MARIÁN PECKO zkouší v Pardubicích Ondinu

Marián Pecko je slovenský režisér, který je u nás poprvé, ale velmi dobře ho znají v sousedním Hradci Králové, kde režíroval v poslední době hned dvě inscenace: Jeffersovu Pastýřku putující k dubnu a Dům Bernardy Alby. Z obou je cítit velmi pevná režisérova ruka.

Kolik jste už, Mariáne, vytvořil inscenací?
Hodně. Blížím se k sedmdesátce. K divadlu jsem se dostal už asi v sedmnácti letech přes muziku. Měl jsem kapelu, psal jsem texty, jenom textů jsem napsal okolo stovky, a tak jsem si myslel, že se budu v životě zabývat tím. Jenže jako muzikant jsem jednou vstoupil do divadla a už jsem tam zůstal. Posledních osmnáct let jsem strávil v Divadle Na rázcestí. Prošel jsem v něm řadou profesí a už deset let v něm působím jako režisér a umělecký šéf.

Vaše divadlo je opravdu někde na rozcestí, nebo je to příměr?
Divadlo Na rázcestí se zaměřuje na divadlo pro děti i pro dospělé, hrajeme ho i s loutkami i s živými herci, současně udržujeme kontakty s různými alternativními proudy, pořádáme dílny, navštěvujeme všelijaké akce v zahraničí, v Čechách hodně spolupracujeme s režisérkou Zojou Mikotovou, která pracuje s neslyšícími herci, takže ten název si snad zasloužíme.

Musíte mít jako režisér velký „záběr“?
To ano, já nejsem žánrově nějak vyhraněný. Základní požadavek, který na divadlo mám, je profesionalita, tu musím cítit, profesionalitu mám spojenou s odevzdáním se nějaké věci a v takovém případě sleduji představení se stejným zaujetím, s jakým ho herci hrají, ať už je to komedie nebo tragédie. Nedávno jsem režíroval operu Čarostřelec, zajímalo mne to a byl jsem rád, že pracuji v opeře.

Máte nějaký sen?
To ano, ještě bych jeden profesní sen měl. Cirkus. Chtěl bych spojit cirkus s divadlem, hrát divadlo v šapitó. Ale není to samozřejmě jednoduché a závisí to na spoustě grantů, protože bych chtěl vybudovat na určitou dobu velmi kvalitní mezinárodní tým. Jezdím často do Francie a navštěvuji tam cirkusy, takže vím, že i cirkusy dokážou být žánrově velmi odlišné, originální a nezapomenutelné. Je jedno, jestli je člověk v divadle anebo v cirkuse, ale ty dvě hodiny, které tu stráví, by měly být odlišné od těch zbývajících dvaceti dvou hodin jednoho dne.

Během zkoušení Ondiny u nás jste byl už dvakrát oprašovat své inscenace v Polsku. Pracujete často v zahraničí?
Pravidelně v Polsku, Maďarsku, v Čechách, ale hráli jsme třeba i v Africe nebo v Indii, černé divadlo, kde není tolik potřeba text.

Jak se vám zkouší u nás?
Zatím jsem mile překvapen. Dobře se mi spolupracuje s herci a čím dál tím více se mi líbí text. Je v něm určitá nejednoznačnost, která člověka nutí, aby si sám odpovídal na otázky, které mu hra dává, a aby si odpovídal po svém. Já si nemyslím, že by divadlo mohlo za někoho odpovídat na jeho otázky, ale může moudře, dobře a smysluplně otázky naznačovat, klást.

Děkuji za rozhovor a těším se spolu s Vámi na moudře kladené otázky po smyslu lidského trvání v pardubické Ondině.

Martin Fahrner, Divadelní zpravodaj 11/2003