Richard Kalinoski – MĚSÍČNÍ BĚS

Premiéra v 8. prosince 2001 na Komorní scéně Anežky České
Derniéra 1. listopadu 2003

Komplikovaný milostný příběh lidí, kteří byli vytrženi z vlastního životního kontextu.

Manželé Aram a Seta jsou dva z hrstky Arménů, kteří skoro zázrakem přežili vyhlazování Turky, ale přišli při něm o rodinu, domov a vlastní identitu. Aramovi se podařilo zařídit si fotoateliér v americkém Milwaukee, Setu si „objednal“ v arménském sirotčinci a snaží se s ní zaplnit bílá místa po svých mrtvých na rodinném portrétu, zacelit krvácející rány v srdci a vytvořit si nový domov a život v jiném místě a čase. Odstřihnout se od vlastní minulosti je však těžší než předpokládal.

Měsíční běs je druhou inscenací uváděnou na Komorní scéně Anežky České a VČD jej uvede jako českou premiéru.

Hrají: Lucie Štěpánková, Martin Mejzlík a Václav Dušek
Režie: Jiří Seydler
Překlad: Martin Fahrner, scéna: Miloň Kališ j. h., hudba: Jiří Šlupka Svěrák

Slovo dramaturgyně

„Je to nádherná hra a skoro nikdo ji u nás nezná. Letošní repertoár na Anežce má krásné určující téma (a protože jsem v době tvorby její dramaturgie byla daleko odsud v jiném divadle, tak vlastně nevím, jestli je to rafinovaný záměr, nebo geniální náhoda). To téma je vztah člověka k vlastním kořenům, potřeba trvání kulturní tradice, hluboká osamělost a obtížná identifikace osobnosti vytržené z kontextu jejích kulturních hodnot. Kočičí hra, která měla na Anežce nedávno premiéru, je o nevyhnutelné věrnosti vlastnímu osudu, o nevyvratitelnosti kořenů, které dávají člověku jeho svébytnost, smysl a jistotu. Měsíční běs je moderní hra a zachází odvážně ještě dál. Její postavy byly ze svých kořenů vytrženy nevratně. Seta a Aram jsou Arméni, kteří uprchli z vlasti před tureckým terorem. Zachránili si život, ale zoufale postrádají jeho smysl v cizím světě a musí ho hledat v mnohem elementárnějších hodnotách, než jsou kulturní tradice. A teprve díky vzkříšení těchto hodnot, křehkých, ale životodárných, znovuobjevují kontinuitu vlastního životního příběhu,“ dodává dramaturgyně inscenace Jana Pithartová.
 

Byli nebyli, nějací Arméni...

Málokdo ví, že osudy arménského národa jsou srovnatelné s dějinným martyriem Židů. Přitom je malá arménská země v celosvětovém měřítku jednou z kolébek civilizace a kultury.

Arménská vysočina, která se rozkládá jižně od Zakavkazska mezi Černým a Kaspickým mořem a jejímž nejvyšším vrcholem je biblická hora Ararat, byla osídlena už v první polovině čtvrtohor. Archeologické vykopávky a pozůstatky zavodňovacích zařízení svědčí o vyspělém zemědělství a řemeslné výrobě místního obyvatelstva už v dobách pravěku. V jedenáctém století před Kristem vznikl na tomto území silný otrokářský stát Urartu, který o dvě stě let později podlehl nájezdům Asyřanů. V šestém století před Kristem přišli Arméni. Podle pověsti je sem po zhroucení babylónské stavby přivedl praotec Haik. Hajastán, jak po něm svou zemi nazývali, měl díky obrovskému nerostnému bohatství a úrodné černozemí, na které se dařilo vinicím, ovoci i tabáku, předpoklad stát se zemí blahobytu.

V důsledku nešťastné strategické polohy bylo však toto území dějištěm válek mezi výbojnými impérii. Zemi Arménů pustošily armády Římanů, Peršanů, Řeků, kavkazských Iberů, Arabů, Turků, Mameluků, Mongolů..., takže arménská historie je převážně dějinami válečných hrůz.

Asi právě v důsledku strádání a utrpení Arméni velmi brzy přijali křesťanství. Arménská církev apoštolská byla založena v roce 301, o třináct let dříve, než byl vydán edikt milánský, oficiálně uznávající křesťanství. Arménie byla tedy nejstarším křesťanským státem na světě. Právě církev byla v průběhu krvavých dějin často jedinou záštitou národního sebevědomí Arménů. Díky křesťanství se stali Arméni velmi brzy národem vzdělaným. Dějiny jejich literatury se počínají rokem 406, kdy byla zavedena arménská abeceda. Od pátého století byl obzor Arménů rozšiřován překlady teologických, filosofických, přírodovědných a lékařských spisů, především z řečtiny a latiny (jen pro srovnání: arménský překlad bible existoval o celých jedenáct století dříve než naše Bible Kralická). Zavedení křesťanství přineslo také velký rozkvět architektury a výtvarného umění. Arménská kultura po tisíciletí asimilovala zahraniční vlivy antické, byzantské, perské, gruzínské, turecké, ruské... Války a následné hladomory vyháněly z Arménie v různých dějinných etapách desetitisíce emigrantů, takže arménská diaspora zapustila kořeny po celém světě.

Už v šestnáctém století, kdy byla Arménie rozdělena mezi Persii a osmanskou říši, Arméni hromadně emigrovali a jejich obchodníci získali významné postavení v dálkovém obchodě. Sílu přežít dávalo Arménům nejen hluboce zakořeněné křesťanství, ale i vysoká úroveň vzdělanosti a umění, i řemesel, zemědělství a obchodu, která udržovala kulturní autonomii a vysokou mezinárodní prestiž arménského národa navzdory střídajícím se nadvládám a opakovaným válečným tažením mocností, které si mezi sebou dělily jejich území.

Nejkrvavější etapou arménských dějin jsou léta 1895-1916, kdy došlo k největšímu vyvražďování národa v dosavadních moderních dějinách světa, které překonala až genocida Židů za druhé světové války. Tato strašná kapitola novověké historie je kvalifikovaně zpracována v takřka sedmisetstránkovém románu Franze Werfela Čtyřicet dnů.

V devatenáctém století, kdy bylo arménské území rozděleno mezi Turecko a Rusko, se začalo mezi Armény vzmáhat národní hnutí. V roce 1895 proti nim sultán Abdulhamid II. vyhlásil svatou válku, při které zahynulo dvě stě tisíc arménských křesťanů. Masakrování Arménů pokračovalo na různých místech Turecka i na počátku dvacátého století a vyvrcholilo na jaře roku 1915, kdy turecká vláda vydala rozhodnutí o okamžitém „řešení arménské otázky“. O způsobech jejího řešení píše historik Burchard Brentjes v knize Arménie. Tři tisíce let dějin a kultury:

Provizorní zákon o deportaci podezřelých osob vydaný 27. května 1915 stanovil v článku 2: „Velitelé armád, armádních sborů a divizí mohou, bude-li to nutné z vojenských důvodů, vysídlit obyvatelstvo měst a obcí podezřelé ze zrady nebo špionáže a přesídlit je na jiná místa.“

To byl pro Armény rozsudek smrti. Pokud by některý turecký důstojník či úředník nebyl považoval Armény za „podezřelé“, byl by sám potrestán a sesazen a tak byli všude dislokováni, tj. vyhnáni, a museli nechat na místě všechen svůj majetek. A kdo nebyl rovnou zastřelen, utopen či ubit, kdo nezahynul hlady na horských cestách, ten se dostal do pustin severní Mezopotámie, kde dílo zkázy dokončila nemilosrdná příroda...

Šifrovaný telegram tehdejšího ministra vnitra Talaata policejnímu ředitelství v Azeppu, jehož obsah vešel ve známost až po válce, mluví ostatně jasnou řečí: „Právě bylo sděleno, že na základě usnesení Výboru rozhodla vláda o úplném zničení všech Arménů žijících v Turecku. Kdo by se zdráhal splnit tento příkaz, nemůže být považován za osobu věrnou vládě. Bez ohledu na to, zda půjde o ženy, děti či invalidy a ať se metody zničení zdají jakkoli kruté, je nutné skoncovat s jejich existencí bez jakékoli známky soucitu či výčitek svědomí.“

Tureckým šovinistům nutno přiznat, že sotvaco do té doby provedli tak důkladně jako vyhubení Arménů. 31. srpna 1915 ministr Talaat prohlásil: „Arménská otázka už neexistuje.“

Jména hlavních iniciátorů arménské genocidy, ministra vnitra Talaata a mladotureckého generála Envera Pasi, mají pro Armény stejný zvuk jako jméno Adolfa Hitlera pro Evropany. Před násilnou deportací žilo v Turecku přibližně 1,9 miliónů Arménů. Asi jeden a půl miliónu jich bylo pobito. Ještě v letech 1917-1920 zahynuly desetitisíce Arménů z ruské Arménie.

V roce 1921, když Francie podepsala s Tureckem dohodu o vrácení dosud obsazených území, která poskytla azyl řadě arménských uprchlíků, vypukla další vlna emigrace. Ti, kteří přežili, se rozprchli po celém světě. Jejich potomky najdeme na všech kontinentech.

Jedním z nich je i spisovatel William Saroyan, který se narodil roku 1908 v kalifornském Fresnu pár let poté, co jeho arménští rodiče uprchli z vlasti. Hluboký obdiv nejen k Arménům, ale ke všem lidem, kteří díky vůli a urputné životaschopnosti přežili ztrátu vlasti a vytržení z vlastních kořenů, vyjadřuje ve všech svých knížkách:

Můj otec byl také spisovatel. Byl spisovatel, jehož věci nikdy nevyšly. Mám všechny jeho velké rukopisy, velké básně a povídky, psané naším rodným jazykem, který neumím číst... jen deník si psal anglicky a ten je plný nářků.

V New Yorku míval otec podle tohoto deníku jen dvě nálady: býval smutný nebo velmi smutný... Ve vlasti to byl ctěný muž, byl profesorem a říkali mu Agha, což je přibližně totéž jako lord. Naneštěstí to byl také revolucionář, jako jsou všichni dobří Arméni. Chtěl, aby ta hrstka jeho lidí byla svobodná. Chtěl, aby měli svobodu, proto se co chvíli ocital

ve vězení. Nakonec to bylo tak zlé, že kdyby nebyl opustil vlast, byl by zabil a byl by býval zabit. Uměl anglicky, četl Shakespeara a Swifta, a odjel do této země. A udělali ho tady vrátným...

(William Saroyan: Vinice ve velkém údolí)

...okolí přibližně na jih a na východ od Emersonovy školy ve Fresnu se dalo okamžitě rozpoznat jako hájemství arménské... a sotva bylo možné si nepovšimnout, že lidé žijící v arménské čtvrti byli všichni příslušníci jiných malých národů. Třeba někoho napadne, že si tak vysoko cením těchto lidí, zvlášť Irů a Portugalců, proto, že Irsko a Portugalsko jsou malé země, ale tak se to asi vysvětlit nedá. Měl jsem všechny tyhle lidi rád, protože prostě patřili k onomu tajemnému kouzlu mého sousedství, protože jsem je tolik let denně vídával a protože jsem v nich nacházel vlastnosti, které mě nejen udivovaly, ale i bavily...

Léta poté, co moje okolí ztratilo svou svébytnost a vlastně navždy zaniklo, jsem náhle porozuměl jeho tajemství. Bylo obydleno dobrovolnými vyhnanci, kteří přesto zhloubi tesknili po místě, o němž věděli, že už je nikdy nespatří.

(William Saroyan: Náhodná setkání)

Aram a Seta, hrdinové hry MĚSÍČNÍ BĚS, byli navíc vyhnanci nedobrovolnými a oba přežili vyhlazení vzdělaného a mírumilovného arménského národa jen náhodou. Je pozoruhodné, jak malé je naše všeobecné povědomí o Arménech. Snad i proto začíná hra slovy „Bylo nebylo... Byli nebyli, nějací Arméni.“ Její autor RICHARD KALINOSKI vyrostl v Milwaukee, ve Spojených státech amerických. Jeho otec byl však Polák a matka měla neamerické předky, je tedy potomkem přistěhovalců. Jeho přítelkyně mu vyprávěla příběh svých arménských prarodičů. Na jeho základě vznikl Měsíční běs, drama dvou arménských sirotků a jednoho italského navíc, tedy drama o podobných lidech, jací zajímali i Williama Saroyana.

Richard Kalinoski vystudoval univerzitu ve Wisconsinu, filmovou školu, kurs divadelního psaní a speciální „shakespearologický“ obor v Oxfordu a dnes je ředitelem Divadla pro děti v Seattlu a Divadla pro mladé v Rochesteru. Také učí divadelní a filmové psaní a úvod do angličtiny pro imigranty. Už za studií ve Wisconsinu založil alternativní divadlo a své hry psal především pro ně. Měsíční běs byla první z nich. Získala první cenu ve dvou národních soutěžích. V roce 1995 ji na divadelním festivalu v Louisse Ville objevil náš dramaturg Martin Fahrner.

Její příběh se odehrává ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století. Téma však – a nutno říct bohužel – nezestárlo. Pojmy jako teror, genocida, nucená emigrace či svatá válka jsou současné až hrůza. A jedinou nadějí v dějinné nepoučitelnosti lidstva jsou pojmy tolerance, vstřícnost, porozumění, hledání společných cest... Jsou nadějí a možností pro jednotlivce. Pro Arama a Setu, pro Vincenta... pro nás.

Jana Pithartová