Jak jsme hráli všichni divadlo
Speciální škola Svítání Pardubice

Východočeské divadlo v Pardubicích umožnilo koncem roku 2000 uskutečnit projekt, který vznikal velice nesměle, a jehož konečný výsledek překvapil nejen účastníky, ale především širokou veřejnost. Na scéně divadla společně vystoupily v muzikálu Cesta za přátelstvím děti ze Speciální školy Svítání a Základní školy Polabiny II. Škola Svítání už popáté připravovala Festival otevřených srdcí, což je týden různorodých společenských, kulturních a sportovních akcí, které mají za cíl zviditelnit obecně prospěšnou společnost Svítání a přispět do její pokladničky, tentokrát na vozidlo pro svoz dětí do školy.

Na festivalu každoročně vystupovaly s krátkým programem i děti ze školy Svítání. V srpnu padl návrh, abychom hráli divadlo společně s dětmi ze ZŠ. Na pedagogické poradě jsme prošli klady a zápory tohoto návrhu. Vzhledem k tomu, že pedagogický sbor posílily nové síly a ty staré byly už dostatečně zkušené, byl návrh v tajném hlasování, i když ne jednomyslně, přijat.

Kostra celého příběhu už byla vymyšlena před prázdninami. Chyběl však pevný scénář a sjednocující vazebný prvek celého děje. Do této práce se s chutí pustila nová školní logopedka, která se snažila text napsat dětem na tělo, jazykem, který je jim blízký a slovy, která jsou jim známá. Nechyběl však ani vtip a legrace. Scénáristka se stala i přirozeným režisérem. Museli jsme brát v úvahu, že děti v naší škole jsou často nemocné, že jejich samostatné řečové výkony vzhledem k postižení nejsou vyspělé a že jak děti zdravé, tak i ty naše mají při samostatném vystupování na veřejnosti ostych.

To byly důvody, proč byl scénář psán většinou pro skupinové výstupy. Ty měl oživit svými hlásky sbor Pramínek ze ZŠ Polabiny II a zvýšit tak hudební úroveň celého představení. Jeho sbormistryně s kolegou zvukařem upravila a nahrála navržené písně, které se vztahovaly k ději představení. Sbor tyto písně nastudoval a z některých se postupně staly naše společné hity.

A v čem spočíval děj představení? Dvě postižené děti si nemají doma v Čechách s kým hrát a rozhodnou se jít do světa hledat kamarády. Na počátku cesty potkají starého poustevníka, který je jim na cestě světem dobrým rádcem a kamarádem. Děti plují světem, navštíví Skotsko, Ameriku, Grónsko, Afriku, Rusko, pobudou i u moře. Všude poznávají něco nového, všude se něco dozvědí a někde i ony poradí a pomohou v nesnázích. V každé zemi zazní píseň, která se k ní vztahuje nebo dokresluje děj příběhu. V závěru představení se děti vrátí domů do Čech, kde zjistí, že někdy není potřeba jezdit za kamarády tak daleko, ale stačí se umět dívat kolem sebe. Vždyť i u nás je mnoho zdravých dětí, se kterými si mohou hrát. Tuto myšlenku podpořil i závěr představení, kdy se obě skupiny dětí sešly na jevišti i před jevištěm a společně si zatančily a zazpívaly.

A o čem to bylo jinak? Na první zkoušce byste viděli dva tábory dětí, každý na jiné straně tělocvičny. Sledovali byste pohledy zdravých dětí na ty naše děti na vozíčcích, slyšeli byste to šuškání a netypické ticho na straně těch zdravých, kteří pozorují handicapované vrstevníky a v hlavičkách jim dochází, oč mají ten život jednodušší.

Na dalších zkouškách se oba tábory dětí bez našeho zasahování sbližovaly. Zdravé děti viděly, co dá práce asistentům dostat vozíčky na scénu, slyšely, jak se děti musí snažit, aby jim bylo rozumět, jak se dá dorozumět s chytrým nemluvícím chlapcem, co dá práce mentálně postiženým dětem zatančit svižně country tanec a jak umí nevidomý kluk perfektně hrát na klavír.

Sbor byl sestaven z dětí 4. ročníku ZŠ. Přesvědčivé a působivé bylo, když celý sbor bez jakéhokoliv popudu a bez vědomí učitelů uspořádal sbírku, složil básničku a po večerním vystoupení pro veřejnost předal svým kamarádům přímo na jevišti drobné dárky. Na básničku si pak v síle citových dojmů děti veřejně netroufly, ale my dospělí jsme věděli, že naše děti kamarády přece jen našly.

Představení mělo ukázat, že zdravotně postižené děti umějí zpívat, recitovat, hrát si a dělat legraci jako jejich zdraví kamarádi. A o tom přesvědčil smích z hlediště a potlesk mezi výstupy. Ten potlesk byl i pro dospělé. Hráli všichni, učitelé, vychovatelé, asistenti, kluci na civilní službě. Všichni přijali roli a všichni hráli naplno, aby podpořili děti a pomohli jim zakusit úspěch, který tyto děti potkává málo a jen při vynaložení velkého úsilí.

Vynaložené úsilí a radost z úspěšného vystoupení nás přiměly k reprízám. Všichni však víme, že přátelství, které vzniklo na jevišti, nás povzbudí i k dalším společným setkáním.

PaedDr. Jitka Kubecová, Speciální škola Svítání Pardubice
uveřejněno na webových stránkách
VEŘEJNÁ SPRÁVA, týdeník vlády České republiky