VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

na programu  fotogalerie videoupoutávka panoramatické fotografie hudební CD / křest

V divadle se bude zpívat a stepovat v dešti…

Step je nikdy nekončící dřina, říká choreograf a tanečník Václav Muška

U pardubických diváků v roce 2012 bodoval muzikál Zpívání v dešti











foto Michal Klíma

Betty Comden – Adolph Green – Nacio Herb Brown – Arthur Freed
ZPÍVÁNÍ V DEŠTI

Korepetice a choreografie: od ledna 2012
Zahajovací zkouška: 7. února 2012 od 10.00 hod.
Technická zkouška: 19. března 2012
Premiéry 31. března a 1. dubna 2012 v Městském divadle, VČD Pardubice

Slavné muzikálové melodie, skvělá stepařská a taneční čísla, humor a zábava.


Zpívání v dešti zasazuje obvyklý milostný příběh do Hollywoodu konce 20. let a neodolatelným způsobem paroduje zmatky kolem převratné novinky ve filmovém průmyslu. Je konec éry němého filmu, nastupuje film zvukový. Don Lockvood a Lina Lamontová natáčí v ateliérech nový historický film. Fanoušci je zbožňují, ale právě zvukový film odhalí, že božská Lina má příšerný pisklavý hlas, který by dav nadšenců okamžitě vypískal. Donův přítel, muzikant Cosmo Brown, přijde s převratnou možností nadabovat hlavní hrdinku jinou, talentovanou adeptkou herectví Kathy Seldonovou. A láska je na scéně – Don se do Kathy bláznivě zamiluje! Když se pak odhalí podvod, že Kathy dabuje Linu, nic už nebrání ani lásce, ani startu hvězdné kariéry Kathy.

Muzikál Zpívání v dešti vychází z hollyvoodské klasiky – filmu Singin' in the Rain z roku 1952 s Debbie Reynoldsovou, Donaldem O'Connorem a Genem Kellym. Kromě známé písně Singin' in the Rain nabízí další skvělé melodie a především taneční a úchvatné stepařské kreace. Je typickým rodinným muzikálem, který potěší a pobaví diváky všech věkových kategorií.

Překlad libreta: Vojen Drlík a Petr Novotný
Překlad textů písní: František Zacharník

Režie: Petr Novotný

Scéna: Ivo Žídek j. h.
Kostýmy: Roman Šolc j. h.
Hudební nastudování a korepetice: Radek Škeřík j. h.
Choreografie: Vlastimil Červ j. h.
Choreografie stepu: Václav Muška j. h.
Dramaturgie: Jana Uherová
Asistentka režie: Martina Mejzlíková

Osoby a obsazení:
  Don Lockwood, filmová hvězda ... Josef Pejchal 
  Kathy Seldenová, herečka ... Martina Sikorová
  Cosmo Brown, klavírista a skladatel ... Jan Musil
  Lina Lamont, filmová hvězda ... Petra Janečková
  Sid Phillips, zpěvák a choreograf ... Martin Mejzlík
  R. F. Simpson, filmový producent ... Jan Hyhlík
  Roscoe Dexter, režisér ... Alexandr Postler
  Dora Baileyová, reportérka ... Dagmar Novotná
  Zelda Zandersová, filmová hvězda ... Romana Chvalová
  Rod, tiskový mluvčí ... Václav Dušek
  Učitel výslovnosti ... Miloslav Tichý
  Klaunské stepařské číslo ... Hana Kubinová j. h. a Petr Jirsa j. h.
  Epizodní role, taneční company

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Jana Voldánová


V divadle se brzy bude zpívat a stepovat v dešti…

Jevištní verze hudební romantické komedie Zpívání v dešti vychází ze stejnojmenného amerického filmového muzikálu z roku 1952. Film, který je dodnes označován za poklad MGM (filmové studio Metro Goldwyn Meyer), se nestal trhákem bezprostředně po premiéře, protože stejné studio těsně před tím vyprodukovalo jiný divácky úspěšný film Američan v Paříži (také s Genem Kellym v hlavní roli). A když Američan v Paříži získal Oscara za nejlepší film, Zpívání v dešti bylo dokonce načas staženo z kin, aby se po roce vrátilo na scénu. Hitem se stalo pomalu a postupně, ale na vrcholu kraluje dodnes.

Žánrem je Zpívání v dešti romantická nebo spíš sentimentální komedie. Je to příběh o lásce, o mladé a talentované aspirantce herectví Kathy Seldenové, ke které si na lavičku náhodou přisedne Don Lockvood, slavná filmová hvězda, absolutní idol všech žen. Kathy je nejen talentovaná, ale i chytrá, má svoji hlavu a nedá se jen tak lehce. Až jejich druhé setkání je osudné. Don se bezhlavě zamiluje, rozhodne se dát jí šanci a nabídne jí spolupráci. Zároveň tím zachraňuje film – propadák, který má těsně před premiérou.


Návrhy kostýmů Romana Šolce

Píše se rok 1927 a rodí se zvukový film. Zatím je to jenom taková hračka, zvláštnost, bizarnost, nikdo neví, jakou bude mít životnost. Některé umělce to naopak nesmírně inspiruje. Němý film, to bylo úplně jiné herectví, než na jaké jsme zvyklí dnes a jak se tehdy hrálo v divadlech. Herci se vyjadřovali mimikou, zveličenými gesty na hranici pantomimy. V kinech se k obrazu hrála hudba, buď to byl jenom klavírista, nebo ve větších kinech malý orchestr, který náladově podbarvoval obraz, dělal předěly mezi záběry, často určoval tempo situace. Tito všichni lidé se zvukovým filmem přišli o práci. A nejen oni. Mnoho herců nebylo dobře hlasově vybaveno, někdo měl dokonce hlas nepříjemný. Zvukové zařízení tyto nedokonalosti ještě zveličilo. Z tohoto důvodu publikum vypískalo i tak slavnou, do té doby nedotknutelnou Mary Pickfordovou. Spousta cizokrajných herců, mezi nimi i Pola Negri, herečka polského původu, která proslula jako femme fatale němého filmu, přišlo o filmové příležitosti. Natáčení zvukového filmu přinášelo i spoustu technických problémů, například s umístěním mikrofonů – třeba do květináčů či jiných částí dekorace. Herci se nemohli moc pohybovat a museli mluvit jistým směrem na předem vymezená místa. Přestalo se točit v plenéru, protože ten přinášel mnoho parazitních zvuků. Proto se v té době začala používat zadní projekce – natočil se němý obraz, například ujíždějící krajina, a herci ve studiu před plátnem vypadali, jakoby seděli v autě či vlaku. Ostatně tato technika se používá dodnes, je jenom dokonalejší a mnoho diváků si toho ani nevšimne.

Film a zejména divadelní inscenace Zpívání v dešti pojednává o všech těchto poměrně komplikovaných, často tragických věcech s nadsázkou, nadhledem a humorem. Proto autoři postavili vedle talentované herečky s příjemným hlasovým projevem žárlivou primadonu Linu Lamontovou s mimořádně pisklavým, pro zvukový film nepřípustným hlasem. A Cosmo Brown (hudební skladatel a přítel Dona Lockvooda) přichází s nápadem dabingu – Kathy namluví Linu Lamontovou tak, aby to diváci nepoznali a film získal úspěch. Znamená to, že Kathy nikdy nevystoupí ze stínu slavné herečky? Co její vlastní kariéra? Uhájí Dona pro sebe, nebo jí převálcuje žárlivá Lina? Nechci prozrazovat všechno, ale vnímavý divák jistě tuší, že happy end je v romantické komedii na místě…

Film Zpívání v dešti je mimo jiné proslulý dokonale propracovanými a bravurně zvládnutými tanečními a pěveckými čísly (dohromady zabírají více než polovinu filmu). Za tím, co na plátně působí odlehčeným a nenuceným dojmem, byly ve skutečnosti týdny úmorné fyzické práce. A nejinak tomu je v divadelní inscenaci, i když se tradičně některá taneční čísla škrtají. Tato práce vyžaduje týdny příprav a soustředěné práce. Režisér Petr Novotný si tentokrát k sobě přizval odborníka na step – choreografa a pedagoga Václava Mušku, který s Josefem Pejchalem (Don Lockvood), Janem Musilem (Cosmo Brown), Martinou Sikorovou (Kathy Seldenová) a tanečníky už několik měsíců pilně trénuje stepová čísla. Choreograf Vlastimil Červ zkouší taneční čísla, Radek Škeřík korepetuje písně. Petra Janečková (Lina Lamontová) zkouší mluvit jako kachna nebo jako Mickey Mouse a my to posloucháme a hodnotíme, co je vtipnější. Dílny vyrábějí scénu Ivo Žídka a naše krejčové pilně šijí přes osmdesát kostýmů od návrháře Romana Šolce. A Petr Novotný aranžuje, dává dohromady hudbu s tancem a mluveným slovem a zkouší a zkouší. Všichni doufáme a věříme, že se naše Zpívání v dešti stane hitem a bude diváky bavit po několik sezón. Všem zúčastněným proto přeji divadelní ZLOMTE VAZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 3/2012


Step je nikdy nekončící dřina,
říká choreograf a tanečník Václav Muška


foto archiv

Zvláštní rytmické zvuky se v posledních měsících rozléhají po divadle – někdy na jevišti, jindy na zkušebně ve dvoře. Několik našich kolegů, herců a tanečníků, už delší dobu studuje techniku stepu, aby se připravili na technicky náročné tancování a stepování v muzikálu Zpívání v dešti, který chystáme na jaro příštího roku. Diváci určitě znají stejnojmenný americký film a pamatují si, že v něm bylo několik skvělých stepařských čísel v podání Gena Kellyho a Donalda O´Connora.

Když jsem se chtěla poučit o tom, co to je step, našla jsem si na serveru Wikipedie, že step (z angličtiny) je druh tance, který tančí sóloví tanečníci převážně pouze nohama, zbytek těla jen vyvažuje a provádění tance se neúčastní. Chodidla nohou vyklepávají patami a špičkami rychlý hudební rytmus. K tomuto účelu se nosí speciální obuv opatřená železnými plíšky… Hned jsem si vzpomněla, že hercům jsme už před časem takové speciální boty zakoupili, protože bez toho ťukání kovovými špičkami se prostě trénovat nedá!

Režisér inscenace Petr Novotný v našem divadle obvykle spolupracuje s choreografem Vlastou Červem, náročnost a jedinečnost stepařských čísel, které uvidíme v muzikálu Zpívání v dešti, si však vyžádala přítomnost profesionálního stepaře. O pomoc jsme proto požádali VÁCLAVA MUŠKU, tanečníka a pedagoga, odborníka na slovo vzatého. Pan Muška je zakládajícím členem a spoluautorem ProjectWINGS, vytvořil stepařská čísla do muzikálů Někdo to rád horké, Zpívání v dešti a Anděl s ďáblem v těle v Hudebním divadle Karlín. Účinkoval v mnoha divadlech, například v Národním divadle, Bez Zábradlí, Pyramida, Kalich a ABC, ale i v dalších nezávislých muzikálech.

Byla jsem se podívat, jak naši herci s Vaškem tančí, a on mě uchvátil tím, jak se vznáší, lehounce jak pírko, těsně nad zemí a vlastně to celé vůbec nevypadá komplikovaně. A přitom je to příšerně těžké. Vašek se skvěle vyjadřuje tělem, na slovo je však skoupý. Přesto jsem ho požádala, aby mi odpověděl na pár otázek.




foto P. Škvrně

Vašku, jak dlouho stepujete?
Dvacet let.

Jak jste se k tomu dostal, co vás přimělo zajímat se o step?
Dostal jsem se na lekci k tanečníkovi Pileckému. Zkoušel jsem step a nějak mi to nešlo, tak jsem se do toho kousnul a bylo to.

Kdybyste se měl oznámkovat od jedné do deseti, tak jak dobrý jste stepař? Ale nebuďte skromný, buďte upřímný.
Tak pět.

Kolik je v republice lepších stepařů?
Lepších je hodně. Akorát nemají šanci se tím živit.

A vy se stepem živíte?
Já jo.

Četla jsem, že jste spolu s Pavlem Strouhalem a Janem Burzou stepoval s nejlepším stepařem na světě…
Ano. Byl to Jason Samuels Smith a stavěl nám nové představení.

Jaké to bylo stát vedle takové taneční legendy?
On je úplně jinde než my tady. V úplně jiné třídě. Stepuje od pěti let a učil se od těch nejlepších „strejců“. Když se ho ptali, kdo jsou nejlepší stepaři na světě, tak řekl, že ti už jsou všichni mrtví. Ale na druhou stranu také říkal, že zná lepší stepaře, než je on sám. Při tom, co umí, je velmi skromný.

Výborný stepař musí mít dobrou techniku. Pak hraje větší roli praxe, nebo fyzická kondice?
Jedno i druhé, je to o technice, ale i o fyzičce. A hlavně to nikdy nekončí. Pořád se učíte, celý život.

A je to také o rychlosti?
Ne, spíš o tom, co člověk umí s nohama, jaké rytmické vazby používá.

Proč to pro nás neznalé vypadá tak komplikovaně?
Ale ono to vůbec není komplikované. Jenom to chce nějakou přípravu. Ustavičnou! To je jako s bicími. Taky si za ně nesednete a nezačnete hned hrát. Musíte to mydlit pořád dokola. To chce cvik. A ty rytmy a polyrytmy můžete studovat do konce života.

Takže se to musí pořád pilovat?
Samozřejmě. To je jako s hudebním nástrojem, když na něj nehrajete, tak vás to dožene.

Je výhodou, když má člověk hudební sluch?
To taky. Důležitá je koordinace těla – aby pravá noha věděla, co dělá levá. A uvolněnost nohou, to je asi nejdůležitější. A taky velmi záleží na přenášení váhy.

Nejjednodušší kroky jsou například step, tap, stamp, pick-up, heel, z těch jsou složeny složitější jako rag time, crawling, the wizard of Oz. Kolik kroků vůbec existuje?
Nepočítaně. Jsou to stovky kroků.

U nás je velmi populární irský step, jaký reprezentuje například projekt Lords of Dance. Šel byste se na ně podívat do divadla?
Nešel. Mně se tento styl stepu moc nelíbí. Slyšel jsem, že celou tu show Lords of Dance dělají na playback, to je přece strašná ostuda. Viděl jsem to samozřejmě na DVD. Ale nebavilo mě to. A pak tam jako hosté tančili takoví obyčejní Amíci, tančili úplně normálně a ti byli mnohem lepší.


foto P. Škvrně

A v čem tedy spočívá ten obrovský věhlas, ta divácká popularita? Je to kvalitou, nebo i tím, že tanečníků je na jevišti mnoho a jsou skvěle sehraní a synchronní?
To není o kvalitě, to je o tom, jak to dokáží do lidí „namasírovat“.

Celá ta show, světla…
Ano. Ta první verze, ještě s Michaelem Flatleym, který s tím začínal, ta vůbec nebyla špatná.

Jaké máte mety? Kam se ještě chcete dostat?
Já nemám žádné mety. Já jsem v mém věku rád, když mě poslouchají nohy.

Co byl váš největší taneční zážitek?
Tehdy jsem to nevěděl, až teď vím, že to bylo před lety, když jsme začínali. V Karlíně jsme tančili s Vlachovcemi (Orchestr Karla Vlacha – pozn. redakce) s živou muzikou. A pak jsme jezdili rok po republice s Ondřejem Havelkou. To mě bavilo moc.

Proč to pro vás bylo tak zásadní?
Já mám moc rád tu starou hudbu, swing, jazz.

Stepoval jste někdy v zahraničí?
S ProjectWINGS jsme byli měsíc v Edinburghu na festivalu. Ohlasy byly dobré, akorát jsme nezachytili ten první boom. Měli jsme možnost dělat něco v Londýně, ale každý jsme vázán v nějakém divadle, projektu. Byli jsme i na dvou festivalech v Polsku, vyhráli jsme nějakou tu cenu…

V muzikálu Zpívání v dešti v Hudebním divadle v Karlíně jste tancoval. V pardubickém „Zpívání“ budete stavět choreografii stepu. Necháte se inspirovat karlínskou inscenací?
No, něco použiju, ale stavím jinou choreografii. Snažím se dělat ji vašim hercům přímo na tělo.

Prozraďte mi, jací jsou stepaři?
Začínají. Člověk by si mohl přát, aby dostal hotové stepaře, ale to se mi zatím nikdy nepodařilo. Když jsme Zpívání v dešti dělali v Karlíně, tak Martin Dejdar a Lumír Olšovský (herec a režisér, který bude v této sezóně režírovat komedii S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI – pozn. redakce.) měli aspoň hrubé základy, ale rozhodně to taky nebyli stepaři.

Vedete i kurzy stepu. Máte nějakou školu?
Nemám žádnou školu, to chce nějakou pravidelnost a tu já nemůžu zaručit. Učil jsem asi šest let v Hudebním divadle v Karlíně a taky na DAMU.

Kdo byl pro vás největší taneční oříšek?
Dělal jsem jednu choreografii s Náhlovským a Mladým. To bylo takové kouzlo, že kdyby to člověk chtěl takhle nazkoušet, tak to nedokáže. Oni dělali pohyby proti sobě, jakoby se doháněli, byla to docela sranda. Mělo to být komické číslo a to taky bylo!

Máte nějaké vzory ve stepu?
Měl jsem. Ti všichni jsou už ale bohužel mrtví.

Zažil jste je tančit živě?
Ne, viděl jsem je jen ve filmu. Nicholas Brothers používali prvky, které mám rád, různé skluzy, akrobacii a ještě k tomu tancovali. Někdy koukáte na step pět minut a jdete od toho, dál vás to nebaví. A u nich se na to dalo dívat pořád. Měli v muzikálu třeba dvě čísla a úplně ho rozsvítili.

Máte nějaké taneční přání?
Aby mě přestala bolet kolena. Step je velmi namáhavý, někdy se přirovnává k práci v dolech.

Díky za rozhovor a přeji zdravé klouby, pevné kosti a hodně trpělivosti s našimi herci.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 12/2011



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN