|
|
|
Anton Pavlovič Čechov – RACEK
Předávací porada: 4. dubna 2008 od 13.00 hodin
Zahajovací zkouška: 8. dubna 2008 od 9.30 hodin
Plánovaná technická zkouška: 19. května 2008
Premiéra 31. května a 1. června 2008 na scéně Městského divadla
Derniéra 17. března 2010
Drama či komedie? Je o nenaplněných touhách a podle autora bychom je
měli brát s humorem.
Nejvyhledávanější ruský povídkář a dramatik Čechov píše o lidech, kteří
nejsou spokojení s vlastním životem, ale navzdory svému toužení po jiném v
něm nedovedou mnoho změnit. Komu z nás by nebyli blízcí?
Herečka Irina Arkadinová tráví prázdniny na statku svého bratra Sorina a
její syn Konstantin s nenaplněnými literárními ambicemi se tu pokusí
realizovat svoji divadelní hru. Do hlavní role obsadí venkovskou dívku Ninu
Zarečnou, kterou miluje. Nina touží po herecké dráze a zamiluje se do
úspěšného spisovatele Trigorina, který přijel s Arkadinovou. Působí tím
pochopitelně bolest jak Konstantinovi, tak Arkadinové. Konstantina zase
neopětovaně miluje dcera správce Sorinova statku Máša, a posléze se provdá
za hodného venkovského učitele, aniž by v tom našla štěstí. Nina uteče do
města za Trigorinem, dostane se k divadlu, ale vrací se sama a zklamaná.
Starý nemocný Sorin přizná, že taky miloval… Osudy postav se točí v kruzích
nenaplněných uměleckých ambicí a neopětovaných citů. Ta miluje toho, ten zas
onu… Ten by rád ono, ale ono mu není dáno… Anton Pavlovič Čechov tvrdil, že všechny
jeho hry (jmenujme z dalších aspoň VIŠŇOVÝ SAD, Tři sestry a Strýčka Váňu)
jsou komedie. A skutečně – jeho pohled na člověka vždycky vyjadřuje úsměvné
zjištění, že život nemusí být tragický, pokud ho tak nebudeme brát.
Režie: Zdeněk Dušek j. h.
Překlad: Josef Topol
Scéna: Jan Štěpánek j. h.
Kostýmy: Sylva Hanáková j. h.
Hudba: Daniel Fikejz
Dramaturgie: Jana Pithartová
Osoby a obsazení:
Irina Nikolajevna Arkadinová, herečka – Jindra Janoušková
Konstantin Gavrilovič Treplev, její syn – Martin Chamer j. h.
Petr Nikolajevič Sorin, její bratr – Václav Dušek
Nina Michajlevna Zarečná, dcera bohatého statkáře – Martina Sikorová
Ilja Afanasjevič Šamrajev, Sorinův správce – Josef Vrána
Polina Andrejevna, jeho žena – Ludmila Mecerodová
Máša, jejich dcera.Marie Málková j. h.
Boris Alexejevič Trigorin, spisovatel – Radek Žák
Jevgenij Sergejevič Dorn, lékař – Martin Mejzlík
Semjon Semjonovič Medveděnko, učitel – Alexandr Postler
8. dubna začal režisér Zdeněk Dušek s herci zkoušet Čechovova Racka,
který bude mít premiéry 31. května a 1. června, ale týden před „zahajovačkou“,
jak se říká zahajovací čtené zkoušce, se v dílnách konala „předávačka“ –
předávací porada výtvarníků a pracovníků našich výrobních dílen,
osvětlovačů, krejčovny, vlásenkářů...
Před samotným hereckým zkoušením se tedy režisér nejen sám připravuje,
přemýšlí, čte a propracovává situace, ale musí už spolupracovat i s
výtvarníky. Tentokrát si Zdeněk Dušek do svého týmu vybral kostýmní
výtvarnici Sylvu Hanákovou a scénografa Jana Štěpánka, kteří se v
Pardubicích představí poprvé. Výsledky jejich snažení (náčrty a technické
podklady pro výrobu scény a kostýmní návrhy) byly pak na „předávačce“
předány do kompetentních a šikovných rukou našeho technického zázemí, aby se
po dvouměsíční nelehké práci mohla uskutečnit slavnostní premiéra.
Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 5/2008
Zdeněk Dušek u nás režíroval Marivauxův Spor, Robbinsovu Hrobku s
vyhlídkou a Hawdonovu Úžasnou svatbu. Protože druhé dvě inscenace byly v
komediálním žánru, domluvili jsme se, že příště tu bude režírovat v oblasti
vážnější. Ono „příště“ už nastalo a ejhle, je to zase komedie. Ačkoliv –
žánrem Čechovových her si řada divadelníků láme hlavu, byť jejich autor
tvrdil, že píše komedie. Jak to vidíš Ty?
Tak, jak je to u Čechova běžné: pokusíme se o komedii a uvidíme, co z toho
vyleze. Je potřeba, aby se sešlo vícero šťastných okolností – abych to já
vedl dobře jako komedii, aby herci hráli komedii a aby se inscenace v
závěru, který je nekomediální, neobrátila v protiklad.
Které Čechovovy hry jsi viděl inscenované?
Z jeho vrcholných her, za které považuji Racka, Tři sestry, Strýčka Váňu a
VIŠŇOVÝ SAD, jsem viděl tři. Neviděl jsem Strýčka Váňu.
Byla to legrace?
Viděl jsem různá provedení, od sladkobolně melancholického, plného pauz, až
k Rackovi Petra Lébla, který byl postaven na trapnosti a pinožení
postaviček, které opravdu působilo legračně. Taky se mi moc líbily Tři
sestry v Hradci Králové. Vladimír Morávek stál nad textem pevně rozkročen a
nenechal se ničím zvyklat. Po celé představení jsem cítil jakýsi neklid,
musel jsem se nervózně chichotat, a přitom jsem věděl, že je divné, že se
těm situacím směju. Myslím, že takhle nějak by Čechov měl na lidi působit,
aby nemohli zadržet smích, i když to, co se na jevišti děje, vypadá skoro
vážně. V Uherském Hradišti se mi líbil Racek ve výrazné aktualizující úpravě
režisérky Oxany Meleškiny Smilkové. Té se podařilo udělat ohromnou legraci i
z divadla na divadle, které se odehrává v prvním dějství.
Jakou zkušenost jsi načerpal z Višňového sadu, když jsi ho režíroval
před pár lety ve Zlíně?
VIŠŇOVÝ SAD řadím k dokonalým hrám, jsem rád, že jsem dostal šanci si na něj
sáhnout (stejně jako na Millerovu Smrt obchodního cestujícího nebo na
Pirandellovu hru Šest postav hledá autora). Je to hra velmi úsporná v textu,
vlastně se v něm nedá škrtat, ale odehrávají se v něm vztahové bouře, je to
na lékárnických vahách dokonale namixovaná směs trapnosti, i krutosti, ze
které by právě mohl vzniknout ten nervózní smích. Přiznávám, že jsem se
obával, jestli Racek dosahuje kvalit Višňového sadu, protože je to první
Čechovova hra v tomto stylu, před ní psal jinak. A byl jsem příjemně
překvapen tím, jak svižná komedie to je. Děj jde překotně dopředu, postavy
se na jevišti střídají ve zběsilém tempu. Navíc se Čechov na konci života
vrátil k některým velice podstatným motivům z Racka. Takže mám pocit, že
jsem ve Višňovém sadu tak napůl režíroval i Racka.
V Rackovi je, jak říká i autor, spousta řečí o literatuře, a tak mě
napadá, že jsme si vlastně nikdy nepovídali o knížkách. Co rád čteš?
Spíš můžu říct, co čtu teď. Čtu biografickou knihu o Molièrovi a knihu
Čechov dramatik, kterou považuji za velmi vzrušující pro inspiraci. A s
dcerou čteme Bílého Tesáka. Jinak mi na beletrii nezbývá čas.
A co filmy?
Do kina moc nechodím. Rád bych zašel na Vesnického učitele od Bohdana Slámy,
ten mě zajímá.
A ještě zpátky k divadlu. Viděl jsi v poslední době nějaké
představení, které Tě silně zasáhlo?
Viděl jsem v Uherském Hradišti hezké představení Villon F., plné vášně a
dravosti. Je to původní hra, napsal ji dramaturg Vladimír Fekar a mladý
režisér Jakub Maceček, který ji i režíroval. Pěkný byl Macbeth a Evžen
Oněgin v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Jinak se mi už delší dobu nestalo,
že bych byl nějakým divadlem opravdu stržen nebo vtažen.
Co Tě čeká po Rackovi?
Nejdřív prázdniny, těším se na ně už teď. A po nich bych měl v Divadle Petra
Bezruče v Ostravě režírovat Molièrova Lakomce.
Přeju Ti ZLOM VAZ a po práci legraci!
JaP, Divadelní zpravodaj 5/2008 |
premiéra
fotogalerie
