William Mastrosimone – JAKO NAPROSTÝ ŠÍLENCI

Premiéra 28. a 29. září 2002 na Hronovické scéně
Derniéra 14. listopadu 2003

Divadelní thriller o nebezpečí, které číhá ve zkreslené „realitě“ akčních filmů.

Úspěšného producenta a režiséra filmových trháků, jehož jedinou ambicí je šokovat diváka tím, co všechno lze na filmovém plátně vidět, navštíví v jeho honosné vile dva kluci odkojení biografem. Jsou nadšenými diváky jeho filmových „senzací“. Ale nepřišli si jen pro autogram slavného filmaře. Chtějí si v praxi vyzkoušet všechno, co kdy viděli ve filmu – vypjatou erotickou scénu s herečkou; která je filmařovou milenkou, smrt papouška v mikrovlnné troubě... jejich nápady se nezastaví před ničím stejné jako možnosti filmařských triků. Napínavý děj má strhující spád až do chvíle, kdy na jevišti hrůzou oněmí ti, kterým pokřivená filmová optika ještě nezastřela zrak a neutlumila přirozenou citlivost.

Jako naprostý šílenci je jedna z mála současných her; které srozumitelnou divadelní řečí promlouvají o naprosto konkrétním a žhavě aktuálním problému dnešní doby. A díky ústřední dvojici filmových fanoušku jistě najde odezvu i u mladých diváků.

Režie: Jiří Seydler
Hrají: Kristina Jelínková, Petr Brychta, Tomáš Kolomazník a Zdeněk Rumpík

Petr Brychta a Tomáš Kolomazník o hře

Tomáše s Petrem čekají role teenagerů, že je umí hrát nám již ukázali v Pokrevních bratrech.

Jak se vyrovnáváte s postavou o mnoho let mladší než jste sami?

Petr: Jsem charakterní herec a jakožto charakterní herec se nemusím s ničím vyrovnávat, prostě to zahraju. [smích]

Tomáš: Myslím, že snadno. Zabloudím ve fantazii hluboko do svých dětských let. Ale nesmím zapomenout, že je dětská realita a jevištní pravděpodobnost, takže se vždy s režisérem hledá společná cesta chování dítěte (herce).

Kde čerpáte inspiraci – pozorováním okolí nebo vzpomínáte na své dětství?

Petr: V případě mé role mi vzpomínky na dětství nepomůžou, byl jsem plaché, poslušné dítě, které sedávalo v koutku a snilo své velké sny, které se mi teď plní. A proto budu muset nejspíš pozorovat okolí.

Tomáš: Odpověď je trochu v první otázce, ale myslím, že se nevyhýbám ani pozorování patnáctiletých, skoro dospělých mladíků, kteří svůj život berou ještě příliš lehce, bezstarostně (easy).

Nacházíte ve svých postavách něco ze sebe?

Petr: Ne! Nikdy jsem nebyl borcem, co jezdí na prkně. A to je právě to, co mě na roli Jimmyho láká. Ani ne tak to prkno, jako to chování šestnáctiletýho skejťáka.

Tomáš: Určitě. Jinak bych si myslel, že divadlo je lež.

„Šílence“ uvádíme s podtitulem divadelní thriller. Máte sami rádi thrillery, akční filmy? Myslíte, že opravdu tolik ovlivňují chování dnešního mladého diváka?

Petr: Akční filmy moc nemusím, ale taková parodie na nějakou tu bojůvečku není špatná. Ovšem thrillery mám rád a tady jsou moji favoriti – z amerických filmů Zubaté ostří a za Evropu Brutální Nikita. A jestli filmy tohoto druhu ovlivňují chování mladých? Domnívám se, že to bude spíš rodičovskou výchovou. Soudím podle sebe, protože od rodičů se mi dostalo výchovy, že nesmím ubližovat druhým, a tak mě v životě nikdy nenapadlo vzít do ruky klacek a praštit kamaráda po hlavě, byť jsem v dětství viděl spoustu válečných filmů, kde se to zabíjením jen hemžilo.

Tomáš: Jako žánr poskytuje autorům spoustu možností, jak diváka napnout a pak vyděsit. Ale thriller se stává špatným tehdy, když divák hned od začátku pozná, kdo, koho a jak zabije. To se pak občas ze špatného thrilleru stává dobrá parodie.

Teď mě napadlo, během tohoto rozhovoru jsem několikrát použil anglické výrazy – thriller, teenager. Nevadí vám anglické výrazy v češtině?

Petr: Vadí – nevadí. Ale je to škoda, že i když máme pro cizí slovo český výraz, moc si tu naši hlavičku nenamáháme a raději užijeme cizího slova.

Tomáš: Nevadí, jelikož tyto výrazy k tomuto žánru patří.

Radek Smetana