VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Jan Hyhlík  Jak šel čas...  219. role a 5 000. představení Jana Hyhlíka

Co mě v poslední době potěšilo a na co se těším?


Helena Malehová
Její pastorkyně
foto Věra Mohylová

Kolín se nám stal osudným,
říkají Helena Malehová a Jan Hyhlík

K rozhovoru s JANEM HYHLÍKEM a jeho ženou HELENOU MALEHOVOU, kterou u nás budete moci vídat v antické tragédii Trójanky, jsme se sešli jak jinak než v Kolíně – pro oba příznačně. V Kolíně se totiž v mládí sešli v jednom hereckém angažmá a dodnes jsou tomuto městu věrní jako svému bydlišti.


Z inscenace Čachtická paní, foto A. Malý

Před Kolínem jste poznali i nějaká jiná angažmá?
Jan:
Z pražské DAMU jsem šel do Hradce Králové, kde jsem byl 5 let, poté jsem přišel sem do Kolína.
Helena: Já jsem byla po studiu JAMU na mateřské dovolené a pak v Horáckém divadle v Jihlavě. V té době ředitel kolínského divadla Lhota připravoval Jedenácté přikázání a potřeboval mladou herečku, tedy to byla moje první inscenace zde. Shodou okolností, když pak Honza přišel do pardubického divadla, také se zkoušelo Jedenácté přikázání. I takové jsou někdy náhody!

Zmínila jste mateřskou dovolenou…
Helena:
Ano, brzy jsem se vdala za filmaře, Syřana Nabila Maleha. Absolvoval filmovou režii na FAMU v roce 1963. O rok později se nám narodila dcera. Ale manželství nakonec nevyšlo. Dcera Samiha je dnes úspěšnou scénografkou, její dcera Anička Forstová také studuje scénografii.

Vztah ke scénografii Samiha nabyla zde v kolínském divadle? Předpokládám, že jako každé herecké dítě chodila do divadla často…
Jan:
Měla výrazné výtvarné vlohy, doporučili jsme jí, aby se přihlásila na žižkovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu. Pak studovala scénografii na vysoké škole.


Helena Malehová (vlevo), Její Pastorkyně
foto Věra Mohylová

Jak dlouho jste byli v kolínském angažmá společně?
Jan: 12 let.

Vy jste potom odešel do Pardubic?
Jan: Ne, odešel jsem do Večerního Brna, pak do Pardubic poprvé, následně do Prahy a nakonec jsem se do Pardubic vrátil.

Jaký byl důvod vašeho odchodu do Brna?
Jan: Bylo to kvůli změně ředitele, který byl naprostý neodborník…

V knize Česká divadla se o kolínském divadle píše, že za ředitelského období pana Vyroubala odešla řada herců a zůstal rozložený soubor…
Helena: To odpovídá.
Jan: Ano, tohle je opravdu jeho „zásluha“. Ke své ženě jsem byl tenkrát, bohužel, trochu sobecký, neboť ona si odchod dovolit nemohla a vydržela zde až do rozpuštění divadla v roce 1992.


Jan Hyhlík, inscenace MEFISTO
foto L. Formánek

No a co potom…?
Helena: Tenkrát jsem měla nemocnou maminku, syna na studiích… A v tomto věku je šikovných hereček v různých divadlech spousta. Jako mladá se spíš někam dostanete než ve zralém věku.
Jan: Žena tenkrát nemohla dlouho vůbec ani vkročit do divadla v Kolíně. Vždyť si to vemte po těch rolích – třeba Čapkova Matka, Vojnarka, Williamsova Tetovaná růže…
Helena: Ale říkám si to takhle: zahrála jsem si na druhou stranu tolik rolí, co jiná herečka třeba za celý život ne.

Potom jste šla učit na základní uměleckou školu, je to tak?
Helena: Ano, a učím pořád. Na škole jsem učila ještě dříve, než divadlo zavřeli, takže jsem využila této možnosti i poté; „na chleba“ jsem si vydělat dovedla. Pak jsem otevřela ještě dramatický obor v Čáslavi. Práce s dětmi je fajn, i když divadlo to není. Byla jsem ráda, že jsem mohla hostovat v Pardubicích téměř před deseti lety u Františka Laurina v Její pastorkyni, a dnes opět v Eurípidových Trójankách režiséra Pavla Ondrucha.
Jan: Nebyla to velká role, ale konečně se mohla opět objevit na jevišti.

Helena: S několika kolínskými kolegy jsme ještě několik let jezdili s malým výchovným představením o básnících po školách celé republiky. Nebylo to klasické divadlo, ale také se při tom člověk hodně naučil. Teď připravuji příležitostně večery poezie. Už od školy se jí věnuji, což platí pro více herců z našeho ročníku, jako jsou Alfréd Strejček nebo Ladislav Županič.

V Kolíně byl v angažmá režisér Michael Tarant, kterého dobře znají i pardubičtí diváci, že ano?
Jan: Ano, byl tu asi pět let, hned po škole ve svém prvním angažmá.
Helena: Na Michala ráda vzpomínám – Tři sestry byly skvělé, XIV. Hrabě Gurney… Vždy jsem s ním ráda pracovala, má neobyčejně divadelní cítění.


Jan Hyhlík, inscenace Vojnarka
foto Radovan Šťastný

A potom jste se, pane Hyhlíku, s ním opět setkal v Pardubicích…
Jan: Já už jsem v Pardubicích byl, Michal tu nejprve hostoval, a protože jsem aspiroval na funkci ředitele, s tehdy odcházející ředitelkou Květou Houdlovou jsme se shodli, že určitě Michael Tarant by měl přijít do angažmá. Jsou na něj rozporuplné názory, má mnoho příznivců i nepříznivců, ale to jsou zase příznivci takového divadla, kterému já nerozumím…

V kolínském divadle byla jeho éra výrazná?
Jan: To jistě ano. A když k tomu připočtu hostující režiséry: třeba Jiřího Císlera, Jana Fischera, Václava Špidlu a mnohé další…
Helena: Václav Špidla uměl vést herce i pedagogicky, což mi velmi pomohlo.
Jan: Také František Laurin byl pro oblast po této stránce velice přínosný. Domnívám se, že mladí herci, kteří nemají možnost se setkat s tímto typem režiséra, tápou. Nemohou přece hrát všechny role pořád jen za sebe, role je role. Tito bardi jsou pro mladého člověka velké plus, je to vklad. Ale pak jsou třeba mladí blázni, kteří dokáží „zblbnout“ člověka a dovést ho k výsledku, jako tenkrát Michael Tarant.
Helena: Vzpomínám ráda i na jeho éru v Pardubicích, nejvíce na Romea a Julii, Romanka Chvalová dostala na pražské přehlídce za Julii i cenu, bylo to krásné představení. A k pardubickému divadlu mám ještě jeden vztah: setkala jsem se s ním ještě dříve, než Honza přišel do Kolína. Hráli jsme dramatizaci Zdeňka Bittla, zdejšího tehdejšího ředitele, Divé Báry a v Pardubicích ji hráli také a bohužel jim onemocněla herečka – potřebovali záskok, tedy jsem tam několik představení odehrála, na což také ráda vzpomínám.
Jan: Pardubice byly jediné divadlo, do kterého jsem se přijel po škole zeptat, jestli by mě nevzali. A nevzali. Vzali mě do Hradce. Vzpomněl jsem si na to poprvé, když jsem se v Pardubicích stal ředitelem.

Do Pardubic jste se nakonec dostal odbočkou přes Večerní Brno, to jsou trochu kotrmelce, ne?
Jan: Jsou. Ale původně jsme měli šanci dostat se do Brna oba dva. Pro mě to byl hlavně únik, ale zaplaťpánbůh za něj i za další zkušenosti. Ovšem nejsem typ do satirického divadla. Tedy když se nepodařil přechod v Brně na jinou scénu, oslovil jsem ředitelku Květu Houdlovou a profesora Vostrého, který byl tehdy v Pardubicích režisérem a dramaturgem, a oni mě angažovali. Byla to také otázka osobní, abych byl blíže domovu.

Kdy jste se zde potom stal ředitelem?
Jan: Když šla paní Houdlová do důchodu. Už dříve to vypadalo, že budu ředitelem v Kolíně, ale kladl jsem si nějaké podmínky a místo toho, aby je se mnou prodiskutovali, dosadili pana Vyroubala.


Jan Hyhlík, inscenace Na miskách vah
foto Jan Adamec

Takže takhle ještě to bylo?!
Jan: Ano, až takhle. Květa Houdlová si pak jen přála, abych nenastoupil hned od začátku sezóny, protože jsme jeli s divadlem na slavný festival do Ostravy s Přeletem nad hnízdem kukačky, vynikajícím představením Michaela Taranta, se kterým tam naše divadlo suverénně vyhrálo. Byla hlavně zásluha Květy Houdlové, že byl tento titul v té době vůbec prosazen. A můžu vám říct, že větší potlesk a větší úspěch jsem nezažil. Diváci aplaudovali ve stoje asi dvacet minut. Jako ředitel jsem pak přizval režiséra Juraje Deáka, který tu kromě Michaela Taranta měl také významnou éru, do hereckého souboru přišli například Jirka Kalužný, Petr Dohnal…

Je pardubické divadlo již tradičně divadlem bez uměleckého šéfa?
Jan: Ano. Bránil jsem se tomu zuby nehty. Protože to už bych byl radši uměleckým šéfem než ředitelem. Ale i z ekonomických důvodů u jednosouborového divadla je výhodnější, když člen uměleckého kolektivu je v čele a je ředitelem i uměleckým šéfem zároveň, tedy uměleckou vůdčí osobností. A jestliže má ředitel dobrého ekonomického náměstka, pak to funguje. Navíc nynější ředitel Východočeského divadla Petr Dohnal je dobrý manager, to já bych takhle neuměl. Pro mě je důležitá umělecká tvář divadla, tu ekonomickou tolik neumím.

Jak dlouho jste byl ředitelem v Divadle pod Palmovkou?
Jan: Rok a půl. Tam jsem uměleckého šéfa měl, Ottu Ševčíka. Bojovali jsme o diváka. Jediné štěstí bylo, že jsme nemuseli bojovat o budovu, protože byla v majetku města, takže se neplatil nájem. Magistrát jsme přesvědčili o zachování divadla.

To měl někdo nápad i na uzavření tohoto?
Jan: Ano. To klidně můžu říct, že jsme Divadlo pod Palmovkou zachránili před uzavřením. Když zavřeli Divadlo E. F. Buriana, angažoval jsem odtamtud Petra Kracika – a zjistil jsem, že by to byl velmi ambiciózní nástupce. Dohodli jsme se tedy s magistrátem, že já toho nechám a převezme to on. A já měl možnost jít zpátky do Pardubic jako herec.

Ještě se vraťme k vám, paní Malehová – snažila jste se výrazně po Kolíně o jiné angažmá?
Helena: Abych pravdu řekla, tak vehementně ne. S padesátkou na krku žádat o angažmá není legrace.

Na které role tady v Kolíně nejraději vzpomínáte?
Jan: Hned ta vstupní stála za to – pro Kolín zvláště: František Kmoch, s živou kapelou na scéně. Na kutnohorském Vlašském dvoře jsem hrál Dačického z Heslova, Porthose v muzikálu Mušketýři po třiceti letech… Na velkém jevišti toho bylo hodně – Zahradníkův pes, Farma pod jilmy, muzikál Enšpígl, Zpívající Benátky, Výnosné místo, Figaro ve Figarově svatbě…
Helena: Moje první hauptka v Kolíně byla ve Vějíři lady Windermerové, ráda vzpomínám na Kopeckého úpravu Komedie o slavném umučení a vzkříšení Ježíše Krista, kde jsem hrála Pannu Marii. Ve Strakonickém dudákovi mám za sebou Dorotku i Rosavu, Vojnarku, ve Třech sestrách Mášu, hraběnku ve Figarově svatbě, kněžnu v Lucerně, Fidlovačku… Ale pro mě byl v začátcích důležitý především režisér Václav Špidla, kterého z Národního divadla pozval k hostování tehdejší skvělý ředitel Karel Lhota. Dělala jsem s ním Rosalindu v Shakespearově Jak se vám líbí, Ruy Blase, Laurencii ve Fuenta ovejuna nebo Hanku v Morálce paní Dulské. To bylo krásné představení, ale bohužel jsme je hráli pouze čtyřikrát, protože premiéra byla v červnu 1968, pak přišli Rusové a Darja Hajská, která hrála paní Dulskou, prohlásila: „Od této chvíle nehraju v žádné ruské, ani polské, endérácké nebo bulharské hře!“ Tak se to stáhlo z repertoáru.

Paní Malehová, také vaše filmografie obsahuje několik zajímavých „kousků“…
Helena: Úplně první zkušenost byla s režisérem Helgem při filmu Bez svatozáře. Točila jsem s velkými mistry – se Štěpánkem, Záhorským, Krejčou, Růžkem, Höger mi hrál tatínka … Pak bylo Volání rodu a Osada havranů, Stíhaní a podezřelí, pak s Dušanem Kleinem Město nic neví. A ještě seriál Hostinec „U koťátek“, který točil Evžen Sokolovský. Teď nejčerstvěji jsem účinkovala v jednom filmu pro italskou televizi, loni jsem měla miniroličku umírající ženy Karla Marxe v německém filmu.
Jan: Já jsem s filmografií na štíru a tak raději odjíždím na večerní představení do Pardubic.

Aha. A vidíte, ještě jsem se vás nestihnul zeptat na nějaké osobnější věci…
Jan: Osobní věci ví o mně žena… Teď mě můžete pomlouvat do aleluja.

Tak jaký je ten váš muž doma?
Helena: Doma ho musím poslouchat, i když on zase vždycky říká, že musí poslouchat on mě…

Jan (od dveří): Tak tuhle pasáž chci pak autorizovat!

Tak tedy jaký je váš muž, když už odešel?
Helena: Neposlouchám ho úplně stoprocentně… Ale jinak je výborný, umí všechno, vaří, a když na to přijde i domácí práce udělá. A je víc akurátní než já. Rád chodí všude předčasně, já naopak dobíhám na poslední chvíli. To ještě tady v divadle mi vyčítával, proč nejsem v šatně půl hodiny před zkouškou. Pak jsme se domluvili a chodili jsme každý jindy – a když jsem přišla do divadla, už jsem měla od něj uvařené kafe.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 12/2011



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN