VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Martina Sikorová Petra Tenorová Výběr z NetHovoru s Petrou Tenorovou...


Martina Sikorová


Petra Tenorová
foto Petr Moško

Roxie, Kassandra a princezna Laura aneb Chicago, Trójanky a Sněžný drak čili Martina Sikorová a Petra Tenorová


P. Tenorová a M. Sikorová s V. Duškem v komedii Pomsta a la Netopýr, foto L. Formánek

MARTINA SIKOROVÁ a PETRA TENOROVÁ nejsou jen velké kamarádky a herečky Východočeského divadla, ale v poslední době je spojuje také velmi zajímavá herecká zkušenost mimo naše divadlo. Byť u každé z nich zcela jiná. Martina hostuje v nové inscenaci Stanislava Moši Chicago v Divadle pod Palmovkou, Petra natáčí s režisérem Evženem Sokolovským ml. novou českou pohádku Sněžný drak. Proto jsem se tentokrát rozhodl pro „dvojrozhovor“ právě s těmito mladými herečkami, aby nám nejen o těchto projektech mohly prozradit více.

Martino, jak ses k roli Roxie v novém nastudování Chicaga dostala a jak probíhalo zkoušení?

Martina: Oslovil mě režisér Petr Kracik při premiéře Mefista, jestli bych přišla do Divadla pod Palmovkou na konkurz, Petr je tam ředitelem. Věděl, že jsem v Pardubicích Roxie Hartovou v Chicagu už hrála. Přišla jsem tam, nechali mě zazpívat, řekla jsem jim monolog a vzali mě. Jen jsem koukala!

V pražském Chicagu máš ale oproti tomu pardubickému alternaci, je to tak?

Martina: Ano. Původně jsem se měla alternovat se Zuzanou Norisovou. Ta se ale asi měsíc před premiérou rozhodla odejít, zkoušení bylo náročné a ona byla vzhledem k tomu, co všechno stíhá, přepracovaná, a tak si „dala oraz“. Ale ještě předtím, než Zuzka odešla, jsem si při korepeticích říkala, jak jsou holky, které hrají vražedkyně, řekněme sbor, šikovné, že by klidně některá z nich mohla hrát Roxie. A ejhle co se stalo: jedna z vražedkyň – Petra Doležalová – byla skutečně pro Roxie vybrána.


M. Sikorová s R. Zimou v Chicagu v Divadle
pod Palmovkou, foto archiv divadla

Žádné problémy v souvislosti s tvým hostováním nenastaly?

Martina: Ne. Musím říct, že se ke mně náš pan ředitel zachoval úplně skvostně, dovolil mi zkoušet v jiném divadle, aniž by mi vznikla jakákoli změna vůči mému angažmá. Věřil mi, že to zvládnu, že jsem zodpovědná… Jen jsem už ke konci zkoušení byla vyčerpaná z neustálého dojíždění. Měla jsem v Pardubicích v říjnu 22 představení a v listopadu 21, jezdila jsem proto pořád tam a zpátky. Ráda si před představením projdu text, to jsem stíhala ve vlaku, ale zkušebnu, na které bych si mohla zazpívat, jsem musela vypustit, páč nebylo kdy. Je to docela paradoxní vzhledem k tomu, že jsem zkoušela muzikál…

Petra: Jenže ono stejně ani nebylo, kde by sis mohla zazpívat.

Martina: Jasně, to ještě ke všemu, protože Trójanky, které se právě zkoušely, byly takové rozpínavé…

Petra: No to teda! Ráno byla herecká zkouška a na baleťáku se zároveň zkoušely se sborem choreografie, na zkušebně orchestr. A když jsem si chtěla na taneční šatně, kde je počítač, přehrát a zazpívat, co mám v Trójankách, nebyla volná ani ta šatna. Celé divadlo bylo plně vytížené.

Jaká byla spolupráce s režisérem Mošou?

Martina: Hodně spoléhá na lidi, které si obsadí, spoléhá na jejich osobnost a nechává jim hodně prostoru, aby na roli z velké části pracovali sami. To bylo pro mě dost těžké. Proto jsem byla ráda, že jsem měla za sebou Roxie v Pardubicích, kde se mi Petr Novotný věnoval hodně. Pan režisér Moša mi pomohl k tomu, abych byla více civilní, přestože se jedná o stylizované divadlo, což, věřím, Roxie prospělo. Zpočátku pro mě bylo těžké, že pro Palmovku byla použita malinko jiná textová úprava. Standa mi dovolil ponechat si velikou část toho, co jsem už měla naučené, ale pak trval na některých maličkostech, a když jsem se dostala do ajfru, tak mi tam samozřejmě skákaly ty staré texty. A co se týče podtextů, tak to bylo to samé. Ale teď už to mám zmáklé, aspoň doufám, už hraju podpalmovkovou verzi, nikoli pardubickou.

Jak se ti spolupracovalo s kolegy v Divadle pod Palmovkou?

Martina: Kolegové jsou úžasní. Billyho Flynna hraje Radek Valenta nebo Radek Zima, Amose Harta opět Radek Zima nebo Honza Teplý, Velmu Kellyovou Petra Jungmanová. Ráda bych vyjmenovala všechny, ale to by zabralo moc místa…

Jaké vidíš rozdíly pardubické a této nové inscenace?

Martina: Obrovský rozdíl je v tom, že pod Palmovkou není živá kapela. Je to škoda, ale je mi jasné, že kapela je velmi nákladná a dnes je divadlo hodně závislé na financích… Více si netroufnu soudit, byla jsem a jsem v jedné i druhé příliš zainteresovaná na to, abych byla objektivní. Měla jsem ráda pardubickou verzi a teď mám zase ráda pražskou. A vůbec, přijďte se podívat sami!

Že jsi hostovala právě v muzikálové inscenaci, asi není úplná náhoda…

Martina: Myslím, že nic není náhoda… Chtěla bych hrát hlavně hudební divadlo. Ale asi na tom musím ještě hodně pracovat!

Jak na tom tedy pracuješ?

Petra: Vždycky zpívá někde na zkušebně, je slyšet celým divadlem, někdy se pak po ní opičím.

Martina: Trénovat bych měla ale určitě více. Teď zkoušíme Zpívání v dešti, takže chodím trénovat step s Vaškem Muškou.

Už ses za ten půlrok kurzu naučila stepovat?

Martina: To si děláš srandu, že jo?! (smích) Petr Dohnal nám dal úžasnou šanci – vyvěsil brzy obsazení tří hlavních rolí a zařídil nám tyto hodiny stepu. Ale stepaři stepují dlouhé roky, denně! Pak mohou říct, že umí stepovat! Nám Vašek postavil choreografie a teď je s námi trpělivě čistí. Chudák, asi si s námi užije!


Z pohádky Sněžný drak
P. Tenorová jako princezna Laura při natáčení
pohádky Sněžný drak, kterou vyrábí Česká
televize, televizní studio Brno, foto M. Kucharski

Péťo, a ty k muzikálu neinklinuješ?

Petra: Ne že by mě nezajímal, ale víc inklinuju k činohře.

A muzikál tě baví?

Petra: Baví mě, ale zatím jsem v žádném nehrála. Hraju v Netopýrovi, to je ovšem opereta. Po muzikálových rolích neprahnu, tedy je ani neoplakávám, když mi nepřipadnou, ale vůbec se jim nebráním. Dva muzikály, které bych si ale v budoucnu velice ráda zkusila, jsou Cabaret…

Martina: Ale! Cabaret je můj!

Petra: …a Chicago.

Martina: Vidíš, jak nás Chicago spojuje? Péťa mi ho závidí. (smích)

Petra: Já dnes velmi ráda zpívám. Do svých čtyř let jsem chtěla být zpěvačkou, dokud mi máma nevysvětlila, že fakt zpívat neumím. Měla jsem se zpěvem velké problémy na konzervatoři, pak jsem se „odblokovala“, konečně jsem se nebála ze sebe vydat tón, i když na jeviště to ještě nebylo, vystřídala jsem mnoho učitelů zpěvu, každý mi říkal něco jiného, měla jsem z toho hlavu v pejru. Potom jsem potkala pedagožku Gallu Macků, se kterou mě zpěv začíná hodně bavit. Dřív jsem měla před každou písničkou na jevišti trauma, ale teď mě to už baví… Když jsem viděla v Ostravě Šakalí léta, chtěla jsem stát na jevišti a zpívat s nimi.

Martina: Ještě k té přípravě – já bych se ráda připravovala víc, co se týče herectví, zpěvu i tance, ale jak je toho všeho moc a jak nestíhám, potřebuju taky odpočívat, ne? No a tak nejradši zalezu do postele a nechám si o tom, jak pilně pracuju, zdát. To je přece taky dobrý způsob! (smích)

A jak odpočíváš ty, Péťo?

Petra: Já neumím odpočívat, mě to nebaví, mám vždycky skoro depresi, když mám volno. Ale někdy si pustím televizi nebo čtu knížky.

Martino, kdyby ses v budoucnu měla věnovat pouze hudebnímu divadlu, opouštěla bys činohru s lehkým srdcem? Nechyběla by ti?

Martina: Nechyběla, protože činohra je přece velkou součástí muzikálu. První požadavek je, že to musíš zazpívat, ale za druhé to také musíš umět zahrát a zatančit.

Petra: Jako činoherec si nemůžeš říct, že na muzikál kašleš a nebudeš se učit zpívat. Zpěv i jiné dovednosti jsou dnes pro herce nutností.

Martina: Joo!

Péťo, ty teď zpíváš třeba v Trójankách, tam tě to baví?

Petra: Ano. A kupodivu z toho nemám trauma.

Martina: Já se půjdu zítra podívat a to trauma jí způsobím… (smích)

Petra: Ludro! (smích)

Zpívání s živým orchestrem, jako je tomu právě v Trójankách, jsi už předtím zažila?

Petra: V Netopýrovi s malým orchestrem. Ale tam je vzadu a máme porty, zatímco orchestr v Trójankách je vepředu a porty nemáme, to je zásadní rozdíl. Je to hodně těžké, člověk musí být naladěný na vlnu orchestru a dirigenta. Musím se hodně snažit, abych dokázala jít zvukově přes ně. Zpěv v Trójankách je to nejtěžší, co mě zatím na jevišti pěvecky potkalo.

Čím tě zaujala a překvapila tvoje role Kassandry v Trójankách?

Petra: Zaujalo mě už to, že se jmenuju Kassandra, protože předtím jsem hrála Esmeraldu… Jako bych vypadla z mexické telenovely. Ještě jsem v legraci říkala Dáše Novotné, jestli mi nepůjčí Rosalindu z Netopýra, ať to mám kompletní… (smích) Když jsem si Trójanky přečetla, byla jsem trochu zmatená, ale pak jsme hru a jednotlivé role dlouho rozebírali, seděli jsme na zkušebně asi měsíc. Kassandra mě zaujala svojí energií, strhla mě, je tak trochu antický Puk, užívám si její „šílenost“. A čím mě překvapila…?

Martina: Překvapila tě svou náročností, ne?

Petra: To každopádně! Když mi Pavel Trojan přehrál, co budu zpívat, myslela jsem, že se z bláznil, že tohle přece nemůžu v životě zazpívat, natož se naučit ten složitý text, i když ho tam mám oproti paní Bittlové podstatně méně, ale pak mě překvapilo, že jsem si ho zapamatovala docela snadno.

Martina: Ale ještě tě přece překvapila spolupráce s panem režisérem…

Petra: Ano, překvapila mě úžasně! Ale to by bylo na hodně stránek povídání! On je prostě zlatíčko! Věnoval se mi strašně moc, všem se věnoval maximálně, ani nevím, čím mám začít… On je prostě psycholog a psychiatr…!

Martina: …Především s tebou pracoval pedagogicky, což se dneska už moc u režisérů bohužel nevidí. Často k herci přistupují tak, že už je prostě „hotový herec“ a má přesně vědět… Ale já si myslím, že je důležité, aby se herec vyvíjel neustále a je jedno, kolik je mu let. Je pravda, že Petra má velikou výhodu v tom, že si od režisérů umí skvěle brát, taková podstatná součást talentu… Často jenom koukám a závidím…

Petra: Například jsme si s Pavlem sedli a on si se mnou začal povídat o tom, jaké mají vojáci boty. Připadala jsem si jak v blázinci… Ale pak jsem pochopila, co po mně chce. Nechtěl mi to říct jednoduše, chtěl, abych si na to přišla sama, chtěl ve mně vybudit obrazotvornost a konkrétní představy. A velmi mě zaujala zdánlivá drobnost – zeptal se mě: „Kde má Kassandra opěrné centrum?“ A já: „Asi v bránici.“ Ale on: „Ne, Kassandra je vědma, takže má opěrné centrum nad hlavou.“ A pak jsme řešili, jakou má Kassandra barvu. Nad hlavou je korunní čakra, která je indigová. Navíc to je moje oblíbená barva a shodou okolností mám domodra i kostým. Pak jsem si to začala převádět na další role a úplně mě to fascinovalo! Tak třeba Esmeralda: důležitější láska, tedy opěrné centrum srdce – a čakra srdce je zelená, atd.

V současné době pracuješ na pohádce Sněžný drak. Můžeš o ní už teď něco prozradit?

Petra: Režíruje ji Evžen Sokolovský ml. a měla by se vysílat na Štědrý večer 2012. Hraju princeznu Lauru.

A Lauru unese sněžný drak?

Petra: Ne. Laura je netradiční princezna, nechodí oblékaná v šatičkách a nenosí korunku, spíš je to divoch, který šermuje, jezdí na koni, běhá po louce… Otec ji chce provdat, a tak každoročně na její narozeniny pořádá šermířský turnaj nápadníků, kde však ona všechny porazí a má z nich jenom srandu. Ale pak přijde princ Jan, hraje ho Petr Lněnička, do kterého se princezna zamiluje… Je zakletý a v noci se proměňuje právě ve sněžného draka. Laura ho chce zachránit, a tak se vydají kletbu společně zlomit. Čeká je na cestě mnoho zkoušek a překvapení. Ale Laura se nezalekne, je strašně statečná. Například je tam propast, u které je napsáno: „Jestli věříš na svou lásku, tak skoč!“, a Laura skočí! Všechno kvůli princi.

Čemu v jejich vztahu vadí, že se v noci proměňuje v draka? Asi dost hloupá otázka, viď?

Petra: No hádej! (smích) Navíc hrozí, že pokud se kletba nezlomí, drakem zůstane navždy.

Také jsi takto statečná a hazardérská jako Laura?

Petra: Nevím, jestli statečná, ale hazardérská asi ano. Ale do propasti bych kvůli chlapovi neskočila!

Jak dlouho se taková pohádka natáčí?

Petra: V srpnu jsme natáčeli tři týdny, pak byla jednodenní dotáčka v září, čtyři dny v listopadu v interiérech a ještě budeme točit čtyři dny v exteriéru na sněhu. V krátké košili a s rozevlátými vlasy budu jezdit v mrazu na koni po lukách. Těším se na to moc! Ale hlavně na kolegy! A taky na zápal plic potom.

Říkáš, že tě uvidíme jezdit na koni. To zvládáš bez problémů?

Petra: Nejezdím běžně, ale udržím se v sedle. Před natáčením jsem byla na třídenním výcviku. Cválat jsem se nejdřív bála, ale když jsem to zkusila, bylo to úžasné, naprostá extáze! Ale při natáčení mě nenechají jezdit moc rychle, kdyby se mi něco stalo, tak je celé natáčení v háji. Na rychlé jízdy jsou dubléři.

Bavilo tě natáčení hodně?

Petra: Samozřejmě! A se všemi! Nejvíc jsem točila s Petrem Lněničkou, který si před natáčením zlomil ruku. Vždycky ji měl schovanou nonšalantně za páskem, takže třeba když jsme jeli na lodičce, pádlovala jsem já místo něho. Na koni jsme se trochu báli, ale zvládnul to i jednou rukou. Pak hraju se Sašou Rašilovem, který ztvárnil mého otce – krále Valentýna, chůvu mi hraje Pavlínka Tomicová, rádce Huberta Arnošt Goldflam, který nás každý den neustále rozesmával a bavil, sluhu Maxmiliána Jirka Hájek, herec a režisér, který zde v divadle měl původně režírovat Utíkej, Váňo, utíkej!, Zuzana Slavíková hraje čarodějnici, Jitka Čvančarová mou maminku, protože je také čarodějnice a ty přece nestárnou, Martin Myšička zlého prince, Pavel Liška s Tomášem Matonohou… Ale abych na někoho nezapomněla!

Je to tvoje druhá pohádka?

Petra: Čtvrtá. Objevila jsem se v pohádce Tři srdce režiséra Václava Křístka, to byla moje vůbec první práce před kamerou. Pak jsem měla drobničku – hostinskou v pohádce Ztracený princ, v roce 2008 jsem hrála princeznu Marianu v Kouzlech králů v režii Zdeňka Zelenky a teď ve Sněžném drakovi.

Jak k takovým rolím herečka z Pardubic přijde? Jezdí často na konkurzy?

Petra: Ano, když můžu, tak jedu, ale je to nepravidelné.

Ale netočíš jen pohádky, že?

Petra: Od nové sezóny hraju roli Adély v seriálu Ulice. Předtím jsem točila seriál Cukrárna, což byla nádherná práce s Dušanem Kleinem.

Díváš se na sebe v Ulici?

Petra: Zaprvé to nestíhám, zadruhé je to pro mě hrozně složité sledovat se v televizi, ještě jsem se nenaučila se na sebe koukat, pořád bych se opravovala.

Baví tě natáčení hodně?

Petra: Ano, hrozně moc. Bavila jsem se s některými spolužáky, kterým třeba vadí, že při natáčení na všechno čekáš… na slunce, na mraky, na déšť, až přestane pršet… Je to o čekání, ale mně to nevadí, bavím se v přestávkách ráda s kolegy. Když si vzpomenu na Kouzla králů, kde jsem seděla s panem Abrhámem pět hodin v cateringu, tak to je krásná vzpomínka. Tito velcí herci dají člověku mnoho cenných rad.

Martina: Počkejte! Já už jsem taky točila! Seriál! Třetí řadu Nemocnice na kraji města – sestřičku jsem tam hrála. Jenže abych byla upřímná, zas tolik jako Péťa si práci před kamerou neužívám, ale ráda bych se k tomu propracovala. Třeba to chce jen překonat nějaký strach. Když dostanu další šanci, určitě to znovu ráda zkusím a popracuju na tom. Péťo, vem mě s sebou…

Petra: To víš, že jo!

Přeji vám tedy oběma ještě mnoho podobných hereckých příležitostí!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/2012



 Copyright © 2000-2021, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN