VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Alexej Gsöllhofer   Zemřel Alexej Gsöllhofer  Milan Sandhaus

 

foto archiv VČD

 

DOPIS PRO MILANA SANDHAUSE

„Haló, klaune!“
„To na mne voláte klaune?“
„Na Vás, proč?“
„Na mě ještě nikdo klaune nevolal.“
„Já jsem taky na nikoho klaune nevolal, ale Vy jste mi tak nějak připad'.“
„Vy jste klaun?“
„Byl bych rád.“
„Že my jsme se spolu někde setkali?“
„V Ardénském hvozdu.“
„Jo, hvozd tam byl a taky Čechovy sady a uvnitř budova, soukromá obchodní škola Hlaváčové – Blochové. Já odtamtud po dvou letech odcházel a Vy jste právě přicházel.“
„A proč to?“
„Chtěl jsem být hercem, ale musel jsem se to naučit. Ovšem na konzervatoři přijímali až od 18 let a mně bylo 15. Potřeboval jsem nějaké ty roky dohnat.“
„Já zase hrál za Slavii kopanou, ale otec chtěl, abych byl bankovním úředníkem.“


Milan Sandhaus (vlevo) a Alexej Gsöllhofer

Tak přibližně takovýto rozhovor mezi námi proběhl. Pozor, byla německá okupace. Já jsem absolvoval konzervatoř, Milan absolvoval Školu obchodní a odešel později z té Slavie a stal se bankovním úředníkem, ale s otcem hrál v Sezemicích, odkud pocházel, ochotnické divadlo a zamiloval se do něj tak, že ho přijali do souboru pardubického divadla, když brilantně složil herecké zkoušky, zatímco já jezdil oblažovat s Vesnickým divadlem náš venkov.

Bylo to asi předurčeno, setkali jsme se v roce 1957 v Pardubicích u divadla. Ihned jsme si začali tykat a jeho první otázka byla: „Hrál jsi někdy v rozhlase?“

„Učil mě sám šéf Josef Bezdíček. Chodil jsem v pět hodin ráno hlásit zprávy horníkům. Potom pořady pro mládež a dokonce i hry s panem režisérem Bezdíčkem.“

„Tak pojď se mnou.“ Zavedl mne do rozhlasu.

A tak se z nás stala oblíbená dvojice rozhlasových speakerů a dá se říci, že jsme natáčeli dvakrát týdně. Hry, zprávy, reklamy, básně… prostě holky pro všechno. Bylo to nejšťastnějších třicet let našeho společného života u divadla. Nemám tolik prstů, abych spočítal, kolikrát jsme spolu byli na jevišti. Začalo to Baladou z hadrů, přes Kouzlo domova až k Nebi na zemi, ještě jednou Baladu z hadrů a na závěr Zlatí chlapci, a taky jsme se střídali v Ondině v roli Jezerního krále. U diváků jsme měli veliký úspěch a dokázali jsme je rozesmát nejen na jevišti, kolegy pak při jízdách na zájezdy, a to jsme neměli autorem předepsaný text. Přišli k nám další vynikající kolegové a kolegyně – Jirka Císler, Polda Běhan, Luboš Polách, ale taky Pepík Somr, Jirka Hrzán, Petr Patera, Věra Galatíková, Gábina Wilhelmová, Láďa Frej a další.

Věděl jsem, že jakmile mi bude šedesát, musím odejít od divadla, protože jsem byl nemocný a slíbil jsem manželce, že už přestanu hrát. Byl jsem velmi nešťastný, protože jsem tušil, že už se s Milanem neuvidíme. V hradeckém rozhlase mě požádali o seriál nějakých moudrých slov po těch revolučních dnech, a tak jsem vymyslel Tisícileté moudrosti, názory antických filosofů a konfrontoval je s naší současností. Chtěl jsem, aby Sandy říkal texty filosofů, protože měl překrásný hlas, a já mluvil takového provokatéra. Těch pořadů jsem s pomocí redaktorky Jarky Václavíčkové napsal celkem čtyřicet.

Při tom posledním se Milan těšil, že si na divadle zahraje Casanovu, ale mezi tím se tak roznemohl, že už neměl sílu. Věřím, že by byl výborný. Ještě jednou jsme se setkali v rozhlase, byl ostříhaný dohola a svěřil se mi, že mu operovali mozek. Pochopitelně, jen vylezl ze studia, hned si zapaloval cigaretu. Řekl jsem mu: „Milane, máš to zapotřebí?“ Vzal mě kolem krku a velice něžně odpověděl: „Ale chlapečku, v mým stavu je to už jedno.“ Dali jsme si pusu a já jel na chalupu a on do Pardubic. Později jsem dostal zprávu, že už není. Není to ale pravda. Já mám tady čtyřicet kazet Tisíciletých moudrostí a pouštím si je. Těší mě poslouchat jeho hlas.

Nakonec, už je tam Boris Rösner, Petr Haničinec, Věra Galatíková, Věrka Farová, Sandy a věřím, že už tam dávají dohromady nějaký pěkný soubor. Z režisérů je tam Jarda Novotný, Karel Kachyňa. Je z čeho si vybrat. Doufám, že mě přiberou.

Milan Sandhaus se narodil 11. března 1927 a zemřel 17. dubna 1998. Nikdy jsem neměl takového kamaráda v civilním životě a takového parťáka na jevišti. Takže teď je to deset let, co od nás odešel. Smutné výročí, ale přesto Ti děkujeme za to, jaký jsi byl!

 

Alexej Gsöllhofer, Divadelní zpravodaj 4/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN