VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu  fotogalerie  INprojekty na Malé scéně ve dvoře

Gender projekt – Konec dějin: jedna žena Rozhodující je pro mě výzva!









foto Josef Vostárek

François Bégaudeau / KONEC DĚJIN: JEDNA ŽENA

(Fin de l'histoire)

Překlad: Kateřina Neveu, Katia Hala, Zdeněk Janál

Uvádíme v rámci cyklu INprojekty (Malé inscenační projekty světových novinek)
První české uvedení hry.

Drama podle výpovědi o skutečné události. Francouzská novinářka byla držena 157 dní v iráckém zajetí. Spoutaná, s šátkem přes oči. Denně jen 80 slov a 24 kroků. Počítala kapky padající z potrubí…

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Ivo Kristián Kubák j. h.

Osoby a obsazení:
  NOVINÁŘKA ...... Kristina Jelínková
  AUTOR ...... Radek Žák

Inspice: Jindřich Kratochvíl


Zahajovací zkouška: 30. října 2012
Předávací porada: úterý 30. října 2012
Dílčí zkoušky: 31. října, 1. listopadu 2012
Technická a generální zkouška: 6. listopadu 2012
Premiéra: v úterý 6. listopadu 2012 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře


Gender projekt – Konec dějin: jedna žena

Novou sezónu ve zmíněném cyklu zahájíme francouzskou hrou Konec dějin: jedna žena (Fin de l'histoire: une femme), jejímž autorem je François Bégaudeau. Na počátku výběru tohoto textu stála možnost spolupráce s Univerzitou Pardubice, kde se v současné době živě rozvíjí obor „gender history“, tedy sledování historického vývoje z hlediska odlišností mezi mužem a ženou, například s ohledem na to, jakým způsobem historii ovlivnily ženy a jak se jejich postavení ve společnosti proměňovalo.


autor François Bégaudeau
foto Wikimedia Commons

Florence Aubenasová
reálný předobraz
protagonistky hry
foto elle.fr

V úterý 6. listopadu se na univerzitě uskuteční doktorandské kolokvium zaměřené právě na zkoumání historie (a umění) genderovým pohledem. Přišlo nám oboustranně obohacující tuto akci propojit právě s cyklem INprojekty. Mimochodem: vždyť také gender studia jsou dnes velmi „in“. Účastníci kolokvia z řad studentů tak uvidí po teoretických přednáškách jeden z praktických příkladů jejich zájmu v divadelní podobě. A následná diskuse s nimi pak může být, dle mého soudu, zajímavá pro vás, věrné diváky našich projektů.

Hra Konec dějin: jedna žena (2009), vycházející z autorova stejnojmenného románu (2007), je založena na kontrastu „velkých“ a „malých“ dějin, na kontrastu dvou odlišných životních zkušeností. Bégaudeau ve své hře, která nese prvky dokumentárního dramatu, vychází z autentické výpovědi uznávané francouzské novinářky Florence Aubenasové na tiskové konferenci. Konala se v roce 2005 těsně poté, co byla ona „jedna žena“ propuštěna po 157 dnech z iráckého zajetí. Aubenasová přesně popsala, jakým způsobem s ní únosci zacházeli a co přitom prožívala. Byla držena v temném sklepě se zavázanýma očima, za celý den mohla udělat jen 24 kroků na záchod a zpět, promluvit jen 80 slov a jíst bez pomoci rukou. Šlo jí doslova o život, nemohla v tu chvíli tušit, jestli její věznění bude mít šťastný konec a dostane se zpět na svobodu, do své vlasti. Ve Francii měla obrovskou veřejnou podporu a státní činitelé se snažili s únosci vyjednávat a zachránit ji před zabitím. V divadelní hře jsou její promluvy kombinovány s filosofickými názory a příběhem samotného autora, který žádnou podobnou mezní situaci neprožil a v porovnání s její zkušeností „poklidně“ tvoří a účastní se veřejného života. Při prvním francouzském uvedení v Théâtre Ouvert François Bégaudeau dokonce sám účinkoval, když hrál sama sebe, respektive postavu Autora.

Jako obvykle bude součástí premiéry také diskuse o uvedeném tématu a kontextu hry. Tentokrát se jí spolu s diváky a herci zúčastní pedagožka pardubické univerzity, divadelní vědkyně, překladatelka a režisérka Katia Hala, dramaturg Zdeněk Janál a režisér projektu IVO KRISTIÁN KUBÁK. S jeho cestou k režii, zkušenostmi a vnímáním divadla a světa se můžete seznámit již nyní v následujícím rozhovoru.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 11/2012


Rozhodující je pro mě výzva!


Režisér Ivo Kristián Kubák

Kristiáne, jak ses vůbec dostal k divadlu? Pokud vím, nejprve jsi studoval matematiku…
Je pravda, že cesta vedla přes mnohé zákruty, ale nakonec mě život k divadlu dofackoval. Když jsem začal po plzeňském gymnáziu studovat na Matematicko-fyzikální fakultě UK, nevydržel jsem příliš dlouho to kulturu ignorující prostředí (dnes už jsou na tom matfyzáci mnohem lépe, ale v devadesátých letech to nebyla právě žádná hitparáda). A protože ta druhá ze dvou přihlášek, kterou jsem si po gymnáziu podával, a tehdy nevyšla, byla na DAMU, bylo naprosto logickým krokem založit na MFF UK amatérské divadlo. Spolek se jmenoval DIVOJ (po zakladateli fakulty Vojtěchu Jarníkovi) a vydržel fungovat skoro deset let. Dnes má dokonce své následovníky, kteří zdědili jeho původní fundus.

Na DAMU jsi vystudoval teorii a kritiku divadla, ale nakonec jsi ještě pokračoval studiem režie. Čím tě divadelní režie tolik zlákala?
Chtěl jsem ji studovat úplně původně místo matematiky. A odbočka k teorii byla právě díky ní logickým mezikrokem. Jenže teorie se nikdy nevyrovnala možnostem praxe, interpretace na papíře zůstávala suchopárná a knihy se se mnou nikdy tak příjemně nepřely jako živí herci. A především: neumím na nic hrát, zpívat ani malovat, zatímco vnímat mizanscénu a komunikovat o ní s herci, rozkládat text a zase jej skládat dohromady – v tom se cítím trochu bezpečněji.

Hodláš u režie zůstat, nebo plánuješ ještě nějaké další „eskapády“?
Doufám, že u režie zůstanu, byť součástí mých budoucích plánů je i produkční a dramaturgická práce v rámci jedné nabídky, která šťastně přišla teď na konci studia.

Na DAMU, kde právě absolvuješ, jsi režíroval inscenaci Punk Rock, řekněme pro mladé diváky, s mladými herci, o mladých lidech. Cítíš u sebe tedy potřebu přímo generační výpovědi o světě?
Cítím, že každá chvíle, každá doba, každý soubor, každá práce, každá tvorba a potažmo každá inscenace potřebují o světě vypovídat. Musí se k světu vztáhnout, nezůstat v izolaci. Punk Rock podle hry Simona Stephense je první absolventská inscenace našeho ročníku, bylo tedy třeba najít nějaké aktuální téma a aktuální hru pro soubor čtrnácti hereček, herců a hostů. A že se poté poměrně závažné současné téma stane v podání mladého ansámblu, který hraje téměř o sobě, generační výpovědí, je nasnadě. Ale nebyla to věc, na kterou bychom příliš tlačili.


Režisér Ivo Kristián Kubák

Jakými divadelními projekty se především zabýváš? Je v nich pro tebe hlavní téma, nebo jiné okolnosti?
Na začátku října jsem měl v pražském Rock Café premiéru inscenace DENÍK 1959-1974, kterou jsme spolu s mojí kmenovou dramaturgyní Marií Novákovou připravili podle stejnojmenné knihy deníkových záznamů českého režiséra a scenáristy šedesátých let Pavla Juráčka. Když mi Marie poprvé přednesla tento nápad a podala mi tisícistránkovou knihu, nevěřil jsem, že po roce a půl bude na druhém konci stát zcela jiný herecký soubor než na začátku a stominutová dramatizace totálně epického díla. Ale povedlo se. Dále se teď chystám ještě jednou vrátit do divadla DISK a režírovat čtvrtou inscenaci ročníku (o titulu zatím vyjednáváme). A na příští léto chystám „site unspecific“ projekt Golem, který je inspirován mnohými tradičními i netradičními divadelními postupy, ale kombinuje je do výsledné formy, která doposud na starém kontinentě nebyla užita. Tedy aspoň myslím, protože zprávy hovoří o jediném podobném projektu v USA.
Když se ohlédnu zpět, myslím, že tou nejdůležitější okolností je vždy výzva. Rád se potýkám s tématy, motivy a interpretací, ale pokud v sobě inscenace nebo projekt skrývá výzvu, vím dopředu, že si mě získá stoprocentně.

Menší či samostatné projekty jsou přece jen trochu jiná práce než klasické inscenace v repertoárových domech. Láká tě obojí?
Ano, láká mě obojí. Dokonce bych řekl, že ty nůžky jsou rozevřeny mnohem šířeji: láká mě monodrama v komorním sále pro deset diváků stejně jako pompézní operní cyklus v plenéru před avignonským palácem.
V Pardubicích mě láká především možnost poznat nové herce, spolupracovníky, prostory a především zcela jiný typ publika.

Představíš se zde nyní režií jednoho ze scénických čtení, respektive malého inscenačního projektu, kdy herci hrají s textem v ruce. Jakou máš s podobnými divadelními formami zkušenost?
Mám za sebou dvojí účast na scénických čteních agentury DILIA v rámci festivalu Zlomvaz a spolupráci s Francouzským institutem v rámci festivalu Theatrum mundi. Ve všech případech, pokud mohu soudit, zúčastněné diváky, herce i mě samého bavila netradiční forma, rychlá příprava a rychlé provedení, seznámení s novými texty. Jediné, na co vzpomínám, řekněme, opatrněji, je osobní setkání s francouzským spisovatelem Davidem Lescotem po scénickém čtení jeho hry Evropská. Z úsporných důvodů jsme při dramaturgické přípravě vyškrtli jednu ze třinácti postav a spojili ji s jinou. Autor byl na dvou zkouškách, ale vždy někdo z herců chyběl, takže absence postavy nebyla tak očividná. O to horší byl pak rozhovor po premiéře. Záměrně nezáměrně jsme totiž vyškrtli příliš horlivou postavu básníka, kterou on pochopitelně považoval za svoje alter ego. Od té doby vím, že s živými autory se musí mluvit téměř o všem a předem. Na jaře mi David Lescot ani neodpověděl na email, jak jsem si u něj zavařil.

Hra Konec dějin: jedna žena v sobě nese prvky dokumentárního divadla, což je žánr, který se v poslední době sice velmi rozvíjí, ale pro mnohé diváky může být zatím stále ještě dost neznámý. Máš k tomuto typu divadla nějaký zvláštní vztah?
Dokumentární divadlo je samozřejmě neopominutelný žánr se specifickým přístupem. Mám jej rád, ale možná proto, že v sobě skýtá možnost se provedením naprosto vzdálit od reality, protože text sám o sobě bývá dostatečnou oporou. Mám zkušenost například s ruským textem Sergeje Kalužanova Masakr, který je zpracováním rozhovorů a života vyléčených narkomanů.

Hlavní postava naší hry, francouzská novinářka, prošla krajní životní zkušeností, když byla v Iráku více než 150 dní v zajetí a šlo jí doslova o život. Považuji to za konkrétní příklad, proč se nás mimo jiné dění v těchto válečných oblastech týká, i když si v „závětří“ můžeme nastokrát říkat, že ne. Jak na podobné hrozby, které tyto válečné konflikty pro svět představují, pohlížíš?
Nedokážu si představit, že by se nás toto dění netýkalo. Každý z nás je zoon politikon a vším, co děláme, ovlivňujeme a můžeme ovlivnit svět, stejně jako svět může ovlivňovat nás. Jak už jsem říkal – cítím, že mohu něco sdělovati skrze jeviště a jestli někdy některé sdělení ovlivní ostatní zoon politikon, bude to jen správně a dobře.
Každopádně téma hrozby i hrozba sama je přímo stavebním kamenem dramatického napětí. Tím nechci říct, aby současný svět žil v neustálém napětí, ale myslím, že vždy by měl někdo zůstávat ve střehu.

Přeji ti, aby pro tebe hostování v Pardubicích bylo dobrou zkušeností – a zlom vaz!
Děkuji za přání a srdečně se těším na spolupráci!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 11/2012



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN