VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

inscenace hry Její pastorkyně

 

Gabriela Preissová
 

Otýlie Sklenářová-Malá jako Kostelnička
v inscenaci Její pastorkyně na Národním divadle
roku 1890


foto archiv VČD
 

 

 

Gabriela Preissová (1862-1946)

Gabriela Preissová a spory o český realismus

Její pastorkyňa měla premiéru v osmé sezóně Národního divadla. V činoherním repertoáru měl tehdy velké místo bulvár, lahodící vkusu řadám měšťanských abonentů, bez jejichž přízně by divadlo neobstálo ekonomicky ani společensky. Jeho vedení (ředitel F. A. Šubert, dramaturg L. Stroupežnický) však nemohlo ani nechtělo rezignovat na umělecké poslání jediného národního divadelního stánku v Čechách – uvádět to nejlepší z nové české i světové dramatiky a podněcovat vývoj českého divadla tak, aby nezůstávalo pozadu za světem. Zatímco Evropa už znala Gogola, Čechova, A. N. Ostrovského, Zolu, Ibsena, Strindberga... české realistické drama bylo v plenkách, které představovaly žánrové kresbičky maloměsta v hrách V. V. Štecha či J. Štolby. Důstojný obraz českého národa přinášeli na jeviště jen ireální hrdinové postromantických dramat nebo postavy českých dějin v hrách historických.

První realistickou hrou ze současného českého života byli Stroupežnického Naši furianti. Jejich premiéra (3. 5. 1887) vzbudila velké diskuse o tom, zda banální příběh obyčejných venkovanů a jejich prostá nářeční mluva patří na scénu Národního divadla. Ředitel Šubert se veřejně postavil na obranu Našich furiantů a nastupujícího českého realismu a chystal dramaturgický počin ještě odvážnější: ukázat na českém jevišti obraz venkovského života nejen v komedii, ale i v závažné dramatické látce. Zájem o venkovskou tematiku už dříve vzbudili na poli literárním autoři jako B. Němcová, K. Světlá, V. Hálek... Panoval názor, že venkovský život je esencí života národního. Divadlu navíc venkovská tematika poskytovala bezpečný prostor pro vyjádření, zatímco předložit kritický realistický obraz městského života měšťanskému publiku by bylo poněkud ošemetné.

  

Plakát ohlašující premiéru Její pastorkyně

 

F. A. Šuberta zaujala v časopise Osvěta povídka Gazdina roba a vybídl její autorku Gabrielu Preissovou, aby podle ní napsala divadelní hru. Tehdy šestadvacetiletá spisovatelka na sebe krátce před tím upozornila knihou Obrázky ze Slovácka, která vzbudila kladný ohlas uznávaných kritiků. Právě ona literárně objevila zapomínaný a pro Čechy až trochu exotický kraj slovácký. V něm se odehrává i příběh povídky, podle níž měla vzniknout nová hra pro Národní divadlo. G. Preissová psala svou divadelní prvotinu ve spolupráci s F. A. Šubertem během dvou letních měsíců roku 1889 a již koncem září se Gazdina roba začala zkoušet. Premiéru, která se konala 7. listopadu 1889, stihly ještě příkřejší kritiky než Naše furianty. Ale převážná část publika ji přijala s nadšením (Gazdina roba pak vydržela v živém repertoáru Národního divadla osm let, počtem repríz ji z titulů sedmé sezóny předčily jen dvě bulvární komedie). Úspěch povzbudil autorku i vedení Národního divadla k další spolupráci a G. Preissová začala zakrátko pracovat na Její pastorkyni. Při tvorbě textu vzala ze zmíněných kritik v úvahu především výtku proti přílišné zatíženosti nářečím, které v Gazdině robě působilo potíže nejen hercům, ale i divákům. (Mimochodem – novinové články o Gazdině robě, které týden před premiérou vycházely v pražském tisku, uváděly i český překlad slov gaz-dina a roba.) Dopsanou hru poslala G. Preissová do Národního divadla opět krátce po skončení divadelních prázdnin. Dramaturg Stroupežnický s ní byl velmi spokojen a F. A. Šubert ji dokonce pokládal za lepší než Gazdinu robu. Koncem září ji začali zkoušet a 9. listopadu 1890 se konala premiéra. Publikum toho dne jásalo, ale následné kritiky byly velkým dílem zdrcující. Vytýkaly autorce naturalismus, amorálnost, nevkus, překračování všech estetických pravidel. Ani divácký úspěch premiéry, který byl zřejmě silně podpořen hojnou účastí autorčiných moravských přátel a obdivovatelů, se bohužel při reprízách neopakoval a Její pastorkyňa byla po pěti představeních stažena z repertoáru. G. Preissová nesla neúspěch těžko. Na kritiky odpovídala písemně a snažila se obhajovat svá stanoviska. Nezájem publika ji však zlomil a zprvu měla v úmyslu úplně zanechat dramatické tvorby. Od tohoto záměru pod vlivem svých příznivců brzy upustila a napsala v průběhu života ještě řadu divadelních her, vesměs špatných. Většina z nich se nedočkala profesionální inscenace, v Národním divadle se hrály jen dvě: Ve stínu závodiště a Dvě ukolébavky. Značného úspěchu dosáhla idylickou hrou Jaro v podzámčí, která se ve Švandově divadle dočkala padesáti repríz. Ale v žádné z těchto her, ba ani v pozdější prozaické tvorbě už G. Preissová neprojevila sílu svého mladistvého, spontánně dravého talentu, o jehož existenci svědčí přinejmenším Gazdina roba a Její pastorkyňa. Od sžíravého neúspěchu Její pastorkyně se snažila „být vkusná“. Autorka, která v letech 1889-1890 způsobila zásadní diskusi o nové estetice a otevřela brány české scény Jiráskově Vojnarce, Maryše br. Mrštíku a českému realismu vůbec, jenž v principu proměnil inscenační postupy, scénografii i herectví, se nechala zlomit a zmrzačila si talent názory úzkoprsých staromilců. Český svét takhle přicházel o básníky nezřídka.

Její pastorkyni zachránil divadelní život Leoš Janáček. Poprvé o ni autorku požádal tři roky po premiéře. Gabrielu Preissovou už znal, složil na její namet neúspéšnou operu Počátek románu. K zájmu o Její pastorkyni ho zřejmě inspiroval úspěch Foerstrovy opery Eva, napsané podle Qazdiny roby. Opera Její pastorkyňa měla premiéru v roce 1904 v Brně a stala se převratným činem naší operní dramatiky. Byla první českou operou na neveršované libreto. Janáček je vytvořil převážné jen škrty v původním autorčině textu. V roce 1916 se konala premiéra v Praze, o dva roky později ve Vídni a pak už opera putovala do celé Evropy i do Ameriky. V Čechách na dlouho zastínila původní činoherní verzi Gabriely Preissové, ale zároveň zachovala v paměti věků její existenci.

Jana Pithartová, z programu ke hře Její pastorkyně



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN