VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

premiéra Derniéra fotogalerie Racek v dílnách S režisérem Racka o legraci

 
 
 
 
 
 
 

foto Ladislav Formánek

 

Anton Pavlovič Čechov – RACEK

Předávací porada: 4. dubna 2008 od 13.00 hodin
Zahajovací zkouška: 8. dubna 2008 od 9.30 hodin
Plánovaná technická zkouška: 19. května 2008
Premiéra 31. května a 1. června 2008 na scéně Městského divadla
Derniéra 17. března 2010

Drama či komedie? Je o nenaplněných touhách a podle autora bychom je měli brát s humorem.

Nejvyhledávanější ruský povídkář a dramatik Čechov píše o lidech, kteří nejsou spokojení s vlastním životem, ale navzdory svému toužení po jiném v něm nedovedou mnoho změnit. Komu z nás by nebyli blízcí?
Herečka Irina Arkadinová tráví prázdniny na statku svého bratra Sorina a její syn Konstantin s nenaplněnými literárními ambicemi se tu pokusí realizovat svoji divadelní hru. Do hlavní role obsadí venkovskou dívku Ninu Zarečnou, kterou miluje. Nina touží po herecké dráze a zamiluje se do úspěšného spisovatele Trigorina, který přijel s Arkadinovou. Působí tím pochopitelně bolest jak Konstantinovi, tak Arkadinové. Konstantina zase neopětovaně miluje dcera správce Sorinova statku Máša, a posléze se provdá za hodného venkovského učitele, aniž by v tom našla štěstí. Nina uteče do města za Trigorinem, dostane se k divadlu, ale vrací se sama a zklamaná. Starý nemocný Sorin přizná, že taky miloval… Osudy postav se točí v kruzích nenaplněných uměleckých ambicí a neopětovaných citů. Ta miluje toho, ten zas onu… Ten by rád ono, ale ono mu není dáno… Anton Pavlovič Čechov tvrdil, že všechny jeho hry (jmenujme z dalších aspoň VIŠŇOVÝ SAD, Tři sestry a Strýčka Váňu) jsou komedie. A skutečně – jeho pohled na člověka vždycky vyjadřuje úsměvné zjištění, že život nemusí být tragický, pokud ho tak nebudeme brát.

Režie: Zdeněk Dušek j. h.

Překlad: Josef Topol
Scéna: Jan Štěpánek j. h.
Kostýmy: Sylva Hanáková j. h.
Hudba: Daniel Fikejz
Dramaturgie: Jana Pithartová

Osoby a obsazení:
  Irina Nikolajevna Arkadinová, herečka – Jindra Janoušková
  Konstantin Gavrilovič Treplev, její syn – Martin Chamer j. h.
  Petr Nikolajevič Sorin, její bratr – Václav Dušek
  Nina Michajlevna Zarečná, dcera bohatého statkáře – Martina Sikorová
  Ilja Afanasjevič Šamrajev, Sorinův správce – Josef Vrána
  Polina Andrejevna, jeho žena – Ludmila Mecerodová
  Máša, jejich dcera.Marie Málková j. h.
  Boris Alexejevič Trigorin, spisovatel – Radek Žák
  Jevgenij Sergejevič Dorn, lékař – Martin Mejzlík
  Semjon Semjonovič Medveděnko, učitel – Alexandr Postler


Racek v dílnách


Výtvarnice Sylva Hanáková s vedoucí krejčovny Janou Kosejkovou nad kostýmními návrhy.


Scénograf Jan Štěpánek naslouchá připomínkám vedoucího dekoračních dílen Aloise Lisého.


Režisér představení Zdeněk Dušek
foto archiv VČD

8. dubna začal režisér Zdeněk Dušek s herci zkoušet Čechovova Racka, který bude mít premiéry 31. května a 1. června, ale týden před „zahajovačkou“, jak se říká zahajovací čtené zkoušce, se v dílnách konala „předávačka“ – předávací porada výtvarníků a pracovníků našich výrobních dílen, osvětlovačů, krejčovny, vlásenkářů...
Před samotným hereckým zkoušením se tedy režisér nejen sám připravuje, přemýšlí, čte a propracovává situace, ale musí už spolupracovat i s výtvarníky. Tentokrát si Zdeněk Dušek do svého týmu vybral kostýmní výtvarnici Sylvu Hanákovou a scénografa Jana Štěpánka, kteří se v Pardubicích představí poprvé. Výsledky jejich snažení (náčrty a technické podklady pro výrobu scény a kostýmní návrhy) byly pak na „předávačce“ předány do kompetentních a šikovných rukou našeho technického zázemí, aby se po dvouměsíční nelehké práci mohla uskutečnit slavnostní premiéra.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 5/2008


S režisérem Racka o umění,
o legraci... nikoli jen pro legraci

Zdeněk Dušek u nás režíroval Marivauxův Spor, Robbinsovu Hrobku s vyhlídkou a Hawdonovu Úžasnou svatbu. Protože druhé dvě inscenace byly v komediálním žánru, domluvili jsme se, že příště tu bude režírovat v oblasti vážnější. Ono „příště“ už nastalo a ejhle, je to zase komedie. Ačkoliv – žánrem Čechovových her si řada divadelníků láme hlavu, byť jejich autor tvrdil, že píše komedie. Jak to vidíš Ty?
Tak, jak je to u Čechova běžné: pokusíme se o komedii a uvidíme, co z toho vyleze. Je potřeba, aby se sešlo vícero šťastných okolností – abych to já vedl dobře jako komedii, aby herci hráli komedii a aby se inscenace v závěru, který je nekomediální, neobrátila v protiklad.

Které Čechovovy hry jsi viděl inscenované?
Z jeho vrcholných her, za které považuji Racka, Tři sestry, Strýčka Váňu a VIŠŇOVÝ SAD, jsem viděl tři. Neviděl jsem Strýčka Váňu.

Byla to legrace?
Viděl jsem různá provedení, od sladkobolně melancholického, plného pauz, až k Rackovi Petra Lébla, který byl postaven na trapnosti a pinožení postaviček, které opravdu působilo legračně. Taky se mi moc líbily Tři sestry v Hradci Králové. Vladimír Morávek stál nad textem pevně rozkročen a nenechal se ničím zvyklat. Po celé představení jsem cítil jakýsi neklid, musel jsem se nervózně chichotat, a přitom jsem věděl, že je divné, že se těm situacím směju. Myslím, že takhle nějak by Čechov měl na lidi působit, aby nemohli zadržet smích, i když to, co se na jevišti děje, vypadá skoro vážně. V Uherském Hradišti se mi líbil Racek ve výrazné aktualizující úpravě režisérky Oxany Meleškiny Smilkové. Té se podařilo udělat ohromnou legraci i z divadla na divadle, které se odehrává v prvním dějství.

Jakou zkušenost jsi načerpal z Višňového sadu, když jsi ho režíroval před pár lety ve Zlíně?
VIŠŇOVÝ SAD řadím k dokonalým hrám, jsem rád, že jsem dostal šanci si na něj sáhnout (stejně jako na Millerovu Smrt obchodního cestujícího nebo na Pirandellovu hru Šest postav hledá autora). Je to hra velmi úsporná v textu, vlastně se v něm nedá škrtat, ale odehrávají se v něm vztahové bouře, je to na lékárnických vahách dokonale namixovaná směs trapnosti, i krutosti, ze které by právě mohl vzniknout ten nervózní smích. Přiznávám, že jsem se obával, jestli Racek dosahuje kvalit Višňového sadu, protože je to první Čechovova hra v tomto stylu, před ní psal jinak. A byl jsem příjemně překvapen tím, jak svižná komedie to je. Děj jde překotně dopředu, postavy se na jevišti střídají ve zběsilém tempu. Navíc se Čechov na konci života vrátil k některým velice podstatným motivům z Racka. Takže mám pocit, že jsem ve Višňovém sadu tak napůl režíroval i Racka.

V Rackovi je, jak říká i autor, spousta řečí o literatuře, a tak mě napadá, že jsme si vlastně nikdy nepovídali o knížkách. Co rád čteš?
Spíš můžu říct, co čtu teď. Čtu biografickou knihu o Molièrovi a knihu Čechov dramatik, kterou považuji za velmi vzrušující pro inspiraci. A s dcerou čteme Bílého Tesáka. Jinak mi na beletrii nezbývá čas.

A co filmy?
Do kina moc nechodím. Rád bych zašel na Vesnického učitele od Bohdana Slámy, ten mě zajímá.

A ještě zpátky k divadlu. Viděl jsi v poslední době nějaké představení, které Tě silně zasáhlo?
Viděl jsem v Uherském Hradišti hezké představení Villon F., plné vášně a dravosti. Je to původní hra, napsal ji dramaturg Vladimír Fekar a mladý režisér Jakub Maceček, který ji i režíroval. Pěkný byl Macbeth a Evžen Oněgin v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Jinak se mi už delší dobu nestalo, že bych byl nějakým divadlem opravdu stržen nebo vtažen.

Co Tě čeká po Rackovi?
Nejdřív prázdniny, těším se na ně už teď. A po nich bych měl v Divadle Petra Bezruče v Ostravě režírovat Molièrova Lakomce.

Přeju Ti ZLOM VAZ a po práci legraci!

JaP, Divadelní zpravodaj 5/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN