VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Případ: dramaturgie  inscenace hry Jitřní paní  dramaturg Zdeněk Janál

 

Do divadla přichází nový dramaturg – Tomáš Syrovátka

Na začátku minulé sezóny náhle odešel z angažmá dramaturg Martin Fahrner a Jana Pithartová už delší čas plánovala svůj přesun do Ostravy. Najít dobrého dramaturga se nedá ze dne na den. S člověkem na tak důležitém postu si musí rozumět především ředitel divadla, který zaštiťuje dramaturgický plán a vůbec úvahy o budoucnosti divadla a hereckého souboru. Petr Dohnal vedl mnoho rozhovorů s adepty na tuto pozici, ale i s kolegy režiséry. Rok vedl divadlo s pomocí dramaturgické rady za spolupráce externích dramaturgů na konkrétních titulech. Taková situace je ale vždy jenom dočasná. Pro rozvoj hereckého souboru a kontinuální práci divadla je potřebný kmenový dramaturg. Tím se od října stal TOMÁŠ SYROVÁTKA, absolvent oboru Teorie a dějiny divadla na Filozofické fakultě v Brně.

Tomáš už během posledních ročníků studia externě spolupracoval s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, kam po absolutoriu nastoupil jako řádný dramaturg. Vrátil se do rodného města a do divadla, které velmi dobře znal, a strávil v něm několik sezón. Vazba na režiséra a uměleckého šéfa Štěpána Chaloupku byla důvodem, proč vyměnil liberecké angažmá za Středočeské divadlo Kladno, kde však řízením osudu pobyl jenom jednu sezónu. Od letošního podzimu je členem Východočeského divadla Pardubice.

Tomášovi je jedenatřicet let, je ženatý, má jednu dcerku. Když jsem se ho ptala na to, jak tráví volný čas, prozradil mi, že se zajímá o středověké hrady, objíždí zříceniny, které téměř nikdo nezná, čerpá inspiraci z míst, která mají zvláštní kouzlo. Závodně hrál kuželky a doufá, že i v Pardubicích se zapojí do místní soutěže.

Tomáši, když jste zvažoval nabídku přijmout angažmá ve Východočeském divadle, jak jste vnímal toto divadlo, do té doby nezainteresovaný pozorovatel? Nebo jinak, chci se jinými slovy zeptat, jakou pověst má naše divadlo třeba v Liberci?
Odpověď začnu otázkou. Jak se mohou divadla prezentovat v širším kontextu a přesáhnout řady svých pravidelných diváků? Inscenacemi, které kupují jiná divadla, vyslouží si nominace na festivaly nebo odborná ocenění. O Pardubicích se ví hlavně díky GRAND Festivalu smíchu, který divadlu dává jeho nejznámější tvář a přinejmenším organizační prestiž. Takové zázemí mohou téměř všechna městská divadla u nás závidět! Proto jsem přesvědčen, že si – teď už můžu a chci říct – „naše“ divadlo zaslouží větší zájem divadelníků, kritiků. Divácký ohlas, který si právem získalo i nekomediálními inscenacemi, mu k tomu dává předpoklady i oprávněné ambice. To je úkol i pro mě: zviditelňovat jeho celou tvář a rozvíjet její jedinečnost.

Repertoárové divadlo měšťanského typu, tak se dá zjednodušeně charakterizovat Východočeské divadlo. Má tento typ divadla budoucnost?
Slovo „měšťanské“ může mít trochu hanlivé zabarvení, zní podobně jako „měšťácké“. Řekl bych hrdě a zároveň prostě „městské“. Rozdíl je v tom, že „měšťácká“ bývá morálka, vkus, poměry. Měšťanstvo je vrstva, ale město je obec, v řeckém slova smyslu POLIS, společenství lidí, kteří sdílejí (alespoň v to věřím) společnou historii, kulturu, hodnoty, starosti. Každá pospolitost potřebuje své svědomí, svá ústa i pozorné oči. Těmi je divadlo. Divadlo městské. Divadlo s širokým, otevřeným repertoárem. Od letošní sezóny navíc bohatším o jeviště na zkušebně, které se otevírá i divákům, podotkl bych mladším divákům. Takové divadlo potřebuje každá doba.

Po sezóně bez dramaturga začíná dramaturgie divadla jakoby od budu nula. Jak si představujete nejbližší dvě tři sezóny a jaký předpokládáte svůj vliv na směřování souboru a divadla vůbec?
Myslím si, že divadlo nikdy nikde nezačíná. Dokonce i v dobách, kdy bylo zakázáno, umlčováno (po revoluci v Anglii roku 1642, za okupace v protektorátu, za normalizace), žilo a přežilo. A ožívalo ze svých kořenů. Ty kořeny bych nepřetnul, ani kdybych chtěl. Nepoddaly by se mi. A platí to i o podhoubí konkrétního divadla, souboru, diváctva. Až zažiju večerní zkoušku na jevišti, nebo zůstanu déle po představení, stoupnu si na setmělé jeviště – tak, jak jsem rád stál i v Liberci nebo v Kladně – a představím si, kolik kroků tu prošlo. Divadlo jsou především lidi. Ti, co v něm hrají, i ti, co v něm hráli. A já se k nim chci přidat. Ta „skromná“ věta neznamená alibismus, ale úctu. Nechtěl bych se umlčovat, cenzurovat, kalkulovat, co se nosí a hodí… Nevěřím práci, kterou někdo dělá, aniž si jí sám váží. To se někdy stává především televizním hercům, autorům... To je špatně. Co nejde z nás, pro co se uvnitř netrápíme, nikdy není dobré. Profesionální rutina nestačí. Věci jsou takové, z jakých pohnutek se rodí. Pod mým vlivem se bezpochyby základy neotřesou. Ale udělám všechno pro to, aby práce byla vidět.

Myslím si, že dramaturgický plán divadla se nedá vytvořit bez znalosti souboru, jeho možností a potřeb. Vidíte dnes, když jste se už trochu „rozkoukal“ a zorientoval, jeho budoucnost v konkrétních rysech?
Vždycky mě inspirují lidé i prostor. K těm lidem je ale potřeba přičíst i režiséry, výtvarníky, kteří s divadlem spolupracují – také Vás, paní kolegyně… Určitě mě napadají tituly, které by tu měly kde a v kom ožít, ale dramaturgický plán vzniká i v závislosti na termínech, na obsazení inscenací, které se zkouší naráz apod. Takže nikomu nic neslíbím. S velkou pravděpodobností bych ho zklamal. Představy jsou jedna věc a život druhá. Skloubit je, to je ten kumšt.

Máte nějaké své oblíbené tituly divadelních her či dramatizací, které byste rád v budoucnu realizoval jako dramaturg? Bez ohledu na to, jestli by to bylo v našem divadle?
Mám jmenovat? Přes Krále Leara, Dona Juana, Calderonův Život je sen, přes Ibsenovy hry, Dürrenmattovy až po dnešní jako je Havel, Bergmann, Fosse, Bernhard; z komediálních autorů třeba Ayckbourn, Gavran. Mrzí mě, že se v Pardubicích nedávno hrál Mistr a Markétka, tak snad dojde na jiného Bulgakova. A další dramatizace? Určitě, vše původní pomáhá rozproudit krev.

Právě zkoušíte s režisérem Petrem Kracikem Jitřní paní. Jaký máte vztah k tomuto titulu, který jste nepřinesl Vy, ale „zdědil“ z předchozí dramaturgické rady? A jak vnímáte při této práci nový soubor?
Asi bych Jitřní paní do divadla nepřinesl, ale udělal bych chybu. Tu hru mám čím dál radši, je bohatá a stále nová. Hluboce emotivní, překvapující, obrazivá, nedoslovitelná a přitom lidsky srozumitelná. Herci ke mně byli neobyčejně vstřícní a chci jim poděkovat, že je mi tady dobře. Snad každého jsem viděl v roli, v níž je výborný. A co je důležité, i po premiéře jdou inscenace nahoru. Navštívil jsem vynikající reprízu Racka. Věřím, že dělat divadlo s nimi má smysl.

Kromě toho, že se probíráte velkým množstvím dramatické literatury, máte čas na čtení beletrie? Jaká knížka leží na Vašem nočním stolku?
Ten čas bohužel skoro nezbývá. Ale téměř vždy mám po ruce nějakou knížku o českých středověkých hradech a teď naposledy jsem s nadšením četl Alexandra Klimenta, autora generace Václava Havla, Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka… Skutečnost nepopisuje, nevypráví, ale zobrazuje jako malíř. Skvělý autor.

Tomáši, přeji Vám, ať se rychle sžijete s naším souborem, ať se Pardubice stanou Vaším druhým domovem a v neposlední řadě Vám k premiéře Jitřní paní přeji Zlomte vaz!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 11/2008



 Copyright © 2000-2020, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN