Vladislav Vančura – Jiří Seydler / MARKÉTA LAZAROVÁ

Předávací porada: 19. 6. 2009
Zahajovací zkouška: 1. září 2009 v 10.00 hodin
Technická zkouška: úterý 6. října 2009
Premiéry: 17. a 18. října 2009 v 19 hod., Městská scéna VČD

Jeden z nejsilnějších příběhů české klasiky o tom, že i uprostřed zla se rodí láska.

Svět je kruté místo. Člověk není o nic lepší. Život bez Boha a bez citu k bližnímu je prázdný. A přece, je-li lidská duše sebeobtíženější hříchem, ruce potřísněné krví a srdce zatvrzelé, stane se zázrak. Z násilí a hrubosti zrodí se láska, jediný nepominutelný úděl člověka na pouti mrazivě nekonečným vesmírem a palčivě konečným životem.

Vančurova MARKÉTA LAZAROVÁ inspirovala filmového režiséra Františka Vláčila, před dvaceti lety ji v Pardubicích nazkoušel režisér Michael Tarant, dnes  se k hlubokému příběhu ve vlastní působivé dramatizaci vrací Jiří Seydler.

Scéna: Dana Hávová j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Hudba: Jiří Šlupka Svěrák
Šermy: Pavel Konvalina j. h.
Dramaturgie: Tomáš Syrovátka
REŽIE A DRAMATIZACE: Jiří Seydler

OSOBY A OBSAZENÍ:
   Šašek ... Václav Dušek
   Kozlík ... Josef Vrána
   Kozlíková ... Romana Chvalová
   Stará Kozlíková ... Zdena Bittlová
   Mikoláš ... Radek Žák
   Jan ... Ladislav Špiner
   Jiří ... Martin Mejzlík
   Alexandra ... Kristina Jelínková
   Jejich sestra ...
   Lazarová ... Jindra Janoušková
   Lazar ... Jiří Kalužný
   Markéta ... Petra Tenorová
   Hejtman Pivo ... Zdeněk Rumpík
   Rytíř Sovička ... Pavel Novotný
   Kristián ... Miloslav Tichý
   Hrabě Kristián ... Jan Hyhlík
   Abatyše ... Dagmar Novotná
   ozbrojenci ... skupina Zubři

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Jana Voldánová
 

kostýmní návrhy Tomáše Kypty

Žena je motto světa

Krutá i krásná. Smrt i láska. Mrazivý sníh i žár touhy. Krev i smíření. MARKÉTA LAZAROVÁ, jedna z nejpůsobivějších knih české literatury znovu ožije na jevišti pardubického divadla. Naposled to bylo v pohnutém roce 1989. Po nezapomenutelném filmu Františka Vláčila zlákala MARKÉTA LAZAROVÁ už mnoho dramatizátorů a režisérů, mezi nimi i JIŘÍHO SEYDLERA. Proč? Dozvíte se víc...

Jirko, cítíš se jako „vančurovec“? Čteš jeho knihy? Vracíš se k nim?
Vančuru mám moc rád. Nikoli pro jeho levičáctví, ale pro jeho „svojakost“. Vančura je jako autor nenapodobitelný, neopakovatelný, jedinečný. Nejen jazykem, ale celým svým duchem. Vychází z mnoha historických pramenů, ale jeho téma je přesto zcela svébytné. Je nadčasový, většina knížek se svým poselstvím neuzavírá ve dvacátých, třicátých letech minulého století, ale bude s námi žít stovky let. Má zamilovaná knížka se jmenuje Hrdelní pře aneb Přísloví.

Odkdy v tvé hlavě nebo snad v srdci zrála touha po zdramatizování Markéty Lazarové? Už ses touto myšlenkou vážně zaobíral na dramaturgických poradách divadla někdy dříve?
Ano, ta myšlenka ve mně zrála asi čtyři až pět let. Markétu Lazarovou jsem samozřejmě znal už dřív jako téma, viděl jsem film, ale teprve před těmi několika lety jsem si knížku opravdu přečetl a byl jsem uchvácen. Čím? Její nejednoznačností, mnohovrstevnatostí jazykovou i myšlenkovou, která ale směřuje k jednotícímu tématu lásky.

Přistupuješ k Vančurovi spíš s úctou, nebo se vůči němu chceš „autorsky“ a režijně vymezovat?
To první. Vůči Vančurovi se režijně vymezovat nemusím, on to nepotřebuje. Navíc dramatizace tak široké epické látky, jakou je MARKÉTA LAZAROVÁ, musí využívat zkratku, obraz, skoky v čase, vypravěčská zcizení a střihy. A to je takových věcí, s nimiž si režisér může pohrát, že není třeba vymýšlet novoty.

Na kolik důležitou roli bude hrát v inscenaci výtvarná stránka? Barevnost, atmosféra, svícení...?
Inscenace by měla být obrazivá, což úzce souvisí se scénografickým řešením. Zároveň musí být scéna funkční, proměny situací jsou u nás, stejně jako u Vančury, časté, nevyhneme se rychlým proměnám místa i času, to znamená, že se scénou musíme hodně pracovat. Vedle toho by scéna měla být významotvorná, měla by nést lyrizující prvky podobně jako muzika. Zpíváme-li o mrazu, mělo by to být podpořeno scénickým a světelným řešením, zpíváme-li o krvi, použijeme bílé a červené barvy. To všechno klade velký důraz na svícení.

Ve většině dramatizací Markéty Lazarové zaujímá silné místo hudba. Co za tím vězí? Muzikálový příběh Markéta zrovna není, i když i tak se někdy dělá...
Muzikálem také naše inscenace určitě nebude. Zazní jen několik písní, které nebudou balastem, chci, aby zůstaly funkční. Hudba má tu přednost, že má schopnost zkratky. Může samozřejmě jen navozovat lyrický pocit, což by měla, ale hlavně může posouvat děj. Písničky v naší dramatizaci sdělují postoj figur, podporují dramatický charakter. Posouvají děj.

MARKÉTA LAZAROVÁ je hrdinkou ženskou, ale žije v mužském světě. Kam patří vančurovské téma lásky – je to mužské, nebo ženské téma?
Téma střetu mužského a ženského světa najdeme už ve Vančurově předloze. My to v naší dramatizaci podtrhujeme. Žena je motto světa, chlap je žhavá, rychlá, pomíjející vteřina. Žena má díky potomstvu jsoucno a bytí v sobě, musí myslet na život a budoucnost svých dětí, chlap tohle nemusí. Pro nás je hlavní téma lásky – drsné, kruté, ale přesto téma lásky. A ta je, jak známo, vztahem dvou a více lidí, většinou dvou pohlaví... (smích) Muže a ženy. Markéta je sice postavou titulní, ale o tom, kdo je opravdu hlavní postavou knížky a naší inscenace, se můžeme přít. Ale není to důležité. Důležité je, jak se láska zrodí, že vytryskne v té nejnepravděpodobnější situaci, v nejnevhodnějším čase, v nejnevlídnějších podmínkách, a že ji lidé najdou a dokážou udržet. A za obzorem lásky se rýsuje druhé téma, které zní: jak si udržet hrdost a svobodu. Láska, hrdost, svoboda, to jsou hodnoty Vančurova světa. Některé více mužské, jiné ženské. Ale všechny lidské. A i kdyby tyto hodnoty byly jediným tématem, které v inscenaci zazní, bylo by to nevyčerpatelné téma.

nechť projdeš ocúnem jevištních houštin
a zástupové přicházejí vyslechnout vyprávění Markétčino

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 10/2009