VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

fotogalerie  derniéra  Gabriela Preissová  Ivan Wernisch

 

foto Věra Mohylová

 

Gabriela Preissová, Ivan Wernisch – JEJÍ PASTORKYNĚ

Premiéra 24. a 25. května 2003 v Městském divadle
Derniéra 14. října 2004

Balada o lásce, zradě, hříchu a odpovědnosti za vlastní činy.

Mladičká Jenůfa je slepě zamilovaná do Števy, lehkomyslného mládence, který má rád hezká děvčata a opojné pití. Po Jenůfě marně touží Števův odstrkovaný bratr Laca. Jeho jedinou nadějí je, že Števu odvedou na vojnu. To se však nestane a Laca je žárlivostí a potlačovanou vášní dohnán k zoufalému činu, jímž Števu od Jenůfy odradí, netuší však, že Jenůfa čeká Števovo dítě. Jenůfina pěstounka, která je vědmou a mravní autoritou obce, na sebe vezme celou tíhu odpovědnosti za Jenůfin osud a pokusí se zachránit situaci krvavým zločinem…
Drama Její pastorkyně proslavilo po celém světě operní zpracování Leoše Janáčka. My uvádíme jeho původní činoherní podobu v moderní básnické úpravě Ivana Wernische, která citlivě odhaluje baladický půvab a živoucí dramatičnost tohoto klenotu české klasiky.

Režie: František Laurin
V hlavních rolích Zdena Bittlová a Lucie Štěpánková.
Dále hrají: Radek Žák, Tomáš Kolomazník, Jiřina Jelenská, Václav Dušek, Jan Hyhlík, Jindra Janoušková, Helena Malehová j. h., Josef Vrána, Leopold Běhan, Zuzana Šebková, Martina Sikorová j. h., Radka Hudečková j. h., Jana Galová j. h., Lucie Réblová j. h.
Muzikanti: Ondřej Koblížek j. h. (basklarinet), Zdeněk Kudrnka j. h. nebo Miroslav Pilný j. h. (akordeon), Stanislava Bečičková j. h. (viola)
Hudba: Daniel Fikejz


Nová cesta k české klasice

Je zákonité a přirozené, že to, čím byla Její pastorkyňa Gabriely Preissové ve své době nová a překvapivá, inspirující i pobuřující, pro naši dobu již dávno zestárlo. Pod nánosem více než stoletého prachu však zůstávají ty kvality, které mají přesah, věčnou platnost. A hrozí nebezpečí, že pod ním zůstanou zapomenuty. Tento osud stíhá českou klasiku běžně, zatímco ke klasickým dílům světové dramatiky nám otevírají cestu nové a nové překlady. Proto jsme se rozhodli podrobit text Její pastorkyně úpravě, která půjde cestou básnického překladu; tedy úpravě, která se neomezí na pouhé škrty, ale zároveň nebude textu podsouvat nové, „naše“ významy, nýbrž vyloupne ze slupky dobového národopisného obrázku jádro velkého nadčasového dramatu a nasvítí jeho baladickou průzračnost. O přebásnění jsme požádali Ivana Wernische, protože je básník i překladatel. Kromě překladů tvoří také vlastní autorské verze a variace cizích textů, kterým říká „překrady“. Navíc je důvěrný znalec a sběratel české klasiky, zvláště té již polozapomenuté.

Jaké místo má Gabriela Preissová a její Její pastorkyňa ve Tvých sbírkách?
Gabriela Preissová patří mezi autory, ze kterých zůstalo jenom jméno. Kdyby nebylo Leoše Janáčka, tak by ji dnes asi nikdo neznal. Je to samozřejmě škoda. Preissová byla nesmírně nadaná, zajímavá spisovatelka, třeba její Korutanské povídky se dají číst i dneska, ale pochybuji o tom, že by je někdo vydal. Literární historie zachovala jméno, ale dílo Gabriely Preissové nikdo nezná. Jako by vůbec nebylo. Je mi strašně líto dřiny, času, talentu, vložených do navždy zahrabaných knih... líto je mi ztraceného lidského života...

Počátek Tvé práce na Její pastorkyni byl oddělováním zrna od plev. Co je v textu Preissové zrnem a co byly plevy?
Plev tam mnoho nebylo. Jednou z nich byla mnohomluvnost, protože tehdejší divák vydržel (a taky vyžadoval) hry delší. Dneska nikdo nevydrží moc dlouho sedět. Musel jsem text nejdřív odrbat na kost, abych viděl „věšák“, kostru hry, a pak jsem na něj zase vracel autorčiny věty, ale přepsané do novější, obecnější češtiny. Bohužel: moravismy, na které jsme museli rezignovat, byly dost podstatnou kvalitou. Ale to hlavní u Gabriely Preissové je děj, úžasný příběh, který je silný svou samozřejmostí (samozřejmostí archetypů). Je to dobře postavené drama s obrovským tragickým spádem. Jen nasládlý a nepřesvědčivý konec jsme trochu změnili, posunuli do reálu.

Může tento nový přístup k textu otevřít cestu na jeviště a k divákům i jiným polozapomenutým dílům české klasiky?
Já si myslím, že ano. Ale jestli přijdou diváci, to potom záleží na úplně jiných věcech, na reklamě, na aférách, které se kolem toho udělají... Ale tohle já nevím, nejsem divadelní praktik. Určitě je dobře ty autory vytahovat na světlo, dělat kolem nich nějaký rozruch...

Chtěli jsme od Tebe autorský přístup, tedy spíš než překlad vlastně překrad. Ale ten není možný bez tvůrčí svobody, zatímco psaní divadelního textu je už ve své podstatě velmi nesvobodné. Jak se tyto protichůdné požadavky potkaly s básníkem Wernischem?
Kdybych si to měl přebásnit po svém, překrást, přivlastnit si ten text, tak by to samozřejmě dopadlo úplně jinak. Nebyla by to Gabriela Preissová a možná by se to nedalo hrát. My jsme se snažili zachovat Gabrielu Preis-sovou, její kvality.

Jana Pithartová, z programu ke hře


Její pastorkyně naposledy

14. října 2004 po sedmadvacáté a naposledy posvítí na pardubickou Její pastorkyni světla ramp. Tato inscenace žila asi rok a čtvrt a přibližně stejně dlouho, ne-li ještě déle, trval její zrod. Snažili jsme se totiž přístupem k textu hry pootevřít novou cestu k české klasice, která je nám vzdálená, zatímco klasická díla světové literatury nám přibližují moderní překlady. Rozhodli jsme se podrobit text úpravě, která se neomezí na pouhé škrty, ale zároveň nebude hře podsouvat nové významy, nýbrž vyloupne ze slupky dobového národopisného obrázku jádro velkého nadčasového dramatu. Oslovili jsme s tímto cílem několik významných českých básníků a už při tomto počátečním průzkumu se ukázalo, jak je náš záměr odvážný a z úzkostlivě pietního pohledu na klasiku zdánlivě neseriózní. Naše přání však nakonec vyslyšel autor z nejpovolanějších, básník, překladatel a vášnivý sběratel českých literárních památek Ivan Wernisch, který asi nejlépe pochopil, o co nám jde:

„Její pastorkyni jsem si nepřivlastnil, snažil jsem se zachovat Gabrielu Preissovou, její kvality... Je to dobře postavené drama s obrovským tragickým spádem... nádherná balada. Musel jsem text nejdřív odrbat na kost, abych viděl, kostru hry, a pak jsem na něj zase vracel autorčiny věty, ale přepsané do novější, obecnější češtiny... Dnešnímu divákovi by na původním textu vadila mnohomluvnost, protože tehdejší divák vydržel (a taky vyžadoval) hry delší. Ale to hlavní u Gabriely Preissové je děj, úžasný příběh, který je silný samozřejmostí archetypů, které jsou věčné... A přitom patří Gabriela Preissová mezi autory, ze kterých zůstalo jenom jméno. Kdyby nebylo Leoše Janáčka, tak by ji dnes asi nikdo neznal. Je to samozřejmě škoda. Byla to nesmírně nadaná, zajímavá spisovatelka, a její dílo dnes jako by nebylo... Je mi strašně líto dřiny, času, talentu, vložených do navždy zahrabaných knih… líto je mi ztraceného lidského života… Je rozhodně dobře takové autory vytahovat na světlo, oživovat je, dělat kolem nich nějaký rozruch...“ (I. W.)

„Nějaký rozruch“ přebásněná Její pastorkyně určitě vzbudila. Získali jsme nejen příznivce, ale i odpůrce, a tak to má být, protože obě strany jsou dokladem dostatečné pozornosti. Příjemným rozruchem pak byly zesílené potlesky, kterým se publikum po každém představení loučilo s titulní dvojicí, Zdenou Bittlovou v roli Kostelničky a Lucií Štěpánkovou v roli Jenůfy (dostala se s ní do širší nominace na Cenu Thálie 2003).

Jana Pithartová, Divadelni zpravodaj říjen 2004



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN