VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie   S režisérem před premiérou  premiérové momentky  derniéra

 
 
 
 
 
 

foto Radovan Šťastný

 

Marina Carr – MAJA

Předávací porada: v týdnu 26. – 30. března 2007
Zahajovací zkouška: 3. dubna 2007
Technická zkouška: 7. května 2007
Premiéry: 19. a 20. května 2007
Derniéra 15. května 2007

Příběh lásek magických a úpěnlivých.

Bylo nebylo… Podle staré irské legendy se Coillte, dcera boha hor, zamilovala do Blátha, pána květin. Běžela za ním přes hory svého otce a přes močály paní temnot do jeho říše a žila s ním šťastná celé léto. Na podzim jí Bláth oznámil, že odejde za čarodějnicí z močálu a vrátí se na jaře. Coillte šla za ním a našla ho, jak si velebí v doupěti černé čarodějnice. Byl v moci jejího kouzla, na Coillte nepromluvil, nepohlédl, ani se jí nedotkl. Zdrcená Coillte ulehla před doupětem a vyplakala jezero slzí, které se rozprostíralo na míle kolem dokola. Bláth dodržel svůj slib a na jaře se vrátil, ale Coillte nenašel. Rozpustila se v jezeře slz. Bláth od té doby bloudí po březích a hraje své milované Coillte zoufalé písně.
Bylo nebylo… Na břehu jezera, kterému se začalo říkat Soví, vybudovala Maja krásný dům pro své čtyři děti a milovaného manžela Roberta. Violoncellista Robert v něm trávil málo času, odjížděl za prací a za letmými láskami a Maja hleděla z okna na jezero a naslouchala tesknému zpěvu labutí. Nebo to byl žalostný zpěv Bláthův? Možná si to Maja ani neuvědomuje, ale příběh její šťastné i nešťastné lásky se stále víc podobá legendě o dávné Coillte.
Hra světoznámé irské dramatičky je plná tajemství a magické atmosféry, které pronikají do každodenních starostí praktické Maji a její rodiny, zalidněné ženami nejrůznějších osudů. V nich se odrážejí mnohostranné pohledy na různé podoby lásky a životního štěstí.

Překlad: Jan Hančil
Scéna a kostýmy: Dana Hávová j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová
Hudební spolupráce: Bohuslav Vítek j. h.

Režie: Michael Tarant j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
  Maja ... Jindra Janoušková
  Millie, její dcera, 16 a 30 let ... Lucie Štěpánková
  Babička Fraochlán ... Zdena Bittlová
  Robert, Majin muž ... Daniel Rous j. h.
  Beck, Majina sestra ... Martina Sikorová
                    nebo Marie Málková j. h.
  Connie, Majina sestra ... Petra Janečková
  Julie, Majina teta ... Romana Chvalová
  Agnes, Majina teta ... Ludmila Mecerodová

Inspice: Jindřich Kratochvíl
Nápověda: Naďa Krůlová


Před premiérou s Michaelem Tarantem

Maju, nádhernou hru významné irské autorky Mariny Carr, u nás inscenuje vynikající režisér Michael Tarant, který je žádaným hostem na všech českých i moravských scénách. Jeho režie přinášejí divadlu štěstí všestranně uměleckého, výsostně kultivujícího ponoru a přesahu. V posledním desetiletí se vedle činohry soustavně věnuje také režii operní.

Michale, setkáváme se za krásných okolností. Právě v den, kdy jsme začali zkoušet, jsi získal mimořádné ocenění – obě hlavní ceny (Libušky) Festivalu hudebního divadla Opera 2007, cenu odborné poroty za Verdiho Attilu v Olomouci a diváckou cenu za Řecké pašije Bohuslava Martinů v Ostravě. Udivuje mne – samozřejmě mile – ten divácký zájem o velmi náročný titul. V našem divadle bývají u diváků nejúspěšnější komedie a muzikály… Je operní divák jiný?
To se nedá říct takhle jednoduše. Navíc mohu mluvit jen o tom, co nebo jak se to pokouším dělat já… Řecké pašije jsou opravdu veliké dílo, jeden z krásných pokladů v naší národní kultuře. A domnívám se, že pro diváky může být velkým překvapením, když se opera inscenuje dramatickým způsobem, jako silné pravdivé divadlo, když se jde po postavách, vztazích, situacích… Divácký zážitek se tím stupňuje.

Přiznám se, že ve svém omezení na činohru cítím operu mnohem víc jako žánr hudební než divadelní, možná i proto, že jsem ji doma s rodiči poslouchala z „vinilů“. Co... totiž co všechno je divadelním fenoménem opery?
Cest, jak inscenovat operu, je samozřejmě víc, můžu mluvit jen o své zkušenosti, a své cestě. Já považuji hudebně dramatické umění za jeden ze základních proudů, který se táhne jako fenomen napříč dějinami naší kultury. A tak jako základním gestem, které určuje činohru, je především slovo, u baletu je to pohyb, ve filmu obraz… v opeře je tím hlavním výrazovým prostředkem hudba, hudební řeč a lidský hlas. Ale ve všech žánrech hraje samozřejmě roli množství dalších komponentů a rozlišují se mimo jiné právě tím, který převažuje. Opera je dramatický útvar, jehož největší silou je hudba.

Pojďme k činohře, neb si povídáme v jednom z jejích působišť. Jsi jeden z mála českých režisérů, který se nikdy nesnížil k pouhé "komerci" – k tomu, co takzvaně zafunguje u diváků, aniž by umělecky mělo proč. Jak, podle čeho si vybíráš hry, které pak inscenuješ?
Samozřejmě je pro mne důležité hledisko subjektivní – jestli hra, kterou bych měl inscenovat, osloví mě osobně. Ale zajímavou fází při výběru je inspirace dramaturgií a tím to dostává další rozměr, který rozšiřuje možnosti. Často mě dramaturg či dramaturgyně osloví titulem, který bych si sám nevybral, a nutí mne přemýšlet trochu jinak a to může být velice obohacující. Důležitým kritériem výběru je pro mne také můj osobní názor, že člověk nemá v životě tolik času, aby mohl dělat věci nepodstatné, takže se snažím dělat jen divadlo, kterému věřím, a pochopitelně se ho snažím dělat tak, aby oslovilo jak moje spolupracovníky – herce, zpěváky, celý ten velký široký tým, který vytváří divadelní inscenaci – tak publikum, protože smyslem naší práce je, abychom vedli rozhovor s diváky. Na tom mi samozřejmě velmi záleží.

Když jsem poprvé četla Maju, zaujala mě nejvíc tajemstvím, vlastně nekonečným množstvím vzrušujících tajemství, v textu ukrytých. Tajemství a zámlky, to jest neuchopitelnost v principu – hodnota výsostně literární, nicméně bytostně vlastní divadelním hrám Mariny Carr a irské dramatice vůbec. Co je na ní vzrušivé, vybízivé pro režiséra?
Kromě toho, co už jsi zmínila, mě v Maje zajímá citlivost ženského pohledu na svět. Celý život se ženami pracuji a hodně mě ovlivnily, hodně mi v životě daly, od dětství, od mládí vnímám ženský svět a nechtěl bych žít bez něj, ale i tak je to pro mne v téhle hře zase nový svět, nový rozměr, který mě nutí uvažovat a pracovat trochu jinak, než kdybych dělal Dvanáct rozhněvaných mužů nebo … třeba Tři muže ve člunu a psa. Tím nechci říct, že bych výrazně odlišoval mužská a ženská témata, ale mluvím o citlivosti, o tajemství, o něčem možná někdy hlubším, méně okázalém, méně navenek výbojném, co ale právě v té zvláštní tichosti a velké koncentrovanosti může vyznít jako velmi intenzivní výpověď jinými prostředky. To je pro mne nová poloha, nová možnost, jak přemýšlet o divadle, o postavách. A je to pro mne velmi zajímavé a velmi vzrušující.

A aby se kruh uzavřel: Maja není komedie, ani muzikál, je to – podle mne výlet do tajemných krajin irského venkova, seznámení s ženou, která měla být vílou, balancování na šikmých plochách lásky – a …?
Především velmi dobrá hra s krásnými příležitostmi pro herečky, i pro herce a jejich prostřednictvím samozřejmě zážitek pro diváky. Maja je dramaturgická perla, malý dramaturgický skvost. A doufám, že může být velmi přitažlivá tím, že má několik rovin, že kromě těch hlubinných témat, ponorných řek, které pod textem jsou, je tam mnoho situací, které zažívá každý z nás, jsou velmi silně inspirované každodenním životem. Autorka na jedné straně velmi výstižně líčí obyčejný život, který všichni žijeme. A na druhé straně, za tím vším vytváří další prostor pro fantazii, tajemství. To je něco navíc, co mám rád i na obrazech a hudebních skladbách. To je na Maje zvláštní a krásné.

Děkuji a přeji šťastnou plavbu ponornými řekami. Zlom vaz!

JaP, Divadelní zpravodaj 5/2007



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN