Tereza Karpianus / PERNÝ PERNŠTEJNSKÝ DEN

Předávací porada: 27. června 2012
Zahajovací zkouška: 28. srpna 2012
Technická zkouška: 24. září 2012
Premiéra: 7. října 2012 v 15.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

Hravá pohádková taškařice o tom, co se stane, když se při prohlídce hradu Pernštejn zmocní zlobivý mazaný kluk kouzelného zvonečku a nejhezčí holky na hradě.

V nastalém putování časem se tato hašteřivá dvojice díky své zvědavosti, smůle i štěstí seznámí s bizarními i obdivuhodnými postavami pernštejnské historie. Putujte s nimi! Zažijte krocení mýtického zubra, proměnu odvážné dcery hradního pána v Bílou paní, osudnou bitvu s hromotluckou švédskou armádou a ověřte si, zda máte vlastnosti pravého šlechtice. Nudí vás dějiny? Nudě je odzvoněno! Souboje na ostří sekyr, boj za holčičí práva, temperamentní ukolébavka i tanec akvabely v hradním příkopě – to vše v naší nové pohádce!

Režie: Tereza Karpianus j. h.

Dramaturgie: Ondřej Novotný j. h.
Výprava: Zuzana Mazáčová j. h.
Hudba: David Hlaváč

Obsazení:
    Petr Borovec
    Ludmila Mecerodová
    Alexandr Postler
    Martina Sikorová

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Jana Voldánová

---

kostýmní návrhy Zuzany Mazáčové

---

Zhůvěřilá hravost Terezy Karpianus a Ondřeje Novotného
aneb Perný pernštejnský den

Rok 2012 byl vyhlášen Pernštejnským rokem. Jedná se o projekt, jehož hlavním organizátorem je Národní památkový ústav. Součástí je velké množství akcí od rozmanitých výstav, přes koncerty, přednášky, prohlídky míst s Pernštejny spojených až po četné slavnosti konané na počest tohoto slavného a významného rodu, který byl mimo jiné jedním z hlavních hybatelů rozvoje města Pardubice. Také Východočeské divadlo se rozhodlo tohoto projektu účastnit – a jak jinak než novou inscenací. Jelikož s pernštejnskou minulostí je spjata řada pověstí a legend, rozhodli jsme se je oživit a vytvořit pohádkovou inscenaci pro naše dětské diváky a jejich rodiče. Režisérka TEREZA KARPIANUS připravila na toto téma vlastní scénář s názvem Perný pernštejnský den, který právě realizuje na naší Malé scéně ve dvoře spolu s dramaturgem ONDŘEJEM NOVOTNÝM. Pod jejich vedením vzniká hravá pohádková taškařice o tom, co se stane, když se při prohlídce hradu Pernštejn zmocní zlobivý mazaný kluk kouzelného zvonečku a nejhezčí holky na hradě. V nastalém putování časem se tato hašteřivá dvojice díky své zvědavosti, smůle i štěstí seznámí s bizarními i obdivuhodnými postavami pernštejnské historie. Na toto putování se spolu s nimi můžete premiérově vydat 7. října. A nejen o přípravě této inscenace si můžete více přečíst již nyní v následujícím rozhovoru s jejími tvůrci…

Terezko, přesně před rokem jsi v našem divadle režírovala inscenaci Utíkej, Váňo, utíkej!, mnozí diváci tě tedy již částečně poznali. Co všechno se od té doby změnilo, čím jsi „prošla“?
Tereza: Mám dost pracovních zkušeností navíc, inscenovala jsem Čarodějku Jennifer v Českých Budějovicích, Merlina v Brně (Divadlo Polárka), Lolitky na cestě v pražském Rock café a McDonaghova Pana Polštáře v Divadelním ateliéru v Praze. Z toho všeho jsem hodně těžila, takže bych řekla, že jsem o kopu postojů a znalostí bohatší. Největším bohatstvím je můj pokrok v pracovním klidu a systému.

Ondřeji, ty naopak v pardubickém divadle pracuješ poprvé. S jakými divadly jsi měl dosud zkušenost?
Ondřej: Co se týče profesionálních stálých scén, mám jako autor zkušenost s brněnským Divadlem Husa na provázku. Některé další moje texty se hrály v brněnském Studiu Marta nebo pražském A Studiu Rubín. Jako příležitostný dramaturg, herec a muzikant jsem spolupracoval a spolupracuji s různými nezávislými skupinami. Zároveň jsem sezónu a půl působil jako dramaturg v Divadle Pražské konzervatoře.

Kde vás svedla cesta dohromady? Toto není vaše první společná práce…
Tereza: Ondřeje jsem poprvé spatřila v kavárně Švandova divadla, kde jsme měli sraz nad mlhavou koncepcí inscenace pro Divadlo Pražské konzervatoře, kde byl angažován. Z mlhy povstala inscenace Žádná – celá – nekonečno. A při práci na ní jsem si ho oblíbila natolik, že jsem si řekla, tohoto člověka chci mít u sebe.
Ondřej: Domnívám se, že ta koncepce nebyla zas tak mlhavá, nicméně pokud byla, Terezka ji prozářila diamanty, které měla na svém kulichu.

Máte rádi pohádky?
Tereza: Jo! Hrozně! Ráda čtu knížky pro děti, někdy i radši než ty pro dospělé, teď třeba Karkulína ze střechy. Miluju ten čistý naivní pohled, přímost, odvahu, se kterou děti prožívají svět.
Ondřej: Pohádky mám rád, protože nás učí, co je dobré a co zlé. Když to poznáme, jsme vyhnáni z jakéhosi ráje dětství. A pokud jsme dobře poslouchali, uvěříme, že přes všechny obtíže, zrady a příkoří nás čeká dobrý konec.

Jaké máte zkušenosti s divadlem pro děti?
Tereza: Režírovala jsem Kocourka Modroočka v pražském Pidivadle, vlastní pohádku Rozárčina postýlka v brněnském Studiu Aldente a pak již zmíněnou Čarodějku Jennifer v budějovické loutkohře. A taky jsem pro děti často hrála.
Ondřej: V osmi letech jsem nastoupil do Dětského studia divadla Labyrint (dnes Švandovo divadlo), se kterým občasně spolupracuju dodnes. S divadlem pro děti mám tedy zkušenosti bohaté. Ovšem nikoli jako divák.

A jako děti jste chodili do divadla rádi? Odpolední představení jsou vždy zároveň pro rodiče, kteří se svým potomkům věnují a takováto představení navštěvují… Měli jste i vy na takové rodiče štěstí?
Tereza: Rodiče se mnou do divadla nechodili, já se octla v divadle jen povinně se školou a nelíbilo se mi tam. Divadlo se mi celkově nelíbilo, připadalo mi, že se tam všichni jen potí a dupou. A pohádky byly takové nijaké. Ale teď představení pro děti zbožňuju, přijde mi to nějaké veselejší, hravější, jakoby dětštější, než když jsem byla dítě.
Ondřej: Viz předchozí odpověď. Rodiče ovšem se mnou celou tuhle anabázi absolvovali velmi rádi.

Když nyní připravujete inscenaci vhodnou pro školy, na co především myslíte, když si vzpomenete na svou vlastní diváckou zkušenost ze školních představení?
Tereza: Vzpomínám si, že jsem tenkrát moc nechápala lyriku a taky znaky, pokud nebyly nějak zarámovány hrou. Prostě když paní vodila loutku Malého prince a přitom byla vidět, tak mi hlavou šlo – copak neví, že ji vidíme? Teď vím, že děti přistoupí na všechno možné, ale musí to vzniknout ze hry, ne jen prostým nastolením.
Ondřej: Svou vlastní diváckou zkušenost ze školních představení jsem asi úspěšně z paměti vytlačil. Když nyní připravuju inscenaci pro školy, snažím se, aby tito diváci nedopadli stejně.

Proč právě Perný pernštejnský den?
Tereza: Zadáním dramaturgie pardubického divadla bylo vytvořit pohádku na motivy pernštejnské historie. A mým přístupem se ze sáhodlouhé historie stal jeden perný den cestování časem.
Ondřej: Moje odpověď bude velmi prozaická: „pernštejnský“ bylo zadáním, „perný“ je slovo akční, zvukově podobné slovu „pernštejnský“, „den“, aby se nám to tam všechno vešlo.

Perný pernštejnský den nám svým názvem připomíná film Perný den se skupinou Beatles. Je zde nějaká přímá souvislost?
Ondřej: Není. Já to upřímně řečeno ani neviděl. Terezko?
Tereza: Není, Ondřeji. Jen taková libozvučná vykrádačka. I když ta ztřeštěnost je oběma věcem příbuzná.

Z jakých zdrojů jste čerpali? Dějiny pernštejnského rodu jsou přece rozsáhlé…
Ondřej: Z jednoduše vyprávěných příběhů knižních vydání pro děti a mládež.
Tereza: Historie pro nás byla spíše odrazovým můstkem – ve výpravě, v jazyce a někde i ve faktech se jí zpronevěřujeme. Cílem není hodina dějepisu, ale hodina pohádkové zábavy.

Co vás na Pernštejnech nejvíce zaujalo? Věděli jste o nich něco již před tím, než jste začali na inscenaci pracovat?
Tereza: Nevěděla jsem nic, jen jsem tušila něco o zubrovi. Nejvíce mne zaujaly ty prapodivné čachry s královskými dluhy. Netušila jsem, že už dávno, dávno před naším fungováním ekonomie státu byl nemírný blahobyt jedné společenské vrstvy vykoupen zadlužením. Prostě že je to jen hra na hierarchii, hra s blýskavými cinkrlátky.
Ondřej: Věděl jsem velmi málo. Nejvíce mě zaujala jistá krásná Španělka Marie Manrique de Lara. Přijďte se podívat a zjistíte čím.

Na čem jste inscenaci tedy postavili – na co se mohou děti těšit?
Tereza: Je postavena na zhůvěřilé hravosti. Textu, výpravy a herců.
Ondřej: Tak jest.

Již teď se na onu hravost těším! Zlomte vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 10/2012