O samotě s Čachtickou paní

Rozhovor s přicházejícím hercem Miloslavem Tichým

Pro Shakespeara byl svět divadlem, jedním velkým jevištěm. Měl pravdu. I v životě se lidé – herci střídají, mizí v zákulisí a další vstupují na jeviště s novou replikou. Tak jako se mění herci na scéně, předávají si místo i u zrcadel v divadelních šatnách. Na svůj výstup se už teď těší nová posila našeho souboru, herec MILOSLAV TICHÝ. Co nám o sobě tento mladý a skromný muž prozradí?

Je mi čtyřiadvacet let, právě dokončuji činoherní herectví na DAMU, kde si mě vyhlédlo pardubické vedení, za což jsem moc rád, protože tohle divadlo na mě působí vesměs pozitivně, příjemně, teple.

Na škole tě nepochybně učili významné herecké osobnosti. Kdo z nich tě nejvíc ovlivnil?
Všichni. Paní režisérka Jaroslava Šiktancová, několikanásobná držitelka Ceny Alfréda Radoka Marie Málková-Grossmanová, Lukáš Hlavica. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal také s Borisem Rösnerem.

Jsi ve věku, kdy člověk hodně čerpá – nejen ze života a ze světa kolem, ale taky z umění. Z knih, filmů, divadel. Které počiny nebo autority jsou ti blízké?
Těžko takhle narychlo něco konkrétního jmenovat. V nedávné době mě nadchl film Big Fish. Z českých filmů Bratři Karamazovi. Ale to je jen, na co si namátkově vzpomenu. Jim Carrey je vynikající.

No počkej, počkej, ale nějak jsi zapomněl na divadlo. Kam jsi nejradši chodil? Nebo předpokládám, že chodíš…
V Praze bych na prvním místě jmenoval Divadlo Na zábradlí. Chodím do Činoherního klubu, do Dejvického divadla. Dřív jsem měl rád Divadlo ABC, v poslední době se mi moc líbily i inscenace v Národním divadle nebo na Vinohradech. A když jsem jmenoval Jima Carreyho, tak si vzpomenu taky na českého herce: Igor Chmela.

Vím, že naším divadlem už jsi prošel odshora dolů, že hned přebereš některé role, už jsi stál poprvé na koberečku – byť jen při přijímacích hovorech, prolétl jsi všemi kancelářemi a vyplňoval, podepisoval, na představeních ses byl podívat, do klubu jsi zavítal… To je asi hodně dojmů, ne?
To ano, a jsou zatím vesměs kladné. Ale je hrozně brzy z toho něco vyvozovat. Zatím je to příjemné, ale kdo ví, jestli se z toho za čas nestane noční můra.

Máš k Pardubicím nějaký vztah, nebo jsi tu byl teď poprvé?
Jednou jsem tu hrál s tanečně pohybovým divadlem Bufo. To je divadlo choreografa Martina Packa, které funguje na amatérské bázi v tom smyslu, že se jím nikdo ze členů neživí, ale je profesionálně vedené. Byl jsem členem tohoto souboru ještě před DAMU, ale pak jsem to přestal stíhat, tak jsem ve třeťáku odešel.

Co jsi nám ještě zamlčel? Kde všude už jsi sbíral divadelní zkušenosti?
Hraji v Divadle v Celetné postavu Hraběte z Richmondu v Richardu III. a Arnoštka v Rozmarném létě. Vedle toho ještě v Národním divadle tančím v Prodané nevěstě.

Takže my jsme přijali herce s taneční minulostí a průpravou, a nevěděli jsme o tom?
No... Já jsem už při základní škole začal chodit do tanečních, pak jsem se omylem dostal k folklórnímu tanci v souboru Gaudeamus. Odtamtud pak do už zmiňovaného Bufa. Ale musím podotknout, že s tím tanečníkem to nebude tak úplně pravda. Tančit moc neumím, ale baví mě to. Nemám takový ten přirozený talent, že bych vyskočil do vzduchu a udělal tři piruety.

Zmínili jsme tvou účast v amatérském souboru, kterému jsi věnoval čas, ale neživilo tě to. Jak jsou na tom tví spolužáci? Našli si angažmá? A vůbec, jak jste žili na škole, čím jste si přivydělávali? Jak se žije začínajícím hercům?
Pokud vím, dostali jsme se z ročníku do divadel tři. Celou školu jsme se většinou živili někde za barem. Vím, že jedna spolužačka se starala o starou paní. Každý si musel nějakou práci najít – co se dalo.

A televize? Reklamy? Nějaká příležitost blízká oboru?
Točil jsem Světla pasáže, taky nějaké hrané dokumenty. Nedávno jsem si zahrál ve Tři plus jedna s Miroslavem Donutilem. Ale vrátím se k tomu, o čem jsem mluvil. Z herecké práce si zatím nejvíc cením svých rolí v Celetné.

Když se podíváš na náš dramaturgický plán pro příští sezónu, v čem by sis chtěl zahrát?
Já jsem především vnímal inscenace, které se už hrají. A ten repertoár mě nadchl, jsou to všechno hry, ve kterých bych si rád zahrál. A z té příští sezóny? Tam by mě zaujal Amadeus a ČACHTICKÁ PANÍ. I když Jakubiskův film byl jeden z nejhorších, co jsem kdy viděl.

A neodradilo tě to? Přesto se těšíš na Čachtickou paní? Četl jsi knížky, nebo proč tě zaujalo to téma?
Ano, četl jsem to jako malý kluk a strašil jsem se tím. Četl jsem to potají na chalupě. Tedy, ne tak úplně potají, měl jsem to povolené, ale sám jsem se s tím skrýval, aby to bylo dobrodružnější. To mi bylo asi tak jedenáct.

Můžu tě uklidnit, že naše inscenace by měla být od filmu hodně odlišná, ať už se lidem film líbil nebo ne, určitě neuvidí podruhé totéž. A jak se zdá na tvém příkladě, mohl by to být horor přístupný i dětem. Děti se bojí rády. Uvidíme… Mluvil jsi o chalupě. Můžu se zeptat, kde ji máte? Do kterého kraje se rád vracíš?
Leží kousek od Benátek nad Jizerou, trávím tam s rodinou prakticky celé léto. Já jsem se narodil v Mělníce, ale od čtyř let bydlím v Praze. Mám ji rád, ale jen na chvíli, utíkám z ní. Jak to jde, odjíždíme s rodinou do přírody. Blízko chalupy má kamarádka statek se spoustou zvířat, tam jezdíme „načerpat bublinu“, jak tomu říkám. To je totiž tak: Ve městě kolem vás chodí lidé a snaží se bublinu nabourat a ona ubývá velice rychle. Proto se musí posilovat.

Tak to já tě už propustím, aby ti bublina vydržela na jeviště a byla elastická, jak je pro dobrého herce třeba. Díky a zdařilé ántré!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 9/2009