VÝSTAVNÍ SÍŇ VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA

Charitativní výstava obrazů Táni Ludvíkové

Divadelní galerie ve foyer opět ožije výtvarným uměním. Výstavu ke stému výročí otevření Městského divadla v Pardubicích vystřídá charitativní výstava obrazů TÁNI LUDVÍKOVÉ, která bude mít vernisáž v sobotu 13. února před premiérou operety Netopýr. Výtěžek z prodeje obrazů bude věnován Hospicu Anežky České v Červeném Kostelci, který již od svého otevření v roce 1996 poskytuje komplexní péči těžce nemocným a umírajícím lidem. Pokud budete mít o některé z vystavených děl zájem, rádi vám koupi zprostředkujeme (telefonní číslo na sekretariát divadla je 466 616 415).

Výtvarník František Zálabský tvorbu Táni Ludvíkové charakterizuje slovy: „Táňa Ludvíková je malířka, která si ve své tvorbě jde svou vlastní cestou. Život jí nepřinesl mnoho klidných chvil, a tak není divu, že v obrazech utíká k přírodním motivům, v poslední době se však nevyhýbá ani zobrazování člověka.
Pro vyjádření svých pocitů nejprve využívala techniku tempery. Teprve nedávno zvolila olejomalbu, která jí umožňuje vtělit svým obrazům hlubší rozměr a hloubku. Obrazy vyvolávají dojem, že jsou namalovány na jeden zátah, jako by se autorka bála, že promešká a nestihne zachytit prchavý okamžik přítomnosti. Tomu odpovídá i výrazová forma malby, velmi rychlé a expresní tahy štětcem a špachtlí, které neumožňují dát zobrazovanému objektu přesný obrys a tvar. Tato zdánlivě neurovnaná malba však má svůj vnitřní harmonizující řád.
Na jejích obrazech najdete především motivy stromů, které souzní s jejím duševním rozpoložením. Stromy jako symboly Života. Tiší velikáni, v nichž je skrytá životadárná síla. Celý záznam života stromů autorka podporuje těkavou barevností. Na podkladě neutrálních barev, kterými jsou především šedá a hnědošedá, nechává rozzářit oranžové, červené a rudé barvy, které v kontrastu s podkladovými prostorovými plochami rozechvívají hlavní motiv tak, že divák prožívá rezonanci daného okamžiku života každého jednotlivého stromu.
Obrazy Táni Ludvíkové v sobě obsahují kouzlo poezie, jakéhosi melancholického smutku s nadějí a vlastně i jistotou, že život jako takový nikdy neumírá a má své věčné, bezčasové pokračování.“

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 2/2010