VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  premiérové momentky  derniéra rozhovor s Petrem Kracikem

 

 

 
 
 

foto Radovan Šťastný

 

 

ALOIS JIRÁSEK
foto archiv VČD


Alois Jirásek – VOJNARKA

Začátek zkoušení: 21. ledna 2007
Technická zkouška: 26. února 2007
Premiéry: 10. a 11. března 2007
Derniéra 7. ledna 2009

Příběh staré lásky, která rezaví.

Uvádět díla české národní klasiky z důvodů pietních nebo rádoby vlasteneckých by dnes bylo pošetilé. Některé texty z této klenotnice však vybízejí k inscenování naprosto spontánně, protože velké lidské příběhy a základní životní témata mají nadčasovou platnost a jejich významový přenos časem může mít někdy silnější působnost než prchavé hříčky ze současnosti.
Jiráskova Vojnarka je hra o lehkosti touhy, mládí a dobře míněných úmyslů a o tíze odpovědnosti, závazku a zmarněných hodnot, o lehkosti i tíze života a smrti… Antonín se dal z trucu na vojnu, protože jeho Madlenu provdali za bohatšího. Když se zraněný vrátí z války do rodné vsi, Madlena je krásná bohatá vdova s malým synkem. Antonín k ní nastoupí jako čeledín, prokáže se jako zdatný pracant i uvážlivý hospodář a láskyplně se stará o jejího kloučka. Hluboko a na dlouho ukrytá láska mezi oběma stále ještě mladými lidmi brzy znovu vytryskne. Madlena se za Antonína bez předsudků a navzdory nepřízni svého švagra provdá. Hořkost a křivdy minulosti se rychle rozplynou ve šťastném rodinném životě. Bohužel ne napořád. Antonínovo válkou zmrzačené srdce není schopno dospělé lásky a jeho i Madlenino štěstí pomine tak rychle, jako nastalo. Ale Madlena má naštěstí chlapečka, zatímco Antonín jen karty a dluhy. Osud je oba podělí tím, před čím nelze uniknout…

Scéna: Jaroslav Milfajt j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Hudba: Pavel Vondruška
Dramaturgie: Jana Pithartová

Režie: Petr Kracik j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
 
Selka Madlena Vojnarová ... Lucie Štěpánková
  Jakub Vojnar ... Jan Hyhlík
  Antonín Havel ... Martin Mňahončák
  Havlová, jeho matka ... Zdena Bittlová
  Hruška, zpěvák ... Václav Dušek
  Bětka, děvečka ... Kateřina Janečková j. h.
  Martin, pohůnek ... Josef Pejchal
  Hospodská ... Ludmila Mecerodová
  Drtina, muzikant ... Leopold Běhan
  Brožek ... Jindřich Kratochvíl
  Jeník Vojnar, dítě

Inspice: Jindřich Kratochvíl
Nápověda: Naďa Krůlová


S Petrem Kracikem o hrách, hercích a divadlech

Na českou klasiku se nezřídka hledí skrz prsty a řada režisérů se do ní pouští, jen když je potká „ta“ povinnost. Ale Ty sis Vojnarku vybral sám. Jaký je Tvůj vztah k národní klenotnici české dramatiky?
„Ta“ povinnost už padla – bohudíky. Ale zároveň bohužel, protože na druhou stranu je jakýmsi kritériem každého repertoárového divadla tuto dramatiku uvádět, z mnoha důvodů. Každá generace divadelníků by se s ní měla poprat, ukázat, že dovede v naší minulosti nalézat nejenom divadelní odkaz, ale určité momenty, které s námi souznějí. V tom bych viděl povinnost v dobrém slova smyslu. Druhá věc je, že lidé touží vidět tyhle příběhy – Maryši, Vojnarky, Gazdiny roby, Lucerny… Myslím si, že tam je nějaká kontinuita vývoje českého herectva. Naposledy pro mě odkaz české klasiky zazněl nejsilněji v Macháčkových Našich furiantech. Ta inscenace se nevyznačovala žádnou režijní kreativitou, originalitou, naštěstí. Nechala téma vytrysknout z herců, prostřednictvím hereckých osobností předala toho klasika, jako by to napsal včera. To je pro mě důvod uvádět českou klasiku. Otočit se zády k těmto textům je jen obejití problému, jak se s nimi porovnat. Umím-li se vyjádřit, je-li můj divadelní jazyk natolik silný, pak se určitě vejde i do české klasiky. Kdo v tomhle není silný, tak českou klasiku obejde, nebo ji nějakým způsobem znásilní, zironizuje, zbytečně aktualizuje. Já se snažím v ní hledat velkou příležitost pro umělecký soubor, připravit to tak, aby neulpěl v klišé, ale aby z postav udělal živé lidi. Dokud budu na divadle ukazovat lidi, ne monstra, tak ho budu dělat. Pak už určitě ne.

Podle čeho si vybíráš hry, které chceš režírovat?
Doba dnes vede režiséry ke specializaci – jsou režiséři komedií, muzikáloví režiséři, avantgardní režiséři, takzvaně provozní režiséři… Já se tomu bráním, vyhraňuji se jen tím, že každé představení musí přinést příležitost pro herce, protože je to ten první poslední člověk, který z jeviště něco předává. Navíc samozřejmě vždycky myslím na diváky, bez nich se žádné představení nekoná. Takže hledám témata, která mohou být pro diváka zajímavá, snažím se, aby s ním dramatikova myšlenka souzněla nebo ho vybízela něčeho se dopátrat. Vytvořit inscenaci stojí obrovské úsilí nejen herce, ale všechny složky divadla, taky stojí spoustu peněz, nikdy bych nechtěl riskovat, že se to potom zahraje jen dvakrát.

Určitě je rozdíl mezi tím, když vybíráš hry pro svou režii a když je vybíráš jako ředitel. Nutno podotknout, že Divadlo pod Palmovkou má takzvaně svého diváka, je to divadlo profilové, což se oblastním divadlům nestává (anebo stane na pouhých pár let). Na čem stavíš dramaturgii „doma“ v Libni?
Libeň je specifická. Vždycky byla a myslím, že i zůstane, takovou oblastí v Praze. Je to dáno i jejím umístěním nejdále od centra, i když jsou to jen čtyři stanice metrem. Myslím na to, že když už se sem divák vypraví, musí mu to stát za to. Tím vůbec nemyslím, že to dělám lépe, ani že se snažím podbízet, ale musím se dvojnásobně koncentrovat na to, abych diváka získal. Aby z titulu cítil, že ho zajímá, nebo že už o něm slyšel, nebo že chce vidět herce, kteří v něm hrají. Kromě toho vlastně vždycky vybírám hry, které bych sám režíroval. Zní to možná sobecky, ale já velmi rád předám kolegovi hru, kterou bych sám rád dělal, někdy to může být i strategicky vhodné, a udělám to radši, než abych uvedl do repertoáru hru, která se mnou nesouzní, které nerozumím a mám strach, že jí nebude rozumět libeňský divák.

Jakožto ředitel, umělecký šéf a výkonný režisér máš pod Palmovkou práce až až. Přesto přijímáš pohostinské režie. Co Ti to přináší?
V každém divadle se rozhlížím, sleduji, co funguje, co nefunguje, poznávám nové herce, pár jsem jich už takhle získal… takže si tak nějak „nakoupím“ jako ředitel. Kromě toho jsou hry, které bych v Libni v dané chvíli dělat nemohl. Tak je to třeba s Vojnarkou. Pražský divák, domnívám se, nepřijde na byť skvělé venkovské drama, když nebude hvězdně obsazené. A já nemám soubor složený ze samých hvězd. A kde jinde už by se měl Východočech Jirásek hrát, než tady. Ostatně máte jeho portrét na divadle… Jako režisér si jezdím na oblasti splnit některé své režijní sny, bohužel mimo své vlastní divadlo. To je daň za to, že jsem ředitel a mohu si prosadit mnohé, ale svůj sen musím někdy potlačit. Zaplaťpánbůh za tu možnost, že některé z nich mohu uskutečnit jinde.

JaP, Divadelní zpravodaj 3/07



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN