VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu fotogalerie Autorské projekty na Malé scéně ve dvoře

Opuštěná Tiny Müller v novém INprojektu









foto Josef Vostárek

Tina Müller / OPUŠTĚNÁ

Zahajovací zkouška: středa 1. května 2013
Dílčí zkoušky: čtvrtek 2. května 2013, pátek 3. května 2013
Technická zkouška: 6. května 2013
Generální zkouška: 6. května 2013
Premiéra: 6. května 2013 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

První české uvedení hry.

Uvádíme V cyklu INprojekty (malé inscenační projekty světových novinek).


Tina Müller, foto Kai Meyer

„Zlato, musíme si promluvit“ – tato věta vede v partnerském vztahu do pekel. Daisy (30), Donna (40) a Dagmar (50) jsou toho živoucím případem. Znenadání je konec jejich šťastnému vztahu, jejich partneři od nich odešli, ženy - kamarádky tu nyní stojí a rekapitulují jízlivě a ironicky a hořce, jak se to stalo: kde to řekl, jako to řekl, kdy následoval šok a dostavil se pomstychtivý vztek... Zabít raději jeho, nebo sebe? A přicházejí naléhavé otázky: co jsem udělala špatně? Vrátí se někdy ještě? A jak to do té doby přežiju?
Ženy se vrhají s vervou do svého neštěstí, které je největší na celém světě, jako do nového neznámého živlu a nechybí mezi nimi ani špetka konkurence. Vždyť nejtragičtější je vlastní tragédie, největší je osobní ztráta a bolest ostatních se nedá s tou jejich vůbec srovnávat...
Ženy se snaží svými promluvami a překřikováním zacelit čerstvé rány a utlumit „k smrti smutnou samotu“, protože se zdá, že není jiného východiska, přičemž jízlivá komika vyvěrá z jejich stylizování se do největší Oběti...
V textu se střídají monology i dialogy, přímá i nepřímá řeč, postavy komentují sebe i sebe navzájem. Hra nejen pro ženské publikum končí více méně optimisticky, pokusem o vstup do nového života – po roce je čas začít znovu, zavěšením telefonu bývalému partnerovi, který si chce znovu o všem popovídat...
Tina Müllerová (*1980) pochází ze Švýcarska, studovala mj. scénické psaní v Berlíně, v roce 2003 byla pozvána na přehlídku mladých nadějných dramatiků do „World Interplay“ (Austrálie), v roce 2008 získala právě hra Verlassen ocenění v rámci soutěže dramatických textů v düsseldorfském Schauspielhausu. Za další hru, Bikini (2005) získala hned tři ocenění za hru pro mládež.

text: aura-pont

Překlad: Iva Michňová
Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál

Osoby a obsazení:
   Daisy ... Martina Sikorová
   Donna ... Kristina Jelínková
   Dagmar ... Dagmar Novotná

Inspice: Jiří Vojíř


Opuštěná Tiny Müller v novém INprojektu

V novém INprojektu, jenž se uskuteční v pondělí 6. května na Malé scéně, se budeme věnovat tématu, které se jistě někdy dotklo či dotkne nás všech. Hra neřeší „komplikovanost celého světa“, ale věnuje se tématu nanejvýš lidskému – přirozenému vývoji, jaký může nastat, když je člověk opuštěn svým partnerem a zůstane sám, jaké psychické pochody a činy u něj následně mohou nastat. Hra Opuštěná se tomuto tématu věnuje z ryze ženské perspektivy – autorka Tina Müller přivádí na scénu tři kamarádky, které společně řeší tento hlavní problém. Nahlédneme tak do ženského světa, do intimit a tajů, které obvykle zůstanou mužům skryty – a právě proto i jim je Opuštěná určena, aby se o svých ženách dozvěděli více.


Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová
foto archiv

Tina Müller patří k nejmladší generaci v německé dramatice. Pochází ze Švýcarska, ale scénické psaní studovala v Berlíně. Už v roce 2003 byla pozvána například na přehlídku nadějných dramatiků do Austrálie World Interplay. V roce 2005 získala několik ocenění za svou hru pro mládež Bikini a v roce 2008 ocenění právě za hru Opuštěná v soutěži dramatických textů v düsseldorfském Schauspielhausu.

Režie Opuštěné se ujme mladá režisérka JANKA RYŠÁNEK SCHMIEDTOVÁ, která nejen s podobnými projekty, tímto typem textů a témat má již značnou zkušenost. O ni se s vámi ráda podělila v následujícím rozhovoru.

Tina Müller se ve hře Opuštěná z ženské perspektivy zabývá problematikou porozchodových životních fází, když ženy jsou opuštěny svými partnery. Setkala jste se s potřebou přímé reflexe podobně konkrétních témat i v české dramatice?

Jistě, třeba Preissové Gazdina roba, s jejíž dost ráznou úpravou jsem absolvovala na Janáčkově akademii, je o ženě, kterou zradil muž. Ovšem tam je jasně vykresleno, jak k tomu došlo, za Eviným rozhodnutím skončit se životem stojí velký příběh o pokrytectví a zkažené morálce zaprděné vesnice, zatímco v Opuštěné nám toho postavy zase tolik o tom, jak to bylo, neřeknou, jen velmi jemně nastíní – pomyslný hrníček vidíme jen z jedné strany a moc netušíme, jestli má na té druhé ouško, nebo ne.

Hra je to v tomto smyslu monotematická. Setkal jsem se už i s názorem, že to může být obecný hendikep současné dramatiky. Jak vnímáte vy tuto možnou jednostrannost výpovědi?

Myslím, že Tině Müller šlo především o jasné ukázání bezmocnosti, kterou ženy často pociťují, když zůstanou samy – jsou najednou jak přečtené knihy, byl o ně zájem, ale proč je číst podruhé? Já hru Opuštěná cítím jako názor – jakoby autorka říkala: „Ženské, vzpamatujte se, nemůžete všechno obětovat manželovi, a pak se v sebelítosti uondat až k smrti. Hledejte sebe, najdete smysl!“

Opuštěnou bychom mohli označit jako „ženskou hru“ – je ryze o ženách a napsala ji žena. Jak se stavíte k podobným vyhraněně genderovým pojmenováním textů nebo k dělení mezi dramatikou „mužskou a ženskou“ apod.?

Upřímně, slušně řečeno: rozčiluje mě to. Já tak ráda pracuji o ženách – jednoduše proto, že jsem žena. I když je divadlo spíše mužskou arénou, nevidím důvod, proč by se ženy v divadle měly stále v dobrém i zlém zavírat do akvárií s názvem ženské divadlo. Dotace na ženské divadlo, ženská sezóna – to je blbost.

A vnímáte nějaká specifika tzv. ženské režie? Existuje podle vás vůbec?

Žádná ženská a mužská režie neexistuje, buď tématu rozumíte, cítíte ho, nebo ne. Jediné specifikum, které ve své profesi vnímám, je, že zatímco když muž odjíždí do cizích měst za prací, je to jeho svatá povinnost a životní břímě, žena svým kočováním opouští domov, což lidé – i když tvrdí, že žijí moderním životem v moderním světě – rádi připomínají. Straší vás, že vás opustí manžel, že si najde jinou, že zůstanete bezdětná a nešťastná.


Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová
foto archiv

Již několikrát jste texty zabývající se ženami, jejich problémy, ženským světem atd. sama režírovala. Co vás vábí k tomu přivádět ryze ženskou tematiku na divadelní jeviště?

To, že jsem žena přece. A taky to, že výsledky mojí práce ženy baví, když na ni v hledišti koukají. Někdy mi přijde, že se vymýšlí repertoár divadel pro muže, ženský a dětský divák je arogantně opomíjený – a přitom jsou to děti, které musíme naučit brát divadlo jako součást života, a jsou to ženy, kdo především kupuje předplatné a lístky na premiéry pro celou rodinu. Aby to ale nevyznělo špatně, já často dělám divadlo o ženách, abych pobavila svého muže… abych mu prakticky ukázala, jak to či ono myslíme.

Kterými konkrétními ženskými osudy jste se již režijně zabývala?

Absolvovala jsem úpravou Gazdiny roby, v brněnském HaDivadle se hraje má Modelka XXL, komediální monodrama o fenoménu dokonalého těla, napsala jsem hru o mexické malířce Fridě Kahlo, ale tam nešlo v první řadě o nějaký poutavý životopis, ale o téma snahy člověka vyrovnat se sám se sebou. S Annou Saavedra jsme pak k životu díky Národnímu divadlu moravskoslezskému přivedly něžnou grotesku Kuřačky na téma Čechovových Tří sester a nyní jsem v generálkovém týdnu nové hry, kterou jsem napsala s Michaelou Doleželovou pro herečky a jednoho herce Městského divadla Zlín. Jmenuje se Vzpoura nevěst – nečekejte ale žádnou krev, podtitul zní: Láska je láska, ale řízek je řízek. Snad to bude komedie…

Cítíte se jako bojovná feministka, nebo přistupujete k těmto hrám a jejich problematice spíše s nadhledem?

Nikdy jsem se necítila jako feministka, bojovnice za ženská práva. Já se cítím nejvíce jako stará mopsová, nějaké feministické divadlo neřeším – připadají-li někomu mé inscenace feministické, jde o shodu náhod. Já jsem pro rovnoprávnost, ale být rovnoprávná s muži není sranda – někdy si říkám, že bych se raději starala o domácnost a nechala svého manžela, aby si mě mohl odepisovat v daňovém přiznání.

Jaké jiné typy textů vás jako režisérku lákají?

Ty, které mě nabudí a rozesmějí, protože jim rozumím.

Pro všechny tři postavy hry Opuštěná platí, že se pro rozchod nerozhodly a samotné skončit nechtěly. Hlavními viníky jsou zde muži. Myslíte, že tyto „opuštěné“ mohly udělat něco pro to, aby se do této situace nedostaly?

Jsem si tím jistá, vina není nikdy jen na jedné straně – i když po tom každý někdy zatouží.

Jako kamarádky navzájem komentují své osudy, snaží se společně s nově nastalou situací vyrovnat, aby mohly začít nový život. Ale nejsou to jen „chudinky“, které pláčou, umí v sobě najít i patřičnou sílu, nechybí jim ani potřebný humor. Které polohy tohoto textu vás nejvíce zajímají?

Mně se líbí jejich chvilkový cynismus, nadhled a černý humor, kdy si dovedou svou situaci glosovat s takovou razancí, až zamrazí.

Hra je to jednostranná, vidíme pouze ony ženy po rozchodu. Zajímala by vás i hra o mužích, kteří tyto partnerky opustili? A hra, ve které jsou opuštěni muži svými partnerkami?

Ano, jenže upřímně – muži si tyhle věci nechávají více pro sebe, neventilují je. Někdy se je snažím odposlouchávat ve fitku, ovšem výsledky jsou spíš nuda, naposledy probírali, jaký má kdo nový dotykový telefon.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 5/2013



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN