Nejen o fotbale s hostujícím Martinem Mňahončákem

Martin Mňahončák se narodil ve znamení Vah v roce 1977 na východním Slovensku ve Zborově. Ke studiu herectví na VŠMU ho přivedla sázka se spolužákem na střední škole (s divadlem předtím neměl nikdy nic společného). Jeho pedagogy herectví se stali Božidara Turzonovová a Vladimír Strnisko. Po studiích zůstal několik let jako herec na volné noze: stal se zakládajícím členem Túlavého divadla, hostoval ve Slovenském národním divadle i ve Štúdiu L + S v Bratislavě. Často spolupracuje s bratislavskými dabingovými studii a rozhlasem, příležitostně i s televizí a filmem. Od roku 2003 je členem Moravského divadla v Olomouci. Nejdál si divadlo zahrál v Londýně v Blumsburry Theatre.

Martine, zkoušíte u nás v ryze mužské komedii Za kolik z prostředí vrcholového fotbalu. Jste fotbalový fanda?
Kdysi jsem fotbal dokonce hrával, ale vlastně jsem začal a skončil u žáků. Moc mi to nešlo a já jsem člověk, který když mu něco nejde, tak toho nechá a přeorientuje se jinam. Alespoň co se týče sportu. Vystřídal jsem jich spoustu.

Takže fotbalu rozumíte…
Pravidlům rozumím a dokonce se i někdy podívám na zápas v televizi, a to pak umím být náruživý fanda se vším všudy. Je to přece jenom krásná hra, no ne?

Vládnete dobrou češtinou. Kde jste se ji naučil? Myslíte česky? Když si píšete poznámky, píšete slovensky nebo česky?
Děkuju, moje čeština se značně zlepšila, protože jsem v Čechách dva roky a mluvím převážně jen česky. První rok jsem navštěvoval logopedku a té mám za co děkovat, natrápila se se mnou. Myslím česky, takže nemusím už nějak moc přemýšlet, co a jak říct, aby to bylo správně. Ale někdy mám stále trošku problém, není to přece jenom dlouho, co jsem v Čechách. Psát se snažím většinou slovensky, ale někdy to tak nejde – to mám pak trochu stres a nechávám si to opravovat, nebo používám slovník.

Hrál jste divadlo na Slovensku i v Čechách. Vidíte nějaký rozdíl ve slovenském a českém herectví?
Nevím, jestli jsem zrovna já kompetentní mluvit o rozdílech mezi slovenským a českým herectvím. Rozdíl tu však trochu je, ale podle mne je to především individuální záležitostí. Naše národy jsou si do značné míry podobné. Snad jen, že „u nás“ je herectví víc otázkou srdce, a tady je to spíš věcí rozumu, i když, jak jsem už řekl, je to víceméně individuální.

JaU, Divadelní zpravodaj 11/05