VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  William Shakespeare

 

 

 
 
 

foto Věra Mohylová

 

William Shakespeare – VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ

Premiéra 2. a 3. dubna 2005 v Městském divadle, derniéra 17. května 2006

Láska se nemýlí, mazaná žena taky ne, a tak o muži nemluvě všechno dobře dopadne.

Se Shakespearem tentokrát nevyrazíme do dvorského prostředí v dobách historických, jak je u nejklasičtějšího klasika obvyklé, ale do sousedských rozměrů městečka, kterým mohl být Windsor v sedmnáctém století stejně dobře, jako jím mohou být dnešní Pardubice. Právě se v něm zabydluje poněkud zestárlý a zchudlý rytíř Falstaff a – z důvodů finančních více než milostných – se snaží vetřít pod sukně dvou zdejších paniček. Na malém městě se však nic neutají, a tak se o jeho záměrech brzy dozvědí i jejich manželé. „Láska čarodějka jednou dokáže udělat ze zvířete člověka, jindy z člověka zvíře…“, ale pánové, zvláště ten žárlivější z nich, rozhodně nechtějí nosit parohy a na záletníka si políčí. Ale ani dámy nemají chuť na hřích… tedy na hřích s ošuntělým ctitelem pochybné pověsti a nelibého zjevu, a tak na něho narafičí past. A zatímco všichni vymýšlejí léčky, láska čaruje jinde, pochopitelně mezi mladými. Rozšafná komedie, nejlaskavější veselohra z pera mistra Shakespeara, přímo zurčí jazykovým humorem, který pro nás jako vzácný drahokam vybrousil překladatel Jiří Josek.

Režie: František Laurin
Překlad a texty písní: Jiří Josek
Scéna: Šimon Caban j. h.
Kostýmy: Josef Jelínek j. h.
Hudba: Daniel Fikejz
Korepetice: Miloslav Drahoš
Pohybová spolupráce: Vlastimil Červ j. h., Petra Jíchová j. h.
                                  a Pavel Konvalina j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová

Osoby a obsazení
    Paní Alice Brodová ... Jindra Janoušková
    Frank Brod, její muž ... Jiří Kalužný
    Paní Margita Pikolová ... Romana Chvalová
    Žorž Pikolo, její muž ... Petr Dohnal
    Anna Pikolová, jejich dcera ... Martina Sikorová
    Sir John Falstaff ... Zdeněk Rumpík
    Fenton, mladý šlechtic ... Jan Maxián j. h.
    Šalba, venkovský sudí ... Leopold Běhan
    Abraham Tintik, jeho synovec ... Josef Pejchal
    Sir Hugh Evans, velšský pastor ... Michal Przebinda
    Doktor Cajus, francouzský lékař ... Tomáš Kolomazník
    Kviková, jeho hospodyně ... Zdena Bittlová
    Hospodský U podvazku ... Jan Hyhlík
    Bardolf, z družiny Falstaffovy ... Radek Žák
    Pistol, z družiny Falstaffovy ... Martin Mejzlík
    Čór, z družiny Falstaffovy ... Alexandr Postler
    Robin, Falstaffův panoš ... Aleš Doležal j. h. nebo Jan Novotný j. h.
    Petr Šůs, Tintikův sluha ... Jindřich Kratochvíl
    John Honzik, Cajusův sluha ... Vladimír Chmelař
    John a Robert, Brodovi sloužící ... David Šimůnek a Pavel Prchal
    Uvědomělí občané windsorští ... Pavel Konvalina, Kamil Hozák, David Zíta,
                Lukáš Kratochvíl, Tomáš Krtička, Tomáš Mangel; všichni j. h.
                (v alternacích)


CO NA TO SHAKESPEARŮV „DVORNÍ“ PŘEKLADATEL JIŘÍ JOSEK

Shakespeare je zřejmě nejslavnější autor všech dob. Jeho dílo je známé a oblíbené na celém světě, ve všech moderních kulturách, stále se čte, překládá, inscenuje, parafrázuje, filmuje, cituje... Dá se vůbec odpovědět na otázku, čím to je? Co je podstatou Shakespearovy geniality a příčinou časově i geograficky neomezené výmluvnosti jeho díla?
To je stejně těžké jako hledat důvod, proč je žena krásná. Shakespeare je geniální v tom, že dokáže vyprávět staré příběhy tak, že je cítíme jako nové. Není to jen tím, že se jeho hry týkají nejzákladnějších lidských citů a vášní. On hlavně nikomu nevnucuje svůj názor. Snad v každé hře nadhodí nějaké téma a v souladu s renesanční snahou dobrat se disputací pravdy to téma prostřednictvím svých postav nahlíží ze všech možných stran. A protože je střet názorů vždycky drama a Shakespeare je velký básník a ta témata jsou palčivá a živá, získává si diváka příběhem i silou slova a myšlenky. A tak přestože mnohé, na co svými hrami reaguje, už je passé, hry zas zázračně nasávají nová témata a mluví k nám dodnes.

Neanglicky mluvící kultury mají výhodu nových a nových překladů. Jak je to v Shakespearově vlasti? Nepřekáží sdělnosti a nadčasovosti jeho myšlenek právě jazyk, který na rozdíl od významů přece jen stárne?
To je problém. Shakespeare psal své hry pro nejširší lidové i nejužší aristokratické publikum a všichni ho brali. Dneska ale mnohé z toho, o čem v hrách mluví, i to, jak to říká, zastaralo. Vtipy a slovní hříčky zvousatěly, dobové narážky padají do prázdna, vzdělání obecenstva je jiné, mnohá slova zmizela ze slovníku, jiná mají posunutý význam. Angličtí inscenátoři se snaží hry aktualizovat scénou či kostýmy, dnes už nesrozumitelné pasáže buď škrtají, nebo se spoléhají na divákovu sečtělost a vstřícnost. Z piety se ale ostýchají nějakých úprav textu. Shakespeare je ikona, národní bard a jeho poezie je i přes jistou zastaralost úchvatná. Tím se ale posunuje původní rovnováha Shakespeara básníka a Shakespeara dramatika k té poetické složce a Shakespeare se spíše stává autorem pro vzdělanou elitu než pro všechny. Tahle tendence se možná ještě stupňuje v poslední době, kdy nejmladší generace, jak jsem se dočetl v jednom článku, už tolik nečte a onu vstřícnost ztrácí. Je docela možné, že se za čas i na anglických jevištích objeví překlady do moderní angličtiny. Pár už jich ostatně vyšlo v knižní podobě.

Koncepce naší inscenace je silně aktualizující. Dovolili jsme si to vzhledem k výlučnosti právě této komedie. Neseš to libě, či nelibě?
Na to teď mohu sotva odpovědět, dokud neznám výsledek. Pokud jde o text, přidali jste pár místních jmen, titul starosty a senátora, přidělili dvěma postavám přiléhavá zaměstnání a aktuálně si udělali legraci ze Slováků a jejich piva. Až na to poslední proti tomu celkem nic nemám. Konec konců se na té aktualizaci také podílím těmi písničkami. Veselé paničky windsorské jako jediná Shakespearova „původní hra ze současnosti“ se podobné aktualizaci podle mě nijak nebrání, ba naopak.

Kde jsou vlastně hranice mezi přípustnou a nepřípustnou aktualizací? Ptám se samozřejmě s vědomím toho, že hranice neexistuje a (ne)přípustnost není exaktní pojem, ale přesto se ptám. A ptám se coby puritán a ochránce tradic.
Divadlo je zajímavé a živé hlavně tím, že se odehrává tady a teď. Že kromě autora a herců s režisérem vstupují „do hry“ taky diváci, kteří nějak reagují, něco si myslí, a smysl celého toho večera zásadním způsobem dotvářejí. Ideální je, když se diváci dokážou jak s autorem, tak s herci a režisérem ztotožnit, když jsou všechny ty tři složky v rovnováze. Když vítězí autor, je to nuda, když vítězí režisér a herci, je to avantgarda, když vítězí diváci, je to estráda. Aktualizace je snaha přiblížit autora divákovi, neměla by ale autora divákovi (ani hercům a režisérovi) podřídit.

Povídáme si u příležitosti veselé komedie, a já stále kladu vážné otázky. Tak ta poslední bude snad aspoň škádlivá: Vím, jak Shakespeara miluješ, jak při nutném škrtání bojuješ za každý verš nebo větu, jak přesvědčeně a zasvěceně obhajuješ i jeho méně zdařilá dílka (i mistr tesař se utne...) a jakožto náš přední překladatel Shakespeara s tímto autorem žiješ, trávíš s ním čas pracovní a v myšlenkách jistě i čas volný. Tak kápni božskou: Co Tě na něm štve? Co Ti vadí a leze na nervy? Co je na něm nesnesitelné?
Tak za prvé, ty škádlivko, nebojuji za každý verš a větu. Bojuji jen za verše a věty, o kterých si myslím, že jsou tady a dnes ve hře podstatné. Je jasné, že se v Shakespearovi musí škrtat a že je v něm co škrtat. Protože psal pro jiné jeviště bez dekorací, svým textem režíroval i vytvářel prostředí apod., leccos je zbytné. Jak dokládají různá dobová vydání her, škrtalo se v něm i v jeho době, kdy se mu hra, pokud uvěříme jeho vlastním veršům, vešla do dvou hodin. Jsem přesvědčen, že by představení nemělo přesáhnout dvě a půl hodiny, a když sám škrtám, dodržuji to. A co mě štve? Štvou mě místa, která jsou natolik svázaná s dobou vzniku, že by jejich přímý překlad nedával smysl, takže je musím překládat ne po liteře, ale po smyslu. Nebo opakující se vtipy. Ale co to je proti tomu věčnému úžasu nad tím, jak často mluví člověku z duše!

rozhovor s Jiřím Joskem připravila Jana Pithartová
pro divadelní program k inscenaci

 


fotografie ze zkoušky (foto Věra Mohylová)



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN