Explodující zkumavka Ladislava Špinera

Co nevíte o nejoblíbenějším herci divadla a báli jste se zeptat

Protřelý právník z muzikálu CHICAGO, zženštilý kadeřník z Bláznivých nůžek. Koktavý Kamil z Brouka v hlavě, mladý Peer Gynt či zpívající Janošík Malovaný na skle. Po právu a poprvé vítěz divácké ankety o nejoblíbenějšího člena pánské šatny Východočeského divadla. Komik, divadlu oddaný a rolemi žijící herec. Na jevišti nepřehlédnutelný. Náš zpravodaj splácí svůj dluh a nabízí bližší pohled na Ladislava Špinera. Divadelní i civilní. Ale začneme samozřejmě divadlem.

Každé zkoušení je dlouhý proces. A po premiéře žije inscenace svým životem. Kterou chvíli máš na divadle nejradši? Cvičiště? Bojiště?
Asi je to ta chvíle, když jsem na jevišti. Když se mi podaří něco dobrého, nějaká vtipná situace, když se lidi zasmějí nebo zareagují tak, jak bych chtěl. A pak, samozřejmě, když přijde děkovačka a lidi ocení, co člověk za celé představení předvedl. To je asi nejhezčí okamžik.

Takže ti nejsilnější zážitky přinášejí komedie? Nebo jsi taky někdy zažil tu elektrizující situaci, kdy v hledišti vládne napětí, úzkost, mrazení v zádech?
Je pravda, že něco takového jsem taky zažil, když jsem hrál Amadea v Opavě. Vzpomínám si na situaci, kdy Amadeovi umře otec. Do této atmosféry hrál orchestr pasáž z Mozartova Dona Giovanniho a na jevišti stála sádrová socha, která v domluvený okamžik praskla, a z ní vyšel otec. Z toho mrazilo mě a doufám, že i diváky.

Tím se dostáváme k tvým předchozím angažmá... V kterých divadlech ses za svou kariéru pohyboval?
Už na škole jsem hostoval v Národním divadle v Praze, později v mladoboleslavském Městském divadle. Jako už hotový (v uvozovkách hotový) herec jsem prošel Opavou, Olomoucí a teď Pardubicemi.

Ty jsi původním studijním zaměřením chemik, že?
Mám střední chemickou a pak jsem studoval VŠCHT v Praze, obor biochemie mléka a tuku. Ale velmi rychle jsem toho zanechal, i když chemii miluju, protože mě to k divadlu táhlo natolik, že to bylo silnější.

Jak ses k chemii dostal? Takový mladý Pokustón, něco jako Vladimír Smolík?
Pocházím z Ústí nad Labem, kde byly tři velké chemické závody. Dnes už je tam jen jeden. Na základní škole jsme měli geniální učitelku na chemii, která mi tu vědu tak zpříjemnila, že jsem šel dělat přijímačky a chtěl se chemii věnovat po celý život.

Má chemie něco společného s divadlem? Naučila tě něčemu, co využiješ na jevišti?
Asi nenaučila, ale herectví je taková alchymie. Nic společného ty obory nemají, snad jenom to, že člověk musí být u obou věcí hodně trpělivý. Když jsme třeba v laboratoři dělali pokusy a zjišťovali kationty a anionty, chtělo to hodně trpělivosti, než člověk zjistil, jakou látku má vůbec před sebou, a něco podobného je to i s textem her, který má herec poprvé v ruce.

Přistupuješ k roli spíš racionálně, nebo se řídíš intuicí, instinktem?
Myslím, že jsem velmi impulzivní. Na prvním čtení u mě velmi záleží, první náhled na roli mě většinou drží po celé zkoušení, a buď mě z něj režisér vytáhne, nebo mi ho potvrdí. Ale většinou mě vede ten první impuls.

Co tě přivedlo právě do Pardubic? Splnila se tvá očekávání?
Tak... (odfoukne si) Začalo to hostováním v muzikálu Malované na skle. Chtěl jsem zkusit jiné divadlo, protože v Olomouci mi v uvozovkách pšenka nekvetla. Snad jsem si nerozuměl s okolím. Od pardubického divadla jsem očekával hodně věcí, něco se splnilo, něco samozřejmě ne. Ale věřím, že co se nenaplnilo, ještě přijde. Každopádně jsem rád, že jsem tady, a v brzké době nemám potřebu vyhledávat jiné divadlo, šlape to tu jak má. Aspoň podle mého názoru.

Přesto, co by naše divadlo posunulo dál?
Podle mého čistě subjektivního názoru by asi bylo dobré otevřít i malou scénu a věnovat se i detailnějšímu herectví v malém prostoru. Laikům se to možná nezdá, ale je to úplně jiné hraní než na velkém jevišti. Mám rád hry s malým obsazením. Pokud komorní scéna ožije, moc se na ni těším. Aspoň dvě alternativní inscenace ročně by taky přitáhly víc mladých lidí. Komornější hry jsou často modernější a mladší než velká plátna minulosti.

Jak tě znám, býváš často velmi kritický. Čím to? Máš v povaze nespokojenost, jsi mudrlant, nebo spíš maximalista?
Maximalista, to bych neřekl, ale jsem hodně kritický vůči všemu, co není tak, jak by podle mě mělo být, a strašně rád do všeho rejpu. Ne abych byl dobrý jako jedinec, ale aby všichni byli dobří, aby celé představení mělo jedinečný nádech. Mnohdy se samozřejmě mýlím, ale často taky režisér mé nápady koupí. Každý vidí věci svýma očima a ta různorodost podle mě dotváří celou inscenaci. Prostě chci, aby celek byl dobrý. Někdy přece taky mlčím, třeba teď během zkoušek Černé komedie. Režisér Zdeněk Dušek je natolik připraven a tak přesně ví, co chce, že vlastně ani nemám co říkat, a já jen zírám, jak má promyšlené významy a podtexty. Až se na sebe kolikrát naštvu a říkám si, jak to, že mě to nenapadlo, vždyť je to přece jasný...

Život dává i bere. O životě u divadla to platí několikanásobně. Jaké jsou tvé krásné ztráty?
Divadlo mi dalo všechno, je to můj život a já divadlem žiju a doufám, že budu žít i dál. Co víc si můžu přát, než mít koníčka jako zaměstnání. Horší je, že bere soukromí, a tudíž to občas v tom soukromí není úplně růžový. Nebudu se o tom konkrétněji zmiňovat, ale je fakt, že mi práce zasahuje do soukromí. Nicméně to beru jako oběť za to, že si můžu užívat chvil na jevišti tak, jak si užívám.

S Petrou Janečkovou tvoříte v soukromí krásný pár. Jak se žije dvěma divadelníkům? Taháte si divadlo domů?
Doma se o divadle moc nebavíme, a když už se o něm bavíme, tak se většinou pohádáme, protože většinou míváme odlišné názory. Snažím se doma spíš odpočívat.

V Černé komedii spolu máte výstup, v němž hrajete partnerskou hádku. Už od čtených zkoušek jste v tom byli pozoruhodně sehraní. Hrajete na sebe i doma? Stalo se ti někdy, že ses na sebe v duchu podíval z odstupu a řekl si, tak teď ten vztek hraju?
Jo, občas se to stane. Jsou to takové chvíle sebezpytování a ústí v to, že si kladu otázku, jestli si vůbec zasloužím hrát divadlo, podceňuju se a říkám si, že na to nemám. A pak mě z toho zaplať pánbůh něco vyvede a dostane. Někdy i v civilu hraju divadlo. Ale ani ne tak doma, jako na cizí lidi. Občas to zkusím, např. když mě zastaví policista.

To začíná být zajímavé. Tak na co si mají naši strážníci dát pozor?
Platilo na ně, když jsem sehrál skromného mladíka, trochu vyjukaného, který nevěděl, kde je, moc se omlouval a bylo mu až do breku. Jednou jsem dokonce ukápl slzu. Zabralo to. Měl jsem tehdy dostat botu a oni mi to odpustili. Děkuju.

Co jsi v tu chvíli cítil?
Vevnitř jsem se strašně smál a říkal si: ještě minutu a vyprsknu smíchy a oni mi seberou řidičák.

Co děláš, když nehraješ?
Hrajeme furt, teď jsme v divadle každý den. Když mám výjimečně čas, zahraju si na kytaru nebo si přečtu knížku, ale poslední dobou si spíš natáhnu nohy k posteli, pustím si Harryho Pottera a lehce u toho usínám.

Máš herecký vzor?
Určitě je jich několik. Rád se koukám na Viktora Preisse, to je pan herec. Dalším by byl bohužel už zesnulý Boris Rösner. Chtěl bych si někdy zahrát s Ivanem Trojanem – podle mě je dnes jedním z nejlepších herců.

Komu bys poděkoval za to, čím jsi?
Všem kolegům z divadel, kterými jsem prošel, všichni mi něco dali. Svým pedagogům, Marii Málkové, Janu Vlasákovi a za zpěv Galle Macků. Samozřejmě režisérům.

Právě zkoušíš Černou komedii Petera Shaffera. Máš k tomuto autorovi bližší vztah?
Setkal jsem se s ním díky inscenaci Amadea v Opavě a teď s Černou komedií. Jsou to zcela odlišné texty. Jsem rád, že v příští sezóně se chystá Amadeus i u nás a diváci budou moci vidět dvě Shafferovy hry vedle sebe. Já se na Amadea těším, ať už jako herec nebo jako divák.

Prozraď nám na závěr, máš nějaký pikantní zlozvyk?
Ale jo. Kde si sundám ponožky, tam je nechám ležet. A když je dávám do špinavého prádla, tak je nenarovnám a nechám je zašmodrchaný...

Díky a zkus se to odnaučit. Já to zkusím taky.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 3/2009