindra Janoušková, Ludmila Mecerodová, Petr Hübner, Šárka Brázdová, Radek Žák a Jindřich Kratochvíl
 

MACSKAJÁTÉK

Na počátku byla zvláštní náhoda. István Örkény a filmový režisér Károly Makk společně navštívili maďarskou malířku, u které pobývala její sestra. Během návštěvy jim obě starší dámy předvedly, jak se baví napodobováním kočičího mňoukání. Károly Makka i Istvána Örkényho jejich kratochvíle nadchla a inspirovala. Režisér naléhal a spisovatel psal. Vznikla filmová povídka. Podle ní napsal režisér filmový scénář ale k realizaci nedošlo.

Materiál byl však nepochybně dobrý a István Örkény ho přepsal do literární podoby. Román Kočičí hra byl několikrát vydán s velkým ohlasem u čtenářů.

Na popud divadelního režiséra Gábora Székelyho se autor pustil do jeho dramatizace. V roce 1969 měla Kočičí hra světovou premiéru v Szolnoku a o tři měsíce později v Budapešti, na druhé nejvýznamnější maďarské scéně (po Národním divadle), v Divadle komedie (Vígszínház, zkráceně Víg).

Filmové podoby, která byla původním záměrem, se Kočičí hra dočkala až pět let po divadelní premiéře a jedenáct let po vzniku románu. Film natočil režisér Károly Makk, který dal podnět k jeho zrodu.

Evropský věhlas Kočičí hry charakterizuje anekdota, vyprávěná počátkem 70. let v maďarských kuloárech: „Na čem ted' pracuje mistr Örkény? – Překládá Kočičí hru zpátky do maďarštiny.“

Česká premiéra Kočičí hry se konala v roce 1972 v Divadle bratří Mrštíků v Brně. O rok později ji uvedla činohra Státního divadla v Ostravě. V roce 1974 u nás hru nastudoval tvůrce její první maďarské inscenace, režisér Gábor Székely, v Tylově divadle v Praze. Jeho Kočičí hra s Danou Medřickou jako Erži a Vlastou Fabiánovou v roli Gizely se stala nejúspěšnější inscenací v dosavadních dějinách Národního divadla. Dosáhla neuvěřitelného počtu 403 repríz.

V posledních letech se Kočičí hra objevila hned na několika českých scénách.

Po krátkém období odklonu od dramatiky „socialistického původu“ (který pohříchu postihl i takové autory, jako Gogol nebo Čechov, kteří se ale opravdu „nenamočili“) se na jeviště vracejí ta díla, která mají silnější dech než ideje přechodné dějinné etapy. Navíc zatímco snahy o objevnou dramaturgii jdou někdy bohužel ruku v ruce s rezignací na herecké divadlo, Kočičí hra je výsostnou nabídkou nádherných dramatických rolí.

Kočičí hra – tragikomedie, jak ji označil autor, a nikoli groteska, jak byla někdy mylně interpretována – je na současném repertoáru poctou hereckému umění a poctou autorovi, který hluboce rozuměl lidem a odmítal všechny podoby teroru, bez ohledu na jeho barvu.

Z programu ke hře, připravila Jana Pithartová

NA CO VZPOMÍNAJÍ SESTRY SZKALLOVY

Co je jejich velkým bohatstvím, které obě dvě sestry, byť každou jinak, vyděluje z okolí a činí tak výlučnými, a tedy i osamělými? Co je tím čtvrtým rozměrem, který se nevejde ani do Eržičina pokoje v rozděleném bytě, ani do milionářského paláce, ve kterém žije Gizela?

Maďaři jsou naši sousedé, ale co o nich vlastně víme? Jejich dávná i novodobá historie je odlišná od naší, jsou jiným národem, pro nás trochu tajuplným.

Zatímco utlačovaní a manipulovaní Češi si národní sebevědomí budovali vždy tak trochu na písku, národní hrdost Maďarů s temperamentem hunských předků stála na pevné skále. Základy Budapešti položili už Římané na počátku našeho letopočtu. Maďaři osídlili území v devátém století a jejich uherský stát po staletí odolával tureckým nájezdům. V roce 1526 se Uhry staly součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie. Maďaři v ní byli druhým nejsilnějším národem a habsburská vláda pro ně znamenala trvalou výzvu k soupeření a rebelii.

Znalost němčiny pokládali za přirozenou součást základního vzdělání, nikoli za trapnou povinnost utlačované menšiny. Odnepaměti proslulé lázeňství (jen v Budapešti je na třicet horkých léčivých pramenů) jim zajistilo stálý kontakt s celým světem. Permanentní soutěž s vídeňskou kulturou jim dala úctu ke vzdělání a nezdolnou ambici budovat vlastní kulturu a ctít tradice, které jsou pilířem svébytnosti každého národa.

Toto hrdé vlastenectví a také vznosné, oduševnělé měšťanství v tom nejlepším smyslu, naplněné láskou k divadlu, opeře, literárním klasikům, pěstoval ve svých dcerách, nejkrásnějších dívkách okresu Szolnok, pan Szkalla, představitel místní společenské elity a inteligence.

Rok 1918 (vyhlášení nezávislé republiky), nebo snad 1919 (v březnu převzali vládu komunisté a v srpnu byli krvavě potlačeni) je ve vzpomínkách Erži i Gizely dobou nejšťastnějšího mládí, a zároveň rokem tragické smrti tatínka. Na otázku proč a jak zemřel, sestry nenacházejí společnou odpovědi Důvod jeho smrti je záludným tajemstvím celé hry. Je to neuvěřitelně hloupá smrt po krásném a naplněném životě a její nevysvětlený důvod jako by byl varujícím obrazem toho, jak se povědomí o člověku stává hříčkou nikoli dějin, ale jejich rozporuplného výkladu.

K neblahým vzpomínkám na bombardování Budapešti, kdy se sestry skrývaly v krytech a dlouho jedna o druhé nevěděly, je třeba připomenout, že dunajský veletok dělí hlavní město Maďarska na Pešť a Budín. Všech sedm mostů, které spojují obě části města, bylo bombardováním zničeno.

Nešťastné postavení Maďarska na fašistickou stranu ve druhé světové válce bylo tragédií tohoto hrdého národa. Pokus o uzavření separátního míru s Ruskem v roce 1944 přivodil zemi obsazení nacistickými vojsky a postup Rudé armády z východu celým Maďarskem mohl být jen stěží vnímán jako osvoboditelský. V únoru 1945 bylo Maďarsko zemí osvobozenou a poraženou zároveň. V roce 1946 byla vyhlášena Maďarská lidová republika s ruskými vojsky v zádech.

Zdevastování a rozklad starých duchovních a morálních hodnot v novém Maďarsku nesly Erži a Gizela každá po svém. Gizela emigrovala, aby mohla žít dál v duchu svých ideálů pod střechou milovaného syna. Místo rodinné lásky a vysoké kulturní úrovně však našla odlidštěný řád striktních společenských pravidel, pragmatických vztahů a obchodních machinací. Erži se se svou duší uzavřela do vnitřní emigrace v jednom pokoji rozděleného (dříve jejího) bytu. O šestnácti letech tohoto života se zmiňuje jen jako o řadě beznadějných rán. Ani v podmínkách zliberalizovaného Maďarska na konci šedesátých let nemohl István Örkény napsat o všem, co si Erži pamatuje. Ani to nebylo jeho cílem. Ale že k jejím vzpomínkám patří také rok 1956, kdy padlo 25000 Maďarů v boji za obnovu svobodného kulturního národa, a roky poté, kdy bylo vyneseno 2000 rozsudků smrti, nelze opomenout.

Taková je stručná prehistorie příběhu, jehož kola roztočí náhodné setkání v mlékárně. Příběhu, který je vykládán různě – jako oslava aktivního stáří, pocta nezdolné životaschopnosti navzdory nepřízni osudu, psychologická hra o potřebě blízkostí a komunikace, sonda do tajemných zákrut ženské duše, netradiční milostný román... To všechno a mnohem víc v Kočičí hře je. Ale tváří v tvář všemu, co je za příběhem sester Szkallových, neobstojí tendenční dobové výklady, které mu podsouvaly vyznání lásky socialistickému Maďarsku. Eržičino lpění na tom, kde chce žít a zemřít, Viktorova touha stanout znovu na prknech operního podia i Gizelin pozdní návrat do vlasti a stesk po rodném domě... to všechno směřuje mnohem dál. Do šťastnější minulosti, k tradicím, k vlastním kořenům.

Z programu ke hře, připravila Jana Pithartová