Edward Taylor – VZTAHY NA ÚROVNI

Předávací porada: 26. června 2006
Zahajovací zkouška: 29. srpna 2006
Technická zkouška: 2. října 2006
Premiéra: 14. a 15. října 2006
Derniéra  25. ledna 2008

Česká premiéra komedie o intimním životě členů Europarlamentu.

Vztahy na úrovni jsou velmi svižná moderní komedie ze zákulisí vysoké politiky, která nevynechává ani milostný život mužů, sedících na vlivných křeslech v Evropské obchodní komisi. Podle všeho by tyto vztahy měly být na vysoké úrovni, jenže – ouha! V komedii Edwarda Taylora zjistíte, že jsou stejně zamotané, strastiplné a legrační jako u jiných lidí, že se i v nich křičí, lže a leze po kolenou.

Hra má pochopitelně důvtipnou zápletku: Do apartmá, kde Sir Partridge očekává významného hosta, který má rozhodnout o vyvrcholení jeho kariéry, se začnou proti jeho očekávání trousit ženy. Jeho milenka, potom jeho manželka a nakonec úplně neznámá dáma. Je to zkrátka nic dobrého nevěstící kombinace, která nám dopřeje řetězec záměn, situací a gagů, které od dobré komedie čekáme. Ale kdoví, jestli hlavní příčinou toho, proč Vztahy na úrovni plní spolehlivě divadla po celém světě, není především potěšení diváků z toho, že konečně vidí ty často tak sebejisté muže před někým koktat a klečet…

Překlad: Helena Fahrnerová
Scéna: Martin Víšek j. h.
Kostýmy: Eliška Zapletalová j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová

Režie: Václav Klemens j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
   Sir Clive Parteridge … Martin Mejzlík
   Lady Gillian Parteridge … Jindra Janoušková
   Simon Prout … Michal Przebinda
   Ernest Kibble … Alexandr Postler
   Astrid … Lucie Štěpánková
   Louise Miller … Kristina Jelínková
   Jacques Berri … Jan Hyhlík

Inspice: Zuzana Šebková
Nápověda: Naďa Krůlová

Vztahy k smíchu na úrovni

Režisér VÁCLAV KLEMENS o inscenaci (září 2006)

Anglickou komedii Vztahy na úrovni připravuje (psáno v září) režisér VÁCLAV KLEMENS, který je šéfem činohry Moravského divadla v Olomouci, před tím byl šéfem činohry opavské, ještě před tím kmenovým režisérem Divadla Petra Bezruče v Ostravě, pohostinsky režíroval v ostravské Aréně, v Těšínském divadle a dál už moje paměť nedosáhne, tak prosím o doplnění.
To doplnění je už jenom krátké: Režijně jsem spolupracoval se všemi ostravskými divadly – tedy i s Národním divadlem moravskoslezským a Divadlem loutek. A k městům, ve kterých jsem hostoval, patří ještě Uherské Hradiště se svým Slováckým divadlem.

Ze zkušenosti vím, že nabízet hostům k režii komedie je docela nepopulární, protože režiséři většinou touží režírovat „umění“, zatímco komedie pokládají spíš za tak trochu podřadné „tržní zboží“. Jak je to v tomto ohledu s Tebou?
I dobře napsaná komedie se podřadným tržním zbožím může stát, když se jako podřadné tržní zboží inscenuje. Když se však k tomuto žánru přistupuje poctivě, je to práce svou náročností naprosto srovnatelná s inscenacemi, které považujeme za „umění“. Mě žánr komedie přitahuje svou artistností, se kterou je třeba se při inscenování vypořádat. A inscenace pak musí fungovat jako dobře seřízený hodinový stroj. A úplně nejvíc mě na komediích těší, když dokážou vybudit smích tím, že zobrazují naši malost, slabůstky, naši nedostatečnost a hloupost. Tento smích je smíchem očistným – smějeme se totiž tomu, co vlastně sami dobře známe.

Proč ses rozhodl pro Vztahy na úrovni?
Rozhodnutí bylo velmi snadné: Že jde o dobře napsanou hru, nechť potvrzuje to, že jsme o nasazení tohoto titulu uvažovali i v olomouckém divadle. V Olomouci nakonec padla volba na jiný titul. Ale vsadím se, že Vztahy na úrovni se brzy objeví v některém dalším divadle.

Nepopírám, že mou osobní láskou jsou psychologické hry a velká témata a vztah ke komediím mi upravila až profese – dnes už vím, že udělat veselohru dobře je opravdu umění. Zejména anglické komedie ve mně vzbuzují respekt, protože oni je na tom britském ostrově nějak jinak berou (a taky umějí!), a to jak autoři a herci, tak ostatní tvůrci, ba i kritici. Čím to je?
To, co se v Anglii psalo a píše pro divadlo, je přece jenom součástí světové dramatické literatury. Což se kupříkladu o naší dramatice říct nedá. Na tom ostrově existuje silná tradice, a to nejenom komediálního žánru. Myslím si, že anglickému humoru rozumíme, baví nás, ale na druhou stranu ho při jevištním interpretování zanášíme naším slovanským temperamentem.

Změnil se Tvůj vztah ke komediím, potažmo k repertoárovým otázkám, když ses stal uměleckým šéfem?
Nezměnil. Jenom zažívám to, o čem jsi mluvila – že se režisérům do komedií moc nechce a že se režiséři, kteří by ten čistý komediální žánr dělali s gustem a potěchou, špatně hledají.

Kdekdo si myslí, že být uměleckým šéfem znamená mít uměleckou svobodu. Ale opak je pravdou, a tak se ptám: Jaké jsou Tvé umělecké touhy a jaká je realita v olomoucké činohře?
Takže Ty chceš nahlédnout pod pokličku olomoucké činoherní kuchyně? Pokud vůbec mohu provést reflexi vlastní šéfovské práce, pak se věci mají asi takhle: moje ambice míří vysoko – chci dělat divadlo založené na hercích, a zároveň divadlo, které by nacházelo zcela současný jevištní jazyk a velice živá témata. Pravdou však je, že tuto ambici upouštím po kapkách, neboť podstatnou část publika tvoří divák konzervativní, který si víc přeje kašírovanou lepenku než otevření prostoru pro jevištní imaginaci. Zrovna nedávno přišel do divadla dopis, ve kterém si divák stěžuje, že v řadě inscenací činohry mu scházejí dveře. Proč tam nemáme dveře, když se to odehrává v interiéru?... Ale děj v interiéru ještě nemusí být nutným důvodem k tomu, aby na jevišti stály dveře. Pokud si to však povaha hry žádá, dveře divákovi neupřeme. (Ani ve Vztazích na úrovni dveře chybět nebudou – tady jsou důležitým prvkem řešení jevištního prostoru.)

Ptám se stále z pohledu dramaturga dosud nepolíbeného vícesouborovým divadlem. Jak se vlastně daří činohře v divadle, které produkuje i opery, operety a balet? Má to jistě své výhody i nevýhody.
Každý soubor prožívá svá tučná i hubená léta – sezóny, kdy se mu daří a inscenace se těší divácké přízni a vlídné pozornosti kritiky, a sezóny, kdy to i při nejlepší snaze nejde. Výhodou vícesouborového divadla je, že se jednotlivé soubory na tom výsluní střídají a jednou takhle podrží činohru opera, podruhé činohra balet atd. Pochopitelně ani tato skutečnost nemusí být mezi soubory vnímána pozitivně. Vždycky se najdou důvody k tomu, aby se říkalo, že tomu či onomu souboru je nadržováno, že ten či onen soubor pracuje na ten druhý… Záludností jiného druhu je ve vícesouborovém divadle předplatné: jenom si představ ten žánrový rozptyl v jednom abonentním cyklu – činohra nasadí Albeeho Kdo se bojí Virginie Wolfové, opereta vedle toho nastuduje Na tý louce zelený, a divák to dostane v jednom balíčku.

Ještě si neodpustím jednu otázku, protože jsem velký skeptik, ale ráda slyším protinázor: Jakou představu máš o budoucnosti divadla? Nezanikne v mediální smršti?
V této otázce jsem taky velký skeptik: těch očekávaných konců už bylo ohlášeno tolik, že se zániku divadla asi opravdu nedočkáme.

Tak tedy vzhůru do komedie, nechť jsou Tvoje a naše „Vztahy na úrovni“.
Díky a zlom vaz!

Jana Pithartová, Divadelní zpravodal 10/2006