VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  Peer Gynt poprvé v Pardubicích premiérové momentky Derniéra

Gyntové O Peerovi s režisérem Jiřím Seydlerem Ibsenovský svět Luboše Hrůzy

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

foto Radovan Šťastný

 

Henrik Ibsen – PEER GYNT

Předávací porada: 7. listopadu 2007
Zahajovací zkouška: 20. listopadu 2007 od 10.00
Technická zkouška: 7. ledna 2008
Premiéra: 19. a 20. ledna 2008
Derniéra 20. dubna 2009


Kostýmní návrhy Tomáše Kypty

Dotknout se absolutna lidem není dáno. Ale touha po něm ano…

Dobrodružný epos, filosofická pohádka a tajuplná dramatická báseň na věčné téma – jak žít, aby to mělo smysl...?
Peer Gynt je rváč, lenoch a nezodpovědný rozmařilec, ale také neodolatelný básnivý snílek. Má ty nejsmělejší sny a plány, ale nedokáže je naplnit... Mohl by mít bohatou nevěstu, ale nechá ji být. Než by však připustil, aby se vdala za jiného, unese ji ze svatby a svede... ale hned ji opustí, neboť na svatbě spatřil Solveig, která ho přitahuje zvláštním kouzlem čistoty… Vzápětí potká trollí princeznu a chce se stát vládcem trollí říše, jenže by musel leccos obětovat, což se mu nelíbí… Solveig ho hledá v horách, najde ho a nabídne mu celý svůj život, ale on je jen na okamžik šťastný a hned zase uniká...

Protlouká se světem, prožívá neuvěřitelná dobrodružství, překonává smrtelná nebezpečí, dosahuje úspěchů a vysokého společenského postavení, získá obrovské bohatství, ale v ničem nenachází dostatečné uspokojení. V závěru života se vrací domů a na každém kroku zjišťuje, že jeho cesta nebyla ta pravá. Ale na jejím konci ho čeká Solveig, v jejíž lásce a víře zůstal čistým.
Jaká životní cesta je ta pravá? Dá se to zjistit?
Dílo Henrika Ibsena je věčné, protože klade otázky a nedává odpovědi. Přesahuje dobu každého nového uvedení a vybízí k novým a novým výkladům, novému ztvárnění… hledání…

Překlad: Josef Brukner a Josef Vohryzek
Scéna: Jano Zavarský j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Loutkářská práce: Miro Duša j. h.
Hudba: Jiří Šlupka Svěrák
Choreografie: Vlastimil Červ j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová

Režie: Jiří Seydler

OSOBY A OBSAZENÍ:
  Peer Gynt v mládí … Ladislav Špiner
  Peer Gynt ve středním a starším věku … Martin Mejzlík
  Åse, jeho matka … Zdena Bittlová
  Kovář Aslak … Radek Žák
  Solvejg … Martina Sikorová
  Její otec … Zdeněk Rumpík
  Ženich … Josef Pejchal
  Otec ženicha … Alexandr Postler
  Matka ženicha … Ludmila Mecerodová
  Ingrid … Kristina Jelínková
  Otec Ingrid … Jiří Kalužný
  Zeleně oděná … Petra Janečková
  Dědek z Dovre … Václav Dušek
  Dvorní trol … Zdeněk Rumpík
  Potutelný … Martin Mňahončák
  Master Cotton … Jiří Kalužný
  Pan Trumeterstråle … Alexandr Postler
  Anitra … Jindra Janoušková
  Ředitel blázince … Zdeněk Rumpík
  Feláh … Jiří Kalužný
  Huhu, jazykovědec … Ludmila Mecerodová
  Husejn, orientální ministr … Josef Pejchal
  Kapitán na lodi … Radek Žák
  Kuchař … Josef Pejchal
  Kněz … Alexandr Postler
  Knoflíkář … Jan Hyhlík
  Solvejgina matka … Zuzana Šebková
  Svatebčané … Jan Vocásek, Vladimír Chmelař, 3 taneční páry
  Trolové … hlasy, 3 taneční páry, loutky
  Arabky … 3 tanečnice
  Dozorci v blázinci … 3 tanečníci
  Chovanci blázince..Jan Vocásek, Vladimír Chmelař, 3 tanečnice
  Posádka lodi … hlasy za scénou

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová


Peer Gynt poprvé v Pardubicích




Kostýmní návrhy Tomáše Kypty

Snad by si někdo mohl myslet, že jméno Ibsen šustí papírem, ale je to veliký omyl – Ibsen je druhý nejhranější dramatik na světě. (Hádejte, kdo je první!). Peer Gynt je Ibsenovo nejhranější drama už mnoho desetiletí, přestože (anebo právě proto, že?) asi nejsložitější. V českých poměrech se dlouho hrály víc jeho společenskokritické hry (Opory společnosti, Nora, Přízraky, Nepřítel lidu...), na které nejprve upozornil Jan Neruda a na něž později docela slyšela i normalizačně cenzurovaná kultura – zřejmě díky mnoha tendenčním výkladům. Peer Gynt se začal na českých jevištích častěji objevovat až od poloviny šedesátých let. V Pardubicích se překvapivě nehrál dosud vůbec. Takže je nejvyšší čas...

Není mnoho her, které časem nestárnou. Peer Gynt je pro inscenátory na všech obydlených světadílech stálou – a zdá se, že stále větší – výzvou k hledání formy, výrazu a skrytých významů. Své současníky Henrik Ibsen zaskočil obrovským rozpětím tematických vrstev i rozevlátostí formy. Peer Gynt je plejádou žánrů: pohádka, epos, moralita... revue i groteska... a v neposlední řadě hra psychologická, ba i filosofická... a přesto je to i – nebo snad především – napínavý příběh. Uměleckým výrazivem Peer Gynt překročil propast mezi nejprostším realismem a tehdy neznámým symbolismem. Obsah hry se navíc dobovému chápání vymykal přesahem do zkoumání lidského podvědomí a nevědomí, o kterém Sigmund Freud začal psát až víc než třicet let poté.

Dnes jsme o sto čtyřicet let dál, a přesto v téhle tajuplné hře stále máme co hledat. Není to vzrušující? Navíc máme k dispozici mnohem dokonalejší jevištní techniku a veškeré inscenační možnosti, a můžeme tedy zobrazit mnohem víc, než si autor dovedl a vůbec mohl představit. Ibsen psal Peera Gynta původně jen pro knižní vydání, nikoli pro jeviště. Když se pár let nato rozhodl, že by se hra měla inscenovat, musel z ní mnohé vyškrtat, aby byla v dobových podmínkách proveditelná. Musel se vzdát i některých podstatných významů. Dnes už nic z toho, co napsal, není nemožné na scéně uskutečnit a Ibsenova dramatická báseň se pak může stát úžasnou podívanou se strhujícím dějem. To by pana autora jistě potěšilo.

Ale jinak bychom ho my, dnešní lidé, zklamali. On krásně, bolestně a naivně věřil, že lidstvo se může stát lepším, obrodí-li se jeho duch! To se pochopitelně nestalo, jsme pořád stejně špatní, jako byli Ibsenovi současníci. Jsme snad lepší jen v tom, že můžeme jeho myšlenky lépe pochopit, protože naše lidská zkušenost, míra poznání je o kus dál. Zkusme to!

JaP, Divadelní zpravodaj 1/2008


O Peerovi s režisérem Jiřím Seydlerem


Režisér Jiří Seydler s Josefem Vránou a Jiřím Kalužným
při letním zkoušení Romula Velikého.

O Peeru Gyntovi si povídáme už takových deset let. Vzpomínám si, že to tenkrát byl Tvůj dramaturgický nápad. Čím Tě přitahuje?
Hra plná otázek, krásných obrazů, hra nedořečená, naznačená, ale neukončená. Hra neuchopitelná žánrem, hra, která člověku dlouho uniká mezi prsty, a když ji už už má, zase uletí. Myslím, že takových nádherných textů je málo. Pro režiséra obrovské nezorané pole fantazie.

Proč jsme vlastně jeho inscenaci tak dlouho odkládali?
Vím já? Možná jsme se jí báli. ...Já už zase začal.

Proměnila se Tvoje představa o postavě Gynta a o ztvárnění téhle hry na jevišti v průběhu oněch uplynulých let?
Ta představa se u dobrých her proměňuje pořád. Nikdy nevím dopředu úplně všechno. Asi by mě to ani nebavilo. Divadlo je hra. Hrajme si.

Viděl jsi nějaká představení této hry, která Tě nadchla? Nebo taková, která Tě provokují udělat to jinak?
Gynta jsem viděl jenom jednou a moc mě nenadchl. Tak nějak jsem ho přijal, ale nic víc. Režisér ten text zaplnil a pro moji fantazii už neměl místo. Chtěl bych, aby v našem Peerovi zůstal kus tajemství. Nemám rád, když mi toho inscenace řekne doslovně příliš. Když je stoprocentně konkrétní. Raději čtu mezi řádky.




Kostýmní návrhy Tomáše Kypty

Ibsen je autor, který klade otázky, a obvykle velmi těžko zodpověditelné. Ústřední otázkou v Peeru Gyntovi je „co znamená být sám sebou“. Co to znamená podle Tebe?
Dokázat se dívat na svět „svýma očima“. Mít svoje názory, které samozřejmě souvisejí s názory těch ostatních, ale dokázat si je nejenom zformulovat, ale i obhájit. A potom to nejdůležitější – žít podle těch názorů. Bez ohledů na společenské morálky a konvence. Nejsem si jistý, že je to dosažitelná cesta, ale cíle mají být neuskutečnitelné, ne? To je Tao.

A podle Ibsena?
Být ochotný se obětovat pro svůj vlastní, subjektivní smysl. Být paličatý a bojovat svou válku, za zachování svého já, v tom agresivním objektivním velkém světě. Nedat se. Nevolit to jednodušší, lehčí. Nechodit kraťounké trasy po rovině, ale vydat se do hor. Riskovat.

Je Peer Gynt sám sebou?
Myslí si, že ano, ale vždycky má připravenu ústupovou cestičku, tu lávku přes řeku, kterou se může vrátit, a nic ho to nestojí.

Peer není tak úplně kladný hrdina, je snad v uvažování autora dokonce záporný. Ale přesto bychom mu měli fandit, abychom pochopili smysl hry. Není to problém?
Smysl hry bychom pochopili i bez toho fandění, ale koho by to bavilo, dívat se na nesympatického antihrdinu, kterak kráčí tam, kam patří – do pekel. Peer Gynt je jeden z nás všech, nedělá velké hříchy, ale svatý taky není. Má možnosti, ale využít je bezezbytku nedokáže. Má fantazii, ale jenom si s ní hraje. Má lásku, ale skoro na ni zapomene... Jak bychom mu nefandili, když je nám tak podobný!

Asi by v Peerovi měl každý tak trochu nalézt sám sebe. Co ze sebe v něm nalézáš Ty? (A tedy – nakolik jsi Ty sám „sám sebou“?)
Řekl bych, že už jsem to tady na sebe vyzvonil. Někdy mám pocit, že jsem Peer já sám. A když jsem Peerem, nemůžu být sám sebou. Zvlášť ta jeho neschopnost jít do hloubky věci, spokojení se s povrchem, který je příjemný na omak... brr! Ještě pár takových otázek a skočím z mostu.

Tenhle náš rozhovor si budou číst diváci a měl by je nějak přilákat na představení Peera Gynta. Ale já musím s pravdou ven: je to hra – mimo jiné – filosofická. Na co pak můžeme lákat, když většina diváků se chce především bavit?
No, přece na to, že se budou bavit! Je to hra, která má dvě roviny. Někoho zaujme jenom příběh, jiný si k němu i maličko zapřemýšlí. To je přece nejlepší zábava. Ostatně i filosofie je skvělá zábava.

Peer Gynt je jednou z nejhranějších her na světě. Čím to podle Tebe je?
Naznačuje jedno z nejvěčnějších témat literatury. Poutnické hledání sama sebe. A nedovyslovuje, nemá pevný tvar. Každý, kdo se Peera Gynta dotkne, nechá na něm svůj otisk. Ať to bude herec, režisér, divák nebo samotný čtenář. A Peer, po těch sto čtyřiceti letech už hodně ohmataný, je stále živější a živější.

Ať žije i u nás na jevišti! Zlom vaz!

JaP, Divadelní zpravodaj 1/2008


Gyntové


Ladislav Špiner


Martin Mejzlík

V lednu jsme uvedli premiéru Peera Gynta – jedné z nejnáročnějších divadelních her světové dramatiky. Nejnáročnějších z hlediska výkladu, režijního uchopení, výtvarného ztvárnění, finančních nákladů a tak dále a tak dále... ale to není nejdůležitější. Nejdůležitější jsou v divadle herci, bez nichž by žádné představení nikdy nevzniklo, a právě na ně klade Peer Gynt obrovské nároky, hlavně samozřejmě na představitele titulní role. Gynt je tak složitá postava, že její výklad v dějinách inscenování této dramatické básně nabýval nejrůznějších podob a významů. Peera hrál někdy jeden herec, jindy si předlouhý úsek jeho života, který na scéně proběhne, dělili dva nebo i tři herci. A v experimentálních inscenacích na různých místech světa se v jednom představení na jevišti vystřídalo i sedm představitelů téže postavy! My jsme pro titulní postavu zvolili herce dva. Gyntovo mládí ztvárňuje Ladislav Špiner a jeho následnou životní pouť Martin Mejzlík.

Kdo je Peer Gynt?
Láďa: Snílek? Lhář? ... Ale spíš člověk, který hledá, miluje a doufá, i když sám neví v co.
Martin: To bych neprozrazoval. Snad se to diváci dozvědí z našeho představení. Řekl bych jen to, že Gynt dostal šanci (stejně jako my všichni) udělat něco smysluplného se svým životem – a promarnil ji!

Hráli jste někdy postavu, která byla Gyntovi něčím podobná?
Láďa: Ano. Mladého Gynta. Ale je to už pět let a nedá se to srovnat.
Marin: Peer Gynt je výjimečný.

Jak byste odpověděli na ibsenovskou otázku „co je to být sám sebou“?
Láďa: No... prostě být sám sebou.
Martin: Slovy Peera Gynta: „Být sebou sám je zapeklitá věc.“ A přiznejme si, kdo z nás zůstal vždy sebou sám. Mám pocit, že tohle téma nám Čechům není zrovna nejbližší.

Peer Gynt je druhá nejhranější hra na světě. Jak si to vysvětlujete, když je to tak složité a náročné drama a dnešní divácká „poptávka“ pase spíš po komediích, muzikálech a lehčí zábavě?
Láďa: Je to prostě zajímavá hra, nejen pro herce, ale hlavně pro režiséry. Pokaždé se v ní dají nalézt nové a nové prostory. A nutno dodat: na světě je hodně režisérů, kteří se chtějí pouštět do boje s větrnými mlýny.
Martin: Tak tuhle odpověď bych přenechal někomu vzdělanějšímu a fundovanějšímu – třeba tobě, Jani. (Díky, Martine, ale ani já si tolik nevěřím.)

Jaké je hrát jen polovinu postavy a dělit se o roli s hereckým kolegou? V čem je to těžší a v čem snazší než hrát celý Gyntův osud?
Láďa: Určitě je to snazší v učení textu. A hlavně, je to lepší ve všem, protože si nedovedu představit, že bych hrál padesátiletého Gynta, tuto zkušenost ještě nemám. Ale časem se k tomu propracuju (jako každý).
Martin: Určitě to je zvláštní. Snazší to je určitě fyzicky. Protože i takhle toho mám na konci komedie dost. Ale to bude asi proto, že i já – stejně jako Gynt starší – jsem už v pokročilém věku.

Co bylo pro vás na ztvárnění této těžko uchopitelné postavy nejtěžší?
Láďa: Hledání toho správného klíče ke Gyntovi, hledání té správné strany, ze které to uchopit (pochopit). I když nevím, jestli jsem našel.
Martin: Těžko říct. Vždycky začínáte úplně od nuly – takže asi ten začátek.

JaP, Divadelní zpravodaj 2/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN