Dramatik GRIGORIJ IZRAILEVIČ GORIN
12. března 1940 – 15. června 2000

„Jako bývalý lékař vím, že je snadnější kterékoli nemoci předcházet, než ji léčit. Jako dramatik jsem přesvědčen, že divadlo dnes nemůže stát stranou problémů, které vzrušují svět.“ (G. G. 1990)

Vystudoval Vysokou školu lékařskou v Moskvě a několik let pracoval jako lékař záchranné služby. Literární tvorbě se věnoval nejdřív jako zálibě. Už v devíti letech publikoval verše, od dvaceti let psal pravidelně do časopisů humoristické povídky a fejetony. V roce 1970 vyšly také v knižní sbírce Přineste mi charčo (v Čechách vyšel výbor z Gorinovy humoristické tvorby pod názvem Skrytou kamerou). Jako dramatik se poprvé představil v roce 1966. Soubor povídek Sólo pro dva (1975) a první tři veselohry napsal ve spoluautorství s Arkadijem Arkanovem. V sedmdesátých letech už se stal známým dramatikem a v osmdesátých letech se začal věnovat i filmové a televizní scenáristice (Takový byl baron Prášil, Dům, který postavil Swift, Zabít draka) a muzikálovým libretům (Slavný detektiv z Baker Street, Elixír lásky, Slovo o chudáku husarovi). Zatímco v próze a fejetonistice reflektoval vždy aktuální společenské problémy, v divadelních hrách zpracovává nejčastěji látky historické, hledá v nich však problémy, které jsou věčné, a tudíž i dnešní.

„Co ale všechno ty dnešní problémy jsou? Láska, nenávist, zrada, boj za svobodu, zápas o lidskou důstojnost – ve kterém století se to všechno zrodilo a ve kterém to přestane být důležité? Pro mne je don Quijote současníkem a můj soused, opilec a rváč, představitelem prvobytně pospolné společnosti.“ (G. G. 1990)

Proboha ne!

Všechny Gorinovy celovečerní divadelní hry se hrály v Čechách již krátce po svém zrodu, první velká hra Zapomeňte na Hérostrata již v roce 1975 v Městských divadlech pražských.
Dům, který postavil Swift měl u nás dokonce světovou premiéru v pražském Realistickém divadle. I před listopadem 1989, kdy byli ruští autoři dosazováni do divadelního repertoáru z povinnosti, byly jeho hry velice úspěšné a oblíbené u publika. U divadelním představení, které je nejbezprostřednějším ze všech umění, neboť přináší dennodenně neopakovatelný prožitek z toho, co se odehraje na jevišti právě teď a tady, diváci vždy nacházeli paralely mezi dávnými dějinnými procesy a peripetiemi současnosti, protože Gorinovy formálně historické hry jsou vždy velká podobenství. Hra Thyl Ulenspiegel, napsaná na téma boje vlámského lidu proti španělské hrůzovládě, je vášnivou obžalobou španělské intervence ve Flandrech, ale zároveň i ruské okupace Československa. Stejně jako většinu Gorinových děl, včetně Královských her, ji českým divákům zprostředkovali autorovi „dvorní“ překladatelé a osobní přátelé, Růžena a Jiří Seydlerovi (jejichž příjmení bylo v té době na indexu a své překlady publikovali pod jménem Růžena Pochová).

Gorinovy hry jsou tragikomedie. Dějinné události a procesy, které od věků vyusťují do tragédií, nahlíží autor s humorným nadhledem filosofa a zároveň vědoucím a kritickým okem člověka své doby. Ale vždy má blíž k osvobozujícímu smíchu, než k moralitě, ze které se lidstvo ještě nikdy nepoučilo.

Grigorij Gorin jezdil rád do Čech a navštěvoval premiéry svých her. Českého uvedení Královských her se bohužel nedočkal. Jeho předčasnou smrtí ztratil svět nejen výborného dramatika, ale také laskavého člověka a nezdolného optimistu.

„Co lidé dnes, a hlavně asi vždy, nejvíce potřebují? Myslím, především osvobozující smích. Vždy znovu a znovu opakuji, že by se měl změnit známý výrok „lidstvo se smíchem loučí se svou minulostí“ (což není pravda) na výrok „lidstvo by mělo s úsměvem vítat svou budoucnost“... Jinou cestu, zvláště v dnešní neklidné době, která by vedla k naplnění všech ušlechtilých cílů, nevidím. Vítejme proto budoucnost s úsměvem! Vždyť už jen to přece znamená naději, bez níž žádné skutečné dobro neexistuje! A navíc – i ve zlých časech je úsměv a humor příznakem síly a statečnosti... Swift a Rabelais nežili, jak se někteří bláhově domnívají, ve veselejší a šťastnější době nežli dnes my. A přece, jaká pohoří smíchu a satirických šlehů zanechali potomkům!

Divadlo ty možnosti ve své moci má, jen málokdy je však používá. Jako lékař znám cenu lidského života a jako dramatik znám silu divadla. V obou případech dávám přednost osvobozujícímu smíchu před nelítostným skalpelem.“ (G. G. 1990)

Podle divadelního programu inscenace Královské hry
připraveného dramaturgyní představení Janou Pithartovou, říjen 2001

Grigorij Izrailevič Gorin v Městských divadlech pražských po představení "Modlitba za zemřelé", po jeho boku překladatel Jiří Seydler